Ještě k našim letošním
           výročím
         

                       Jasněna Kohoutová-Rónová
                       Vysoké, 18. 8. 2004

 

INDEX
OBSAH

 

Vedle zřízení Vyhlídkové cesty Zdeňka Róna byl Zdeněk Rón, čestný občan Vysokého nad Jizerou, připomenut při oslavách 650. výročí první dochované písemné zmínky o městském titulu Vysokého nad Jizerou  vzpomínkovým článkem jeho dcery, uveřejňovaným v městském periodiku Větrník. Tento článek zde reprodukujeme.

      Před 56 léty, dne 13. července zemřel ve Vysokém nad Jizerou můj otec ing. Zdeněk Rón, který byl tělem i duší věrným Vysočákem – stal se také zdejším čestným občanem. Rok nato, v červenci 1949, mu tehdejší spolek rodáků a přátel města Vysokého a jeho vděční čtenáři a krajané odhalili na jeho rodném domě v Zákostelí pamětní desku a uctili ho vzpomínkou u rodinného hrobu na zdejším hřbitově.
      Tatínek byl povoláním technik-hydrograf, který měřil průtoky českých řek, hlavně v jižních a středních Čechách. Jeho poslední odbornou prací byly náročné podkladové výpočty pro Klíčavskou přehradu, během nichž utrpěl vážnou mozkovou příhodu. Po několikaměsíční nadějné rekonvalescenci se však jeho zdravotní stav začal nezadržitelně zhoršovat, a tak obětavý pokus jeho mladších kolegů, kteří ho dovezli do milovaného rodiště, skončil tím, že si sem přijel pro smrt.
      V rodném domě prožil můj otec šťastné dětství, i když ve velmi skromných poměrech. Nepřestal nikdy být vděčný svým rodičům, pěti sourozencům, mnoha kamarádům a všem rodákům, kteří se zasloužili o první fázi jeho života. Ta pak pokračovala od jeho 13 let studiem na pražské a také hradecké reálce a poté na Českém vysokém učení technickém v Praze, odkud se vždy rád vracel o prázdninách domů. A pokračoval v tom po celý život.
      Přestože otec měl své povolání rád, jak dosvědčila řada jeho odchovanců, jeho původní přání bylo studovat literaturu a učitelství. Proto už jako studentík reálky i jako technik věnoval všechen čas mimo studium a zaměstnání četbě a psaní povídek, románů a poezie a ovšem fotografování. Vysokému určil především román-kroniku Větrov, jehož název převzal ze známého románu K. V. Raise Zapadlí vlastenci. (Ten vyšel poprvé právě před 110 léty – r. 1894.)
      Inspirací k románu Větrov byly Zdeňku Rónovi paměti jeho otce, vysockého truhláře a písmáka Františka Róna, který zdědil a zvelebil dům v Zákostelí po svém předkovi zvaném Karlíček Jirchářů, jenž v otcově knížce vystupuje jako jedna z hlavních postav Karlíček Habrovec. Druhým zdrojem dobových reálií byly pro otce životní osudy vysockého lékárníka Josefa Kramáře, jehož 190. výročí narození připomíná právě probíhající výstavka ve zdejším muzeu.
      Ústřední událostí otcova Větrova je strašlivý požár Vysokého, k němuž došlo 29. července 1834, tedy před 170 léty. Vysoké tvořily tehdy převážně dřevěné domy, proto se oheň tak prudce šířil a zachvacoval i krovy kamenných a cihlových staveb, jako byl především kostel sv. Kateřiny. Hlavní myšlenkou románu je soudržnost a vzájemná pomoc pohořelých a solidarita s jejich neštěstím, která se projevila bezplatnou pomocí okolních obcí a měst, a to nejen českých, jakož i bezúročnými půjčkami, i když se na jejich osudu přiživovali i bezohlední lichváři.
      Kniha vyšla za 2. světové války, r. 1941, a byla zamýšlena i přijímána jako povzbuzení v našem tehdejším národním neštěstí. Proto se v ní v různých obměnách objevuje heslo: “Byli jsme a budeme!” Proto jsou také všechny podkrkonošské místní názvy vymyšlené (např. Koldov = Tříč, Metelinec = Sklenařice, atd.), poněvadž po záboru třetí říší na podzim 1938 by bylo nutné mnoho z obcí psát v poněmčené formě. Dílo je oslavou tradičních hodnot, jako je dodržování slova v rodinném i obchodním životě, pracovitost a důvtip, ale též obdiv k přírodě a umění. Otec byl dobrým znalcem lidských povah, a při vší evidentní sympatii k dobrým lidským vlastnostem nemhouřil oči před slabostmi a zlem.
      Roku 1949, když byla odhalena ve Vysokém tatínkovi deska, vyšlo také 2. vydání Větrova, jenže skoro celý náklad šel do stoupy. Byla to předzvěst potírání názorů v knížce vyslovených, jehož naplněním bylo pak zatčení a věznění řady otcových přátel, jako byli spisovatelé Josef Knap, František Křelina, Václav Prokůpek aj., představitelé ruralismu – literárního směru orientovaného na tradicionalistické hodnoty venkovského života.
      V jednom ze svých posledních záznamů si tatínek povzdechl, že podle žalmisty je přiměřený lidský věk “let sedmdesáte”, zatímco jemu není ani šedesát. Osud mu sice zůstal těch deset let dlužen, ale kdoví, zda mu tím neušetřil mnohé zklamání a trápení, které by byl těžce nesl při své optimismu a při své důvěře v lidskou slušnost a spravedlnost.
      V prvních měsících říšskoněmeckého protektorátu nad českými zeměmi, v květnu 1939, se otec podílel na odvážných aktivitách Sdružení vysockého studentstva, které na německou okupaci odpovědělo zřízením pomníčku dlouholetému návštěvníkovi Návarova a Vysokého básníku a politikovi Viktoru Dykovi a umístilo naň jeho vzdornou výzvu: “Buď co buď, býti věrným strážcem hranic!” Generace mých rodičů a generace má tak navázaly na tradici mých dědů, kteří v parku postavili sochu našeho největšího politického novináře, buditele Karla Havlíčka.
      Můžeme tedy říci, že letošními oslavami a připomínkami řady významných vysockých výročí naplňujeme odkaz básníka Josefa Hory z jeho velké skladby Zpěv rodné zemi, která vznikla v osudových chvílích na prahu 2. světové války jako výraz víry v nepřerušitelnou návaznost tvořivého života generací:

A tak jdem, živí, mrtví, nezrození,
nekonečné pokolení.
Z oblak zkázy nad světem
stoupáš s námi, ostrov štěstí,
nekonečný život náš,
na němž je nám růst i kvésti,
držet stráž!

 

Poděkování
Za cenné podněty vděčím dr. V. Lukášovi, literárnímu historikovi p. Kmuníčkovi a svému manželovi. Zároveň vyslovuji vřelý dík pánům Josefu Rónovi, Bedřichu Lukešovi, Michalu Jaklovi, městskému zastupiteli p. Slavíkovi, starostovi města p. Maturovi a všem, kdo obětavě přispěli k obnově “lavičky Zdeňka Róna”.