KORÁLOVÁ PRINCEZNA

      Do rudého šera, prosyceného malátným světlem petrolejové lampičky, zaryl se ječivý výkřik dětského hrdla a stonavý, naříkavý pláč provodil uděšené pohledy prudce otevřených, horečných očí novorozeňátka, vyjeveně teď mhouřícího do plaménku a úzkostně šermujícího ručkama.
      V světelném kruhu, vrhaném papírovým, po krajích osmahlým stínítkem na stůl, na kus podlahy a na klín navlíkačky Francky, v kruhu, jehož zmrtvělý klid neúnavně čeřily úmorně stejné pohyby rukou, živené zarputilou vůlí vyprázdniti korýtko do poslední korálky a práci odvésti ještě přede dnem, v kruhu, který ničeho nevěděl o hvězdnu venku nad horami – zrodil se nový pohyb. Pravá ruka s dvanácti jehlami, žalujícími do světa, jako trny na korunách mučedníků, sklesla malátně do jiskřivé kupky drobných korálů a levá, ty pravé nahrnující a jehly chvílemi rovnající, zmizela v temnu, aby o její nové povinnosti promluvilo zakodrcání kolébky na nerovné, sukovité podlaze.
      “Pšš – pšš – pšš – pšš –”
      Ale děťátko mamince nechtělo rozuměti a pláč jeho rozvířil již i nejzazší kouty malé sedničky Liškovy chalupy na vysokovském podměstí, v níž hubená, kanafasová peřina dusila spánkem přívaly tvrdých starostí do myšlenek člověka, který v její náruči hledal útočiště aspoň na těch několik málo hodin, zbývajících od půlnoci do chvíle, kdy chtě nechtě se musí vstávat, aby táta a syn měli snídani a oběd, nežli odejdou před šestou na Hradsko do hedvábny, dobrou hodinu dole pod kopcem.
      Postel zapraštěla, jak se na ní spáč zachrul, a suchý, ospalý hlas připojil se k hořké písničce dětského pláče, kolébky a mátina konejšení.
      “Čerta-li se to cikáně zas rasí! Žes mu nedala pers!”
      “Bodejť – nedala. A bez toho by jen porád chlápalo. Chviličku pokoje nedá, aby čloujek moh’ ty korališťata donavlíkat. No – pšš – hajej –”
      Francka odložila korýtko na stůl, jehly zapíchla do koral a blýsknavou, navlečenou již šňůru svinula opatrně, aby se nezamuchlala, vedle, a sklonila se k dítěti. Jak se nachýlila, přišla její hlava do pole světelného kruhu a žlutavý svit tohoto tlumenými barvami namaloval na tmavém pozadí sotva znatelných obrysů nábytku a stěn profil mladého, předčasně ustaraného obličeje ženy, která asi mnoho trpěla. Tmavé vlasy v pospěchu přičísnuté, visely přes spánky a čelo, zakrývajíce jejich bolest a vrásky, jež po délce čela a mezi obočím i napříč vyoral drsný život a trvalý vnitřní nepokoj, rozbolavělý často, jako právě teď, v žehavou bolest.
      Oběma rukama opřela se o kolébku a rozechvěla její pomalé dosavadní hejtání v prudce pospíchavý, úsilovný pohyb.
      “No – co chceš –, co – dadej pěkně –”
      Sychravo, které zastudilo z předchozích slov, projasnilo a měkce zvlahlo, jak matka ještě hlouběji se k  dítěti nachýlila a jak unavenýma, trpitelskýma očima zadívala se do jeho očiček, pláčem přimhouřených a zaslzených.
      A když robátko nepřestávalo naříkati a křikem se již zajíkalo, vyzvedla je z chudých peřinek, na pospěch vyrudlým povijanem zapovité, horečně nepokojné, položila na stůl tak, aby je přímé světlo netrýznilo, a vyměnila mokrou plenku za suchou, za jeden z těch nuzných, vyrudlých hadříků, rozvěšených po kamnech a na bidélku u stropu a rozběhla se s ním do temna sedničky houpavými kroky, hýčkajíc je a tisknouc na jeho horké hubeňoučké tváře své ustarané čelo.
      “Snad má přece jen hlad!” usuzovala stará Lišková, když dítě neutichlo ani v mátině náručí. A vězeň tak těžko se nevrací z procházky, hýřící vzduchem a světlem, do úmorného šediva čtyř smutných stěn, jako ona opouštěla postel, aby celá rozchrulá a sklevena došourala se ke kamnům na lavičku, a tam se, zdlouha zívajíc, zimomřivě schoulila.
      “Jo, jo – zatracený živobytí. Tohle eště scházelo. Nebylo dost na tátově nemoci –”
      Dcera, jako by neslyšela. Jen hlava dosud nad robětem pochýlená se vzdorně vztýčila a oči, plny odboje, zahleděly se do tmy na dítě a zase do tmy.
      “A zkus mu eště dáť, dyť řvaním vosípá. A táta – to víš. Nerad to slyší.” Lištice hovořila jako z hrobu a skřípavá jednotvárnost jejího hlasu, ta nevlídná ozvěna bezradostného nitra, nedovedla utajiti záplavu nelásky nechtěné babičky k nevítanému hostu do domu: k nemanželskému dítěti její dcery Francky.
      “I – toť vím. Říkáte to už asi po padesáty. A možná, že můj brek, než mně bylo půl roku, taky dědeček s babičkou neradi slyšeli a kdyby si vás byl tatík po půl roce neuzal, měli by zlost na mne do dneška, kdyby byli na světě.”
      Nebylo jedu v těch slovech – jen obrana, jedině možná v té chvíli, obrana dítěte matkou, kdy člověk se zapomněl nad člověkem a vyčítal mu jeho narození.
      Francka se u stolu zastavila, posadila se na nízkou stoličku, na které při navlékání měla nohy, aby klín byl hlubší a korýtko se po něm nesváželo, jednou rukou prudce rozepjala bluzičku, odhrnula košili a přiložila robátko k hubenému, svislém prsu, jenž je, deroucí se po něm, na chvilečku utišil. Ale jen na chvilečku. Do bolestně napjatého ticha, vyplnivšího přestávku v rozhovoru matky s dcerou, zaťal se znovu porývavý pláč, hlasitější a naříkavější, než prve. Asi mléka bylo málo anebo špatné, bolest znovu zažehující.
      “Ale bože, bože, ďůče – co teda chceš – no, co chceš –”
      V koutcích bezkrvých úst mladé mámy zaškubalo a ve slovech chvěl se pláč.
      “No – pšš – pšš –” A znovu se s vřeštící dceruškou rozběhla po sednici – sem tam, sem tam – nakrucujíc se a natřásajíc se, div dítě z peřinky nevypadlo.
      A najednou se u kolébky zastavila, s křičící zlostně zatřásla, a přemožena trýznivou bezradností, víc hodila, než položila novorozeně zpět, na postlanku.
      “Neřáde, neřádná – řvi si, až praskneš –”
      A tak, jak polo kleče, polo sedě u kolébky měla hlavu složenu do dlaní a jak slzy protékaly poroztaženými prsty a sbíhaly přímými stružkami po choře bílých loktech na žalostně prázdný prs, tak zhroucenu těžko bylo uhoditi výčitkou za tu nadávku, z které čišelo spíše zoufalství uštvané mámy než nenávist.
      “To je čerta platný. Má asi bolení. Musíme mu uvařit heřmánku. Čloujek aby se vod těch kamnišťat ani nehnul.”
      Stará Lištice šourala se z lavičky do zákamní, v popelu se prohrabala, roští nalámala, vodu přistavila a za chviličku veselý praskot a skotačivě rudé pablesky na protější stěně byly jediným úsměvem, v té smutné prostoře, úsměvem, kterým se rozesmály věci, když lidé nechtěli, nebo nemohli.
      “A nebreč hloupě – máš už vočišťata vod koral beztoho celý podlitý. Kdybys byla mámu poslechla, když ti dobře radila, když tě varovala před tím votrapou, nebylo by všeho tohohle soužení potřá. Ale to kdepak, to ne, to ty mladý palice myslejí, že jen vony, že starej čloujek je jen vosel a proti nim. Eště tě nakonec chytne suška –”
      “Jen ať chytne – nejlíp –” Bylo tolik nelítostné opovážlivosti v hořké odpovědi dceřině.
      “Pokoušej pánaboha, pokoušej. Zajdeš – a co s ďůčetem?”
      Dítě, znaveno křikem, poutichlo, ale bolest v útrobách mu klidu nedala. A když zalil sedničku nový příval jeho křiku, přibyla do kalicha utrpení nová hořká kapka. Z přístěnku ozvalo se podrážděné a pranevlídné:
      “Hrom aby už spálil to cikáně! Co s ním sakramenti porád tropíte – a že už nejdete taky spáť – kdo s váma má dibličiť – co?”
      To starý Liška, nedospalý a zburcovaný, ulevoval zlosti, která jím již asi dlouho zmítala, dle praštění postele a šelestu slámy, mísícího se již hodnou chvíli do chrčení druhého mužského hrdla. Spaliť v tom kumbálku otec se synem a mladého Lišku ani dětský křik neprozřítil.
      A znovu postel zaskřípala, jak se probuzený spáč zlostně obrátil, asi zády ke dveřím, které musely zůstati pootevřeny, neboť přístěnek byl maličký, s jedním ubedněným okénkem, které již leta nikdo neotevřel.
      “Eště ty zlob – není dost na jednom. Tak si ho poď voharovať sám, když se ti naše ponocování nezdá –” durdila se u kamen Lištice.
      “Tak ať s ním Francka –” vyjekl tatík v přístěnku, ale nedopověděl. Ta zlostná pomlčka byla však dravější než umlčená slova.
      “I dyť půjdu – dyť půjdu – abych vás tu s ďůčetem nepálila. A i kdybych měla jít k Izeře…” Mladá matka již neplakala a to, co odpověděla, studilo jako led a děsilo jako vražedné hloubky pod hradským jezem.
      Liška z přístěnku již neodpověděl, jen zaharašil suchým, úsečným kašlem, dušeným peřinou. Lištici však tyto věty, zvlášť zmínka o Jizeře, zle popudily. Písklavým, dětský nářek překřikujícím hlasem dorážela ze zákamní:
      “Že tak hloupě poudáš. Toť se ví – k Izeře – to se lehko ze světa utíká – a vy druzí, vy se starejte, vy už si s robětem počněte, co chcete – i s tou vostudou, nemáme-li dost ty pervní. Toť, aby ti máma nemohla říc’ slovo praudy. A tátu, jakobys neznala. Že seš už stará manda a já že už taky nejsem, co sem byla. Ale bejť to jen před pěti lety, za tuhle tvou pukavosť bych ti přes hubu naflákala – to mně věř. A měla sem ti to tenkrát udělať, hned jak ta potvora lenivá, nemrauná začala tady, vokolo baráku slídiť. Já bych ti byla tu tvou lásku vytloukla z palice a moh’ bejť dnes pokoj. Ale to kde pak – to jen za ním, za halamou, jako famfára, celá rozjívená. A dnes máš tu svou lásku tamhle v kolíbce, to svý i naše potěšení. A co, kdyby to všecko bylo jak má bejť, aby byl táta, aby se nemlátil bůh ví kde po světě za jinejma, aby se hlásil k ďůčeť, aby si tě vzal – ledas co by se sneslo jináč – ale to nic, nic, jen vostuda, oušklebky, aby čloujek po ulici nepřešel, aby se bál lidskejch hub. Chlap zatracená, zlodějská – do vočí mu napliť, vobličej mu zdrápať –”
      Lištice, překypující zlobou a nenávistí, jen jen se tetelila a žilnatýma, suchýma rukama zlostně postrkovala po plotně hrnéčky vroucí vody.
      Vzdor dceřin nemilosrdným tímto příbojem bezohledných vět spíš houževnatěl, než opadal. Prudce vstala a poslední slovo matčino jako by jí uhodilo do rány nejvíc rozbolavělé.
      “Ďůčeť není eště půl roku – Toník se může taky eště vrátit, jako se vrátil náš tatík pro vás a taky není poplitej a zdrápanej –”
      “A derž hubu, nebo ti přes ni dám dovopraudy!”
      “Dejte nebo nedejte, ale Toníka hanobiť takhle nedám. Ať je, jakej je, každej má svou chybu a já svůj křížek si unesu sama. Než takováhle pomoc, deň za dnem vomlouvaná, to radši nic. Však já si někde outočiště najdu.”
      Sedničkou zavoněla sladká vůně spařeného heřmánku. Snad práce s ním, snad nebojácná slova dceřina – cosi zastavilo nekrocený proud tvrdých výčitek staré Lištice, že již neodpověděla, jen koření nalila do lahvičky s cucákem, v konvi s vodou ochladila, kvílícímu dítěti, bolestí a zmítáním propocenému a umořenému, do ústeček vložila a zaklubala se znovu do svrchnice, hlavou ke stěně, úsilně oči přivírajíc, jako by za tu hodinku, která do čtvrté ještě zbývala, chtěla dohoniti, co za celý život probděla.
      Francka stála chvilku, o stůl opřena, zadívána do podlahy, duší daleko odsud, z té smutné klece. Ale probuzena tichem, nastalým po utišení robátka bolest konejšícím heřmánkem, znovu se nachýlila nad kolébku, obličejem až k tvářičkám dceruščiným a nový proud slz tryskl do dětských peřinek.
      “Mlč broučku, tatínek přijde – maminka to ví –”
      A sešeřelý kruh laskavého světla jako by zjasnil, jako by nesvítil jen na děťátko vyděděnce, ale jako by prostinkou svou září uctil vítězství utrpením posvěcené a vírou zkrásnělé lásky prostého srdce…