SVÍTÍ!

      Tlumným prosincovým podvečerem vchází do strání a dolin pod horami bílá noc. K severu, na hřebeni a po vrcholcích ještě růžovo po slavném, oslnivém dnu. Ještě rudým západním sluncem řeřavějí okénka chalup v Porubném, ve Vyskerné a v Brdečkách, ve vsích a samotách tisícimetrových výšin. Ale dolů, k jihu, v podhůří, po lesích a dědinách pod Rozchodníkem již stín a stín.
      Dosud ve světlém šeření se tratí Jestebsko, nejvyšší z osad, kterým jest otcem Rozchodník, poslední sláva hor, mezník a brána mezi těmito a dalekou širokou Dolení Zemí.
      Ve Studénce však, vklíněné do hluboké žlabiny Stříbrného potoka, tam již noc.
      A noc již i dole, při Dubnici, na tůních zamrzlé, ve Hrušinách, rozťatých železnicí, jejíž nádražíčko zeleně a rudě svítí do cesty svým.
      Po městsku, elektricky, zajiskřil se do mrazného soumraku Studenov, chudá pýcha, jejíž šperk, honosná, rozlehlá brož, udivující dálky svým trojřadím ostře zářících oken přádelny v plném provozu naprosto není její, když je Schiflova & comp. Ale ať je čí je, radostná je její krása v bílou hodinu měkkounkého ticha sněžného večera.
      Teď se rozstříbřily studenovské zvony. Teď jestebský klekáníček jde jim v ústrety. A nebýt těch, snad bys uslyšel, jak se hvězdy na nebi rozsvěcují. Hle – Labuť se vznesla nad obzorem, Cassiopeia i Orion se rozzářily, jiskrným prachem Mléčného pásu jde Vozka ke svým Vozům, Castor a Polux se radostně našli a do houfu seběhla se i Kuřátka. Tak nad obzorem, v hlubokosti nebes, na prahu ráje věřících.
      Ale světla i tu, na zemi pod Rozchodníkem, lidé si je rozsvěcují, do práce, do večerního pohovění jim planou, pomocně a vlídně, u stavů tkalcovských, v zákamní, na stolech, jak život poroučí a dopřeje.
      Rozžala petrolejku i Čírková, žena krejčího, jehož domek, ze starého nově zřízený a teď zalehlý prašnými návějemi, vyhlíží dvěma okny ze zákrutu jestebské silničky do hor, k východním oblastem.
      Je čas kuchtění bramborových večeří a oddechu mezi denní a noční jehelnou robotou. Muž kutí cosi venku ve dřevníku. A Čírková, když lampu doprostřed stolu postavila a v srdečné samomluvě zapřála domu dobrého večera, bílými, nažehlenými, do stužek zadrhnutými záclonkami okna zakrývá, víc pro radost a nehříšnou chloubu mladé, čistotné ženy, než proto, aby snad kolemjdoucí neviděli do světnice spořádané, poklidně žijící rodiny.
      Avšak nedlouho poté, v tiché chvilce, voňavé opékanými zemáky, kdy Čírková připravuje stůl k večeři – slyš!
      Zaťukání na okno!
      Nebouří to kdosi poplašeně, ani vyzývavě, spíš ostych tlumí ty tři drobné údery. A proto Čírková klidně, nepolekána, k oknu běží, záclonku poodhrnuje a do světlé tmy prosincového večera vyhlédá. A jak proud světla vytryskl odhaleným oknem na zápraží, veplul po něm do světnice úsměv kohosi cizího, Čírkové neznámého. Úsměv, rozpačitější a ostýchavější onoho zaťukání – a za úsměvem dvojím sklem přidušené:
      – Prosím vás –
      Nikoliv, že by se Čírková bála neznámých lidí. Vždyť z přízně nejen Jestebských roste Čírkův krejčovský chléb a nejen Čírek, mistr, ale i jeho žena je pyšná na tuto přízeň za hranicemi jestebské obce. Avšak neobvyklá, již pozdní hodina pro cizí návštěvy a pak právě ten nesmělý ostych, tak nezvyklý u Čírkových zákazníků, mate Čírkovou. A proto ona, nezvouc příchozího dále, do světnice, vychází za mužem do dřevníku, vybízejíc tohoto pospěšně:
      – Jindro, pojď sem – je tu kdosi, venku, na prahu. Někdo cizí klepal na okno.
      Ve chvilence je Čírek u venkovských dveří. A straže do nich, pootevřených, lucernu, zvídá:
      – Co si přejete?
      – Ani nevím, jak to honem říc’ – Ale žádný úskok v tom není – na mou duši – Jsem pokojný a slušný člověk, věřte –
      Je uctivý a skoro ustrašený ten hlas zvenčí. A Čírek hned poznává podle měkké, zpěvné řeči člověka odkudsi od Porubného, z chudácké končiny plátynkářů, vyschlých, úzkoprsých dlouhánů, jako papír sinavých, pomačkaných tváří – a čert ví proč, stále maličko usměvavých, jak by těm lidem při jejich mizerii bylo tak veselo na světě!
      – A pojďte dál – je zima venku! – zve Čírek příchozího, ustupuje ze dveří a svítě mu na cestu.
      – I děkuju – no, to jdu, to jdu – pln vděku a překotné ochoty odpovídá tento, oklepávaje pečlivě před prahem sníh s bot a kráčeje za Čírkovými do světnice.
      – Dej bůh dobrý večer. – A jsem to u Čírků – na Jestebsku u Čírků – je-li pravda?
      – U Čírků na Jestebsku, tak je to. A posaďte se. Jdete z Hrušin od faktora a zabloudil jste – ne-li? – dohaduje se Čírek, nabízeje hostu židli v čele stolu.
      – I toto – nezabloudil – vyvrací dosud neznámý rušně a rozhodně Čírkovu domněnku, usedaje nesměle ke stolu a těkaje přimhouřenýma očima ze světla petrolejky k oknu, již zase zastřenému záclonkou.
      – Vás jsem hledal a štěstí mně přálo, zaplať pánbůh – totiž – doposud mně přálo –
      A oči cizincovy již nikoliv ve světle, ale teď prosebně a skoro bojácně ulpívají tu na Čírkovi a hned zase na jeho ženě, na obou, zrozpačitělých tou divnou odpovědí.
      – Myslíte si asi, že jsem blázen, anebo světem jdoucí ničema, že se vtírám, abych vás o cosi obalamutil, anebo abych na vás něco vychytračil. Ale ne, na mou duši ne! Jsem Chozera, porubenský Chozera, tkadlec – podívejte se, tamhle na porubenských vrších, v tom chumlu světel jedno, při kterém tkalcuju –
      A Chozera, pospíchaje k oknu, záclonku opatrně poodhrnuje a suchým, kostnatým ukazovákem do tmy míří, do dálky, v tu stranu k Porubnému. A usedaje znovu ke stolu, pokračuje, utvrzuje svá slova upřímnou otevřenou srdečností:
      – Tkalcuju já – tkalcoval táta i dědek. Toť se ví – neznáte mne, leda snad podle postavy a řeči – nás, tkalce z Porubenska na sto honů poznáš. Ale i kdybyste věděli, že tam, na porubenské stráni u výhledného okna své chalupy tkalcuje nějaký Chozera – divili byste se – co ten člověk tu chce – tři hodiny krušné cesty a teď, v zimě a pozdě navečer. A k tomu ještě s takovými řečmi začínat! – Divili byste se, jako se divíte, protože o mně víte jen tolik, že jsem se já, cizí člověk, odvážil bouřit na okno a vetřít se do pokojné rodiny. A kdybych byl na vás se svou prosbou vyjel hned, bez vysvětlení toho, co ji předcházelo, připadala by vám má řeč, že je zmatená, nesmyslná a snad i podezřelá. A docela právem byste mně byli asi řekli – jděte, jděte – už ať jste venku! – A tak, prosím vás, popřejte mně tu chviličku, abych vám mohl říci všechno pěkně od začátku –
      – I s radostí – proč pak ne! A jen povídejte, pane Chozera! Ale dříve s námi povečeříte, viďte –
      A Čírek ochotně sune mísu, navršenou opékanými zemáky, k Chozerovi, před kterého zatím Čírková položila nůž a talířek másla s tvarohem.
      – Tuze se nepomějete. Ale ona vám vaše tkalcovina vynese sotva víc, než mně moje krejčovina. A téhle pečínce jste jistě už dávno uvyk’, jako my. A tak se nedejte pobízet a dobrou chuť – přeje Čírek, loupaje svůj zemák.
      Chozera se nezdráhá. A v chuti, s jakou pojídá několik pospěšných soust, je víc radosti z dobrosrdečného pohostinství, nežli hladu.
      – Zaplať vám pánbůh, přátelé, za tu vaši dobrou vůli s cizím člověkem. Věřte, nikdy jsem snad nepoměl tolik strachu, jako tu chvilku, kterou jsem před setměním pročekal tu, poblíže vašeho domu, na silničce. Ale, abych už přece jen jednou začal od Adama a vás zbytečně nezdržoval –
      A Chozera, pavučíma rukama neklidně pohrávaje si na stole a do světla petrolejky se dlouze zahledívaje, po lehounkém, suchém odkašlání načíná svůj příběh:
      – Jak jsem vám již řekl – moje chalupa je tamhle na porubenské stráni a můj chleba, jako tolika tam z té končiny: tenký a suchý. Po tkalcovské niti tenký a suchý. A tohle – teď Chozera se měkce dotýká mísy brambor – tohle se u nás tuze často odpočítává. Je nás na ně šest – a to je košík, jak by smet’. Košík brambor je za pět korun – a někdy, při špatné práci, ani těch pět korun člověk nevydělá, morduj se, jak morduj! A třebas máme my, na Porubensku, o hodně nebi blíž, než vy tu, a než celá dolení země, bylo by u nás zle o světlé a spokojené usmání, nemít mnohý z nás, chudých a skoro žebráků, nějaké to jměníčko. Víte, jměníčko, z kterého si můžeš přilepšívat, když nouze uhodí.
      Divíte se asi, jaká je to nesmyslná řeč – nemít na košík brambor a při tom zakládat kapitálek! Ale ne – tyhle to nejsou –
      A Chozera, zesiluje svůj lehounký úsměv, kroužící kolem bezkrvých, tenounkých rtů, při zmínce o bramborách poněkud zpřísnělý a ustydlý, konečky prstů napodobuje, jako by sázel na stolní desku peníze.
      – Ne – tyhle ne. Lepší. To vám zrovna říkám, že lepší. Ubereš z nich a neubude – jako z toho mého pokladu. Táta jej dědil po dědkovi, já po tátovi. A brali jsme – oh, často plnýma rukama jsme brali – a přece neubývalo! Světla na Jestebsku neubývalo! To svítilo – a jak svítilo! Den se ti někdy protáhl daleko přes půlnoc – a když ses i v tu nelidskou hodinu palčivýma očima otočil do okna v tu stranu k Jestebsku – tam bylo, vlídné, potěšující. Svítilo jedna radost – a jako by k tobě promlouvalo, jako by tě chlácholilo – nejsi sám ve svých trampotách – já také komusi svítím do těžkého života, do dne bez noci, té, co spánkem posiluje, zapomenout dává –
      V kratičké chvilce Chozerova odmlčení Čírková, uklidivši zbytky večeře, přisedá ke stolu, vzrušeným zájmem zaléhajíc do Chozerových slov, jako Čírek, jenž, hlavu opřenu o dlaň, pozorným pohledem ulpívá na rtech podivného hosta, v jehož bezkrevných tvářích teď rudne ruměncem a jehož oči, dosud trpitelsky mhouravé, šíří a rozhořívají se vzpomínkou.
      – Kolik mně bylo – sedm let, když jsem si po prvé úzkostnou chvilku projasnil penízkem z rodinného pokladu. Dnes mně je čtyřicet – a přece i přes ty desítky let tak předobře pamatuji se na ten večer, že mně připadá, jako by to dnes bylo.
      Šel jsem tehdy spát o hladu – a to už bylo co říci, když ani na děti se nedostalo těch několik brambor – taková mizerie to tenkráte padla na porubenské tkalce!
      Nevím, proč jsem se tenkrát probudil, náhle a vyděšeně – snad hladem – anebo snad pro mámin pláč – ona byla tenkrát už tuze marodná, smrt ji už měla v klepetech. A možná též, že mne probudilo to prudké, nezvyklé ticho, co vždycky poplaší tkalcovskou světnici, když stav křape a křape od časného rána a najednou přestane. Strach mne tenkráte popad’, takový dušný strach, ani jsem dobře promluvit nemoh’ – a nejvíc mne mořilo to mámino naříkání.
      – No tak, maminko, přestaňte přece, slyšíte? – to jsem přece ze sebe dostal, ale brada se mně hrůzou třásla. Máma však tím hůř – jen hlavu do peřiny zabořila a hůůů – hůůů – Úzkost ukrutná mne tehdy hnala z postele od máti k tatíkovi. Ale ten neseděl u stavu, na svém místě. Tam jen petrolejová lampička mrkala nad ausšusovou prací, nad potvornou a zabijáckou – mrcha, ani na ty brambory tenkráte nedala!
      – Tatínku – tatínku – kde pak jste – volal jsem vyděšeně.
      – Copak chceš, hochu – ozval se táta od okna, od toho výhledného, kterým od nás vidět daleko do světa a i sem, na jestebskou stráň – i sem –
      Lidičky, kdybyste věděli, jak se mně tenkráte ulevilo, když se do té strašidelné chvilky ozval tatínek! A nebylo to naříkavé, ta jeho divně klidná slova ani trochu nebyla podobna kvílení tam na posteli – oh, rakovina a nouze – vám i nikomu nedej pánbůh poznat tu hrůzu a mamince dej hodně, hodně lehké odpočinutí – Běžím k oknu – tatík tam klečel na lavici, ruce u brady do pěsti sepnuty a očima tam kamsi, do tmy, do černa noci – Vyhoup’ jsem se k němu na lavici a přitiskl jsem se k  němu, jako kuře k slepici. Hladil mne a slova neřekl a jen se díval a díval ven, do ty tmy –
      – Proč se tam tak koukáš, tatínku, co v ty tmě tam vidíš? – ptal jsem se ho.
      – Světlo – odpověděl. Řekl to tak jasně a mně se zdálo, že vesele. Strach můj ten tam – to víte, děti. – A tak já, jako táta, zvědavě očima do tmy, za světlem, za třaslavým, malým světýlkem v té černé dálce.
      Mnoho let trvalo, než jsem docela pochopil, čím tatínkovi tenkráte ta jiskřička na Jestebsku byla. Jiskřička, které se má uplašená dušička tak ochotně uchytla a pro kterou ve chviličce zapomněla na všechno to zlé, co ji vyděsilo ze spánku.
      A Chozera mhouře oči do světla lampy, krásnou vzpomínkou uvábený do jasných hloubek přešlého času, jemní svůj nikoliv silný, ale přece jen mužný hlas do dětsky žvavého:
      – Jen takhle malounko přimhouřit víčka – a i ta jiskřička se ti promění do velikého světla! Jak to bylo tenkráte krásné – radost přeradostná vzpomenout! Do jakých zázračných končin jsem to tenkráte uviděl! A což, kdybych jen uviděl! Ale tam jsem byl – mílovýma botama jsem se dostal z přechuda tkalcovské světnice v baráku na porubenském kopci do těch pohádkových zahrad, do stříbrného zámku na diamantové skále – u pidimužíků jsem byl a u vil, u sličných a u dobrotivých – ach, lidé zlatí, kdybyste vy věděli, kde já tenkráte všude byl! A musel jsem se jistě tuze blaženě usmívat, když mne tatík, na lavičce u okna usnulého, donesl zpátky do postele!
      Jaké bylo nové ráno a den – na to se dnes už docela nepamatuju. Asi takové, jako všechny ostatní. Tatíkův člunek asi už zase, anebo ještě od včerejška klapal a maminka již neplakala – ta se dovedla do poslední chvíle srdnatě přemáhat. Byla již také vzhůru a strojila snídani, asi jediné jídlo v tom dnu – tak hladově to tenkráte chodilo u porubenských tkalců. – A já, kluk, ve škole a na lítandě, jsem se čerta černého staral, kde a jak naši seženou jídlo na zítřek, a snad jsem si na jestebské světélko ani nevzpomněl. Ale večer ve světnici, v té umračené, neveselé světnici už jsem se po něm sháněl, už jsem klekal na lavičku k oknu, už jsem oči mhouřil – a ten tam, kluk, u svých rytířů, skřítků, u vší té pohádkové menažerie –
      Dokud se o můj chléb starali naši a dokud ještě máma byla, nerozuměl jsem dobře, když tatík ke mně, vyhlížejícímu za jestebským světýlkem, zahovořil:
      – Tak co, hochu – taky tam budou mít k večeři brambory na loupačku?
      Moji rytíři a mé princezny nemívali brambor k večeři a v mých diamantových hradech nedálo se nic z toho, čím tatík rušil moje toulačky za pohádkou, ať se to dohadoval, že tam asi mají pospěch se sobotní dodělávkou, ať tvrdil, že tam asi právě čtou noviny, že tam je tkalcovský svátek –
      Z rytířských síní horempádem jsem se propadl zpět, do tkalcovské světnice, když maminka umřela. To jsme oba, já i tatík, klečeli u okna. Já plakal – a tuze – to víte – máma – Co dělal tatík, to ani nevím. Ale jen to si pamatuju, že mne vzal za ruku a že říkal:
      – Mlč, hochu, však ona tam jejich Pepčovi taky maminka umřela –
      Tenkráte jsem po prvé v tom jestebském světýlku uviděl okno chalupy stejné, jako naší. A v okně jsem viděl hošíčka, jak taky pláče pro maminku.
      Od těch čas ubledla v tom jestebském světle má pohádka, aby se v něm tím jasněji rozsvětlilo naší světničkou. Ani jsme pořádně nevěděli, kde na Jestebsku, ve kterém chumlu chalup to světlo. Ale “tam”, v tom daleku a noci pro nás žili ve stejné světnici stejným životem lidé jako my. A nebylo jednoho soužení, jedné starosti, o kterou bychom se s nimi nepodělili, ale nebylo také ani jediné radůstky, sebe menší, aby byla jen naše, tatíkova a má. Tam kdesi po práci stejně dlouho do noci čítávali, syn nahlas tatíkovi, tkalcovinou už hodně usleplému, tam se stejně bouřilo a svět převracelo, jako u porubenských Chozerů, když v neděli se sešli známí, za ten týden u stavu nadržení –
      A tu tatíkovu odpověď ustrašenému chlapci, to jeho: – Světlo! – to jsem plně pochopil a plně podědil teprve tehdy, až jsem zbyl po rodičích v chalupě sám, až se všechny ty starosti a radosti opakovaly v novém pokolení. Špatná práce, nemoc, dny u stavu dlouho do noci nastavované, převzácné chvilky nad knihou, nad archem novin, vypůjčených a hltaných snad chtivěji, než brambory a chleba po nejednom postu – do toho všeho vidělo světlo na Jestebsku. Kolikrát mně bylo jediným útočištěm, jedinou posilou! Kolikráte jsem nabíral z toho pokladu plnýma rukama! A jak jsem se polekal, když mlha mně je vzala, anebo, když zhaslo dříve, než to moje mrkátko u stavu, či, když se v některé noci ani nerozsvítilo! A jak se mně ulehčilo, když po dvou, třech dnech nejistoty znovu se ukázalo! Co jsem toho za několik těch chvil naskládal pro ně, jestebské Chozery, co radostí i žalování – a toho nejvíce a předem –
      Žena se mně smávala – víte, ona není porubenská – ty bloude, ty jsi ale hlupák hloupá! – Přišla však i ta chvíle, že i žena a dlouho vyklečívala na lavici u okna, výhledného v tu stranu k Jestebsku. A přišlo i, že nám to světlo zhaslo nadobro – Darmo jsme čekali den, dva, darmo týden a darmo už čekáme celičký dlouhý měsíc – Drazí, předrazí přátelé –
      A Chozera, již nikoliv utkvělý pohledem do plamene lampy, jako téměř po celé své vyprávění, teď ruce u úst chvějně sepjaty, očima těká prosebně od Čírka k ženě a zase na Čírka, vroucní a horce zpřítomňuje hlas, prve jakoby dálkou a snem zastřený:
      – Abych vás zbytečně nezdržoval a sebe netrápil nejistotou; vy asi už víte, proč jsem přišel, jako já už vím všecko o tom ztraceném světle, kde a komu svítívalo, že tady, tuhle v tom domě, u tohoto okna vašemu tatínkovi do krejčovské roboty a vám nyní do pilné a radostné práce – všecko tohle jsem tu vyzvěděl, vyzkoumal, v Jestebsku. A nejen z té nijaké zvědavosti – to to – Ale jistotu jsem chtěl mít a tu nyní již mám, když jsem od tolika lidí zvěděl, jací jste dobří a že u vás nemusím se bát na okno zaklepat –
      Čírková, vstávajíc od stolu a srozumný úsměv vyměňujíc s mužem, chce cosi říci, ale Chozera jí promluvit nedá –
      – Já vím, paní, já vím – co se okolo domu omotala ta nová silnička, lidi zbytečně a zblízka civějí do oken. A pak – a to nejhlavněji – není to okno tak nahaté, tak jaksi příjemněji je večer ve světnici, když v oknech je bělo – má žena taky po záclonách stonala – A je to odvaha a snad i drzost ode mne; ale přece jen vás prosím, srdečně a jak nejlépe umím – paní – pane – víte, tu záclonku – tuhle jedinou, tu na porubenskou stranu – té kdybyste nespouštěli! – Ne, není nám zle, zaplať pánbůh, není – a nechce se nám vašeho světla, abychom si k němu přimýšleli vaše nesnáze, vaše úzkosti – ne – to mně věřte! Tak, jak to tu dnes vidím, ten večer, jaký jsem u vás, dobrých a laskavých lidí, prožil, ten my s vámi – o to nejkrásnější, o to nejšťastnější se s vámi budeme dělit. A kdyby přece, pánbůh nedej, u vás ale uhodilo, nemoc, neštěstí – jen vyhlédněte – tam v tom chumlu světel jedno, víte, to tatínkovo, z té smutné, dětské noci –

*

      Když Chozera se vydal od Čírkových na zpáteční cestu, kolikráte se ohlédl, tolikráte se mu kolem úst rozsvětlilo úsměvem. A když docházel domů, již zdaleka mu žena, na prahu čekající, vítězně volala vstříc:
      – Svítí! Už svítí!

      HOSPODÁŘ