Kapitola  pátá,    plná všelijakých podivností  a záhad,  o nichž leccos věděl a pověděl strýc Ondřej u Vyskytů kováři Janovi, kamarádu nejupřímnějšímu.             

      Vyskytova kovárna byla strýci Ondřejovi vždycky zastavením z nejmilejších. Překročíš její práh a jsi u lidí, kteří dosud z uzlíku tvých útěch, rad a příkladů nepotřebovali ani drobinky, tak jim je světle a smírně na světě.
      Oba Vyskytovi již překročili věk, v němž Abraham předstoupil před tvář Hospodinovu.
      Děti jim prozatím vzal život do posledního, vždyť i nejmladší, Vlastička, se vyvdala.
      Ovšem, Václav, dědic domu a řemesla, se míní vrátit ze světa, ze zkušené, a jistě se vrátí, protože u Vyskytů se spravedlivě dodržují boží přikázání, především však čtvrté. Cti otce. Co to znamená? To znamená, abys nezarmucoval. A tuze bys ho zarmoutil, Václave, kdybys zůstal tam kdesi ve světě a Vyskytovo aby právě pro toto tvé nedbaní přišlo do cizích rukou. Václav však nepřestává ujišťovat, že se vrátí co nejdříve, a proto u Vyskytů i z téhle strany je vyčaseno, třebaže v kovárně dosud řemeslují jen ti dva, starý Vyskyt a Lojzek, věrný tovaryš, který tu zbyl z dob, kdy Vyskytův dům jenjen jiskřil mládím, jeho vzruchem a nepokojem.
      U Vyskytů načal své babí léto již podzim. Ale podzim světlý, plný pokojného, lahodného slunce od jitra do večerního usnutí.
      Vejdeš do domu a voní to v něm plástvemi medu, čerstvým žitným chlebem a mísou panenských jablíček – tak to vždycky připadalo strýci Ondřejovi, když mu nedalo, aby šel kolem a nezastavil se u kamaráda na doušek veselosti, o niž u Vyskytů nikdy nebyla nouze, přijď kdokoli a kdykoli.
      Strýc Ondřej vešel i dnes.
      Ale té podivné proměny u Vyskytů!
      Nikoli, nikdo tu nechyběl z té černé dvojice, výhní porudlé. Avšak již ta Janova odpověď na kamarádův pozdrav, jindy tak jadrná, hlučná, jiskřící radostným shledáním a dobrou pohodou, jak dnes všecka pošedivěla a zplihla!
      “Snad nám tu někdo nestůně?” zazvídal strýc, mhouře lehounko oči a zahledívaje se pátravě z mistra na tovaryše.
      “I což, kdyby to, strýčku –” pospíšil si s odpovědí Lojzek a v hlase mu šeřilo cosi jako výčitka a skoro zlost.
      “Když stůněš, koukáš, abys byl co nejdřív zdráv. Kdežpak smrtka, ani pomyšlení! Ale náš pan mistr –”
      “I buď ty zticha –”
      Lojzek, kterému lety narostlo u Vyskytů právo být jedním ze tří v čele rodiny, nemínil být zticha o věcech, které se v jeho okolí v posledních dnech tak nevlídně rozpřekážely.
      Ale za něj své si pověděla strýci Ondřejovi Vyskytová, Kačenka, která viděla strýce přejít kolem oken a pospíšila si, aby ho uvítala dnes zvlášť srdečně a okázale, plna tiché, zářivé radosti, že Ondřej přišel a jak si pospíšil!
      “A proč bych byla zticha! Však je to pravda, sebe trápit a druhé pokoušet smrtkou tak docela zbytečně a hříšně! A vítám vás, Ondřeji, pěkně vás vítám k nám, však jsem si myslela, zastavíte-li se.”
      “Co mluvíš, ženská!” zapadl Vyskyt vyčítavě do ženiných levit a vítání.
      “Cožpak si myslíš, že tu budeš hlídat svět?”
      “To ne. To nebudu. Já a nikdo. Ale být jako outor a pro nějaký hloupý sen hledat v sobě nemoc a volat na sebe smrt akorát na den a na hodinu, to si ty říkej, co chceš, to je pokoušení Pánaboha a hřích hříchoucí!”
      “Já na sebe smrt nevolám. Já jen vím –”
      “I nic nevíš. Kdo co víme. A zaplať Pánbůh, že nevíme. To by to na světě pěkně vyhlíželo, kdyby se tu urodilo víc takových dnešních Vyskytů! A co tu budeme kázat! Máme hosta, hned bude svačina. Pojďte do světnice, Ondřeji. Je tam teplo a venku je tak šeredno.”
      Strýc Ondřej ani Lojzek se nedali dvakrát pobízet.
      Jen Vyskyt proti svému zvyku zaváhal, nesvůj a zasmušilý.
      “Nu, tak ho vidíte. Když i k vám, Ondřeji, se obrací zády, to už –”
      “Nic už. Jaképak zády!” přerušil mistr pospěšně ženinu nespravedlnost, odkládaje kleště.
      “Co to mluvíš. Pojď, Ondřeji, jsi hodný, že ses zastavil.”
      A uváděje milého hosta do světnice, spíš pro sebe než k druhým zabrumlal:
      “Jako by jí bylo třicet.”
      Kačenka, již u kamen, aby neslyšela té poznámky, ať tlumené! Ale v kovářských šeptech jakápak tajnost.
      “Třicet. Toť se ví, že mně není třicet, jako tobě není sto, abys musel dělat napůl nebožtíka.”
      “Ženská, nerej. Jakého nebožtíka. Ale to si musíš pomyslet, že nejsme ty ani já s celý svět a že jsou tu věci, na které neplatí řeč, špičať si ji, jak chceš.”
      A že se kovářka chystala svou řeč přece jen ostřeji přišpičatit, pospíšil si muž, aby ukrátil tu popuzenou kontraverzi.
      “Hleď, Ondro, ty jsi klidný a moudrý,” pravil, přisluhuje strýci Ondřejovi židlí a sám usedaje k stolu.
      “A hlavně, jsi světa a lidí zkušený, a to, co ti povím, jistě pro tebe nebude novinou. Znamení. Řekne se, že hloupost, pověra, umíněnost. Ale nakonec každý víme nejlépe své. A co člověk viděl, poznal, zkusil, proč by tomu neměl věřit a proč by si to měl dát vyvracet? Pravda, nebožtík otec dlouho a zle postonával. Nijak s ním však ještě nebylo k smrti, když jednoho rána, sotva oči otevřel, zavolal si nás a povídá – děti, už tu spolu dlouho nebudeme. Zdál se mně takový jasný, živý sen. Cosi kutím v kovárně a takový tam byl nepořádek. Vtom vejde žena, nebožka vaše máma, jako na cestu a svátečně přistrojena, a praví – ty, Jene, pospěš si, ať jsi s prací hotov, ať máš uklizeno. V neděli půjdeme do Hlubince, k vašim, už čekají. – Však víš, Ondro, že oba, dědeček i babička, byli z Hlubince a tam už tenkrát oba dva odpočívali na hřbitově. – Dnes máme čtvrtek, v neděli se s vámi rozžehnám – to byl konec tatíkovy řeči. Vymlouvali jsme mu to a toť se rozumí, že taky nevěřili, zvláště když doktor se jen usmíval, prý dětinství a pověře. A že, Vyskyte, kdežpak do neděle! Nač ty spěchy. Máte ještě kořínek. Ale tatík nedal na nás ani na doktora, a jen svůj sen. Sepsal poslední pořízení, kněze si dal zavolat, aby prý měl opravdu ve svých věcech uklizeno, jak pobízela nebožka ve snu. To bylo od středy do soboty. A v noci ze soboty na neděli zesnul, tiše a pokojně. Tak, a nyní řekni, Ondřeji, že je to hloupost, že pověra. Že tu není cosi s lidské mudrlantství. Já neříkám, když je člověku dvacet, to se v leccos nevěří, a paličatě, ať je tu důkazů na kopy. A zvláště smrt, s tou je mladost vždycky na štíru. A nepřihodit se, co se mně minulý týden přihodilo, ještě bych na ty svoje poslední věci nemyslel, ač tatík umřel na šedesáti dvou a mně se věk už taky dávno přehoupl přes půlku století. Ale hleď, kamaráde, co jiného mám dělat, než věřit, jako věřil nebožtík otec, když ty naše sny jsou si tak podobny. Ba, ten můj je, abych tak řekl, ještě důkladnější, než byl tatíkův. Taky jsem v kovárně, taky cosi kutím a kolem nepořádek, až hanba. A taky přišla nebožka maminka, ale ne sama. Oba přišli, s tatínkem, v nedělním, jakoby z kostela. Ale teď, Ondro, oč to měl můj nebožtík otec přece jen lepší, než to mám já.”
      A ve Vyskytově hlase jako by zařeřavělo závistí a skoro zlostí.
      “Nebožka babička se rozhovořila, řekla punktum v neděli, a tatík věděl, na čem je. Na den a málem na hodinu. Já jsem na tom po čertech hůř. Oba přišli, ale nic, ani slova. Jen se tak po kovárně rozhlédli, to asi po tom nepořádku. Pak mně tatík vzal z ruky perlíček a na holou kovadlinu – cvak, cvak, cvak –. A teď to moje soužení a hned dvojí najednou! Víš-li, Ondro, že nepamatuju, kolik těch cvaknutí bylo? Ne, že bych je byl nepočítal. To pamatuju, počítal jsem je. Ale už ráno, snad, že jsem se nějak prudce vzbudil, ne a ne si vzpomenout. Víc než tucet jich nebylo. Tak něco k deseti. A kdybych si hlavu rozrazil, ne a nevzpomenu si. A pak, babička řekla – v neděli, hochu. A naši nic. Jen to cvakání perlíčkem. Tak, a teď co. Jsou to dny, týdny, měsíce nebo roky. Myslel jsem nejdřív, že hodiny. Ale to už od toho snu je hodin jako máku a já se při vší té své smůle na krev pamatuju, že jich přes tucet nebylo. Kdyby dny, to už bych měl s pořádkem na spěch. Nejraději bych to měl na týdny, tyhle spěchy mně nikdy nebyly po chuti. Konečně, ať by i měsíce. Ale o letech, to ani řeč, a možná, že ne ani o měsících. Nic zlého jsem našim neudělal, aby mne zbytečně tak dlouho předem martretýrovali. A už ať je to kolik chce těch cvaknutí a ať to cokoli znamená, tahle sakramentská smůla mne na stará kolena přece jen nemusela potkat.”
      A Vyskyt, smrt sem, smrt tam, po svém, krevnatě, jako perlíkem do železa, tak pěstí bije do stolu a z očí mu srší takovou milou, živou, radostnou zlostí, že se neubránil úsměvu ani strýc Ondřej.
      “Viď, je to k smíchu, brachu. K smíchu a k zlosti, taková smůla!”
      “Což, ta smůla. Ale to tvoje třeštění, to je věru spíš k zlosti než k smíchu!” vestoje, mlýnek o prsa opřený, melouc kávu, vpadá kovářka do toho mužova pěstního hromobití.
      “Jo, kdyby den a kdyby dva. Ledakdys má člověk ledajakous hloupou mouchu. Ale tuhle už týden pryč a čím dál, tím hůř, to už věru –”
      “Věru – jaké věru, jen to řekni!” prudce vstávaje od stolu, měl se k boji mistr, poštípán tou ženinou “hloupou mouchou”.
      “To, že už je věru kdy, abych si i já se svou troškou pospíšil, dokud se mele,” vpadl strýc Ondřej do té sršaté Vyskytovy výzvy dřív, než kovářka doplnila svou zámyslnou odpověď.
      “Já vím, kdo by se nezlobil ztratit dukát. Půl století se z něho těšíš, cvrnkáš si jím, tou ryzí zárukou dobrých časů a najednou ten tam. U Vyskytů jej ztratili a u Vyskytů je po veselosti. A toť se ví, u Vyskytů, jako všude, kde jsou už i jen dva pohromadě a takováhle mrzutost se stane. Já ne, to ty. A tuhle u vás, když smůla, tedy ta smůla, že za ten zakutálený dukát nemůžete ani jeden, ani druhý, ani třetí. Řekne se, nevěřit –”
      A strýcovy oči se setkávají s kovářčinýma i s Lojzkovýma.
      “Ale jak nevěřit, když jsou tu příklady. A což, příklady. Ani by nemusely být. Jsou věci, které přepadnou člověka jako nemoc. Do hlavy se to zavrtá, celého to posedne. A braň se, jak braň, neubráníš se. A neubráníš se ani lítosti pro ten dukát, ať se už ztratil pročkoli,” již zase zadíván na Vyskyta, obracel list strýc Ondřej.
      “Nu což, slovo sem, slovo tam, hlavně, že tu je sháňka po té druhé půlce zdraví. Hledáte ji doma. A což kdybychom se poohlédli někde v sousedství. Kdoví. Zkusme to. Pojď, Jene, tuhle si pěkně sedni, možná tě bude zajímat, co ti povím o kalenském krejčím Sosenkovi.”
      Vyskyt, za strýcovy řeči již hodně uklidněný, zasedl první podle hosta k stolu stejně dychtivě, pln horké zvědavosti, jako vždy, když strýc Ondřej přišel, aby měl slovo.
      Včera o tom, zítra o jiném, jak dal život a jak chvíle potřebovala.
      A dnes tedy o Sosenkovi.
      “Tisíc nás tvrdí, že nevíme dne ani hodiny. Nevěříme na znamení. A snad jen proto, že náš sen jako sen. Šedivý, zmatený, ochrstneš se ráno studenou vodou a ten tam. Ani si nevzpomeneš. Zapomeneš.
      Se Sosenkou se však schrulo cosi takového, jako tuhle s Janem. Sen, jako když jej vymaluješ. A snad tu byly i příklady. Krátce, ať pro to, či pro ono, ale Sosenka uvěřil. Písmu svatému tak nevěřil, jako tomu svému živému snu. Snu, v němž Julie, nebožka žena, přišla k němu, bezdětnému vdovci a krejčovskému pavoukovi v podkrovní světničce jednoho z kalenských stavení.
      Vešla jako duch, nic, ani muk. Jen ruce vztáhla, nejdřív do pěsti zaťaté. Pak jeden prst za druhým vzpřimovala, jako když děti si pomáhají při počtech, až jich bylo všech deset. A zase dlaně zaťala, slova neřekla a pryč, jako duch.
      A jak se Sosenka v tu černou hodinu vyděšeně prozřítil, jak v myšlení si zopakoval ten divný sen, to ho hned v první chvíli popadlo a nepustilo: budeš se loučit se světem! Julie si pro tebe přijde.
      Ale kdy?
      Deset bylo těch prstů. Mohlo to znamenat deset hodin, deset dní, týdnů, měsíců, let. Tuhle Jan hádá týdny. Sosenku to však naráz popadlo, ta jistota, že co prst, to rok. Za deset let. Tak je to. Bůh s  tebou, Matěji.
      Ostatně přece jen tak skalní jistoty nebylo v tom – za deset let. V letech ano, o tom nebylo pochyby, zvláště když chlapovi, zdravému jako hřib, bylo až směšno pomyslit, že by se jeho života mělo počítat již jen na měsíce, neřku-li na ničemné hodiny. Ale v počtu byla pochybnost a tou desítkou nebyl si Sosenka jist ještě do loňska. Ať vzpomínal sebeusilovněji, na to se přece jen nemohl přesně upamatovat, zda Julie opravdu natáhla všech deset prstů. A každého roku den Matějových narozenin byl dnem čekání. Čekání a strachu.
      Ten strach omlouval si Sosenka úvahou, že přece jen před sedmdesáti lety by to bylo brzy, on že bude zralý až na sedmdesáti. A připraven nebyl, když čekalo stále všelijakých nedodělávek. No, krátce, bylo to nepříležité. Ale když v zdraví přežil loňské narozeniny, deváté po tom snu, bylo po nejistotě. Všech deset jich bylo, Juliiných prstů.
      “Tak tedy dnes, v den své sedmdesátky!” řekl si, když se posadil v nedbalkách na své podivné posteli. On totiž spal již rok v prosté, černé rakvi. Četl kdesi, že jacísi mniši spí celý život v rakvi, aby pamatovali neustále na smrt. Líbilo se mu to. Vynesl postel na půdu a koupil si rakev. V ní teď dočkával, až ručička starých, vrzavých hodin dojde na půl osmou. To mu bylo plných sedmdesát.
      “Tak tedy,” zabručel, aby načal nějak den, ve svém životě zrovna tak významný, jako onen před sedmdesáti lety.
      Den své smrti.
      Zamrazilo ho v zádech, když si to uvědomil.
      “Smrt si mne omakává! Už to začíná!”
      Přikrčil se, jako by se chtěl čemusi uhnout. Ale hned se zase napřímil a zamrzel se na sebe:
      “No no, boj se, boj! Deset let se na to připravuješ, rok v rakvi vyležíváš a teď by ses krčil –”
      Usmál se.
      “Jo, hochu, smrti neuhneš!”
      Rozhlédl se po světničce.
      “Tak, ještě dnes. Ale uklidit tu musím, aby ti pošklebovači viděli, že jsem rakev nadarmo neštrachal. Jen počkejte, to budete koukat, vy –”
      Sosenka hledal nějakou přilehlou nadávku těm, kteří se mu již tolik za jeho rakev naposmívali.
      Ale nové zamrazení ho přivedlo na jiné myšlenky.
      “Eh, poslední den, co bych nadával! Ať umřu s pěkným myšlením. Zlá nadávka hříšná.”
      Náhle ho napadlo, že se nevyzpovídal. Byl tím poněkud ustrašen a zmaten. Ale když si věc promyslil, uklidnil se.
      “No než, nikoho jsem nezabil ani neokrad’. A to, co bylo hříšné, ať o tom vím nebo nevím, odpusť mně, Panebože, říkám to rovnou tobě, proč s tím chodit k faráři. Má na mne zlost, že jsem mu zvrzal kabát, a já opravdu za to nemohl, když má takovou divnou figuru, takovou z míry. Ještě by ti o mně ledacos namluvil. Víc, než je pravda – a ono už je toho dost –”
      A zase se Sosenka polekal.
      “Jak to smýšlíš? Jednáš s Pánembohem jako s nějakým hokynářem. Tuhle sepneš pěkně ruce, podíváš se do kouta na kříž a budeš říkat – Bože, buď milostiv mně, hříšnému! Tak. A ještě jednou. A pomodlit se Otčenáš!”
      Sosenka se pomodlil dva. Druhý na přilepšenou. A byl by ještě jeden přidal, kdyby mrazení v zádech se pojednou neproměnilo v důkladné třesení.
      “Je tu psí zima, Matěji, zatop!”
      Zimavý den tlačil se do světnice. Krejčík se nazul do bačkor a šoural se ke kamnům. Dost ztěžka, neboť měl nohy zimou ztuhlé.
      “Jo jo, říkají, že to začíná od nohou. Julii to taky tak začínalo. Dřevěnějí, dřevěnějí, až zdřevěnějí. Do rána budou jako špalky. A tak si pospěš.”
      Pec byla plna popelu.
      “To je to neřádné uhlí od obce. Kámen a kámen. Abych šel pro popelák.”
      Popelák byl na dvorku, světnička Sosenkova v podkroví a mezi nimi bylo dvacet schodů “k zabití”, jak je proklínal krejčík, když po nich kobrtal. Domácí pán, nožíř Stydlivý, v jehož baráku byl Sosenka v nájmu, nedal pro lakotu tuze ani na sebe, ani do sebe, neřkuli, aby dal na správu rozviklaných schodů.
      Krejčík chtěj nechtěj musel dolů, na dvorek, večerní metelicí notně sněhem zafoukaný. Musil z návěje vyhrabat starý hrnec na popel, štrachat se s ním do světničky a zase dolů, s plným.
      Když, do kostí ustydlý, se znobil v umrzlém sněhu, málem by byl zapomněl na smrt a jižjiž mu “sakramenti a neřádi” viseli na jazyku. Ale mráz samec mu zalehl do dechu a vzápětí nato prudký, dusivý kašel mu připomenul, že jeho jedna hodina z dvaceti čtyř posledních je pryč a že jich zbývá jen dvacet tři.
      “Aha, kašel. Dusí mne. Tak to bývá před smrtí, Matěji. Zdřevěnělé nohy, můra na prsou a pak to začne v kříži. Uvidíme.”
      A skoro se až do kašle nutil z radosti nad podařeným začátkem.
      Když ukončil proceduru s popelem, nebylo kouska dřeva ve světničce. Dříví bylo v kůlničce na dvorku. Sosenku čekalo nové hrabání ve sněhu, aby mohl otevřít dvířka. Když je po delším úsilí otevřel, našel jen málo polínek. Ostatní musel naštípat z pařezů, které vydobyl na podzim v lese. A pařezy, to aby hrom rozbíjel a ne člověk v umírání, to znáš, Jene. Sosenka se až zapotil, jak se činil.
      A když nesl koš dříví po schodech, myslel si – safraporte, kdo by to byl, Matěji, řek’, že ty tuhle, jednou nohou v hrobě, a máš ještě tolik síly!
      Po dříví chybělo uhlí. To bylo ve sklípku. Poslední košík. Krejčí byl rád, že poslední. Nejdříve proto, že za nic nestálo. Ale když si vzpomněl, že již zítra tak jako tak nebude topit, spokojeně zabručel:
      “Taky dobře. Ten dolení lakota by beztak ukrad’, co by zbylo.”
      Bylo k desáté, když zatopil a když mu v břiše hrozivě zakručelo.
      “Oho! Už je to tu! Hlad! Vždycky před smrtí prý popadne člověka hlad!”
      Chtěl postavit na kávu, vody nebylo. A tak tedy marš dolů pro vodu!
      Byla voda, ale nebylo mléka. Nu což, bude pít černou. Chléb ještě má, kousek tvarohu též.
      Když se v kamnech rozhořelo a světničkou zavlálo milé teplíčko, usedl krejčí na lavičku ke kamnům, aby si nahřál promrzlá záda. Rozhlížel se při tom po světničce a dělal plán.
      “Umeju podlahu, ometu pavučiny, vyčistím okna. To musím. Je tu jako v rasovně. Srovnám haraburdí za světničkou, aby příbuzní neřekli, že byl Matěj halama. Pak vystelu rakev. Dám ji pěkně doprostřed, na stoličky. Stoličky přikryju klotem. Do hlav postavím všesvaté, svou zamilovanou květinu. A vykoupat bych se měl.”
      Styděl se pomyslit si, kdy naposled štrachal do světnice starou vanu, ve které aspoň jednou za rok, pro jistotu, před svými narozeninami, se vykoupal.
      “A oholit se musím, obléci do černého, nedělního. Oh, té práce ještě!”
      Hlava se mu zamotala, trochu z myšlení a trochu z tepla, kterým sálaly kachle, jak Sosenka poctivě do kamen naložil.
      “Panebože, už to začíná i v hlavě! Abych se tak ještě najednou svalil tu v té rasovně! Ne, ne, Matěji! Alou do práce!”
      Chtěl vstát.
      Ale sotva se nadzvedl, hned zase dosedl.
      “Oho! Už je to i ve hřbetě! Už jo!”
      A bylo. Od kříže nahoru, podél lopatek se to dobývalo, ta hanebná bolest.
      “Matěji, byl jsi tuze hříšný, nehezky umřeš. Nehezky.”
      Úzkost ho popadla. Že takhle zčerstva to půjde, toho se přece jen nenadál. Nohy, plíce, hlava, hlad, teď i hřbet. Ještě to ťukne do srdce a najdou ho tady jako hovádko.
      Ale co dělat?
      Co nejdřív?
      No, přece musí aspoň vstát, nezajde na lavici!
      A jen odvahu! Nedej se!
      Opřel se rukama o lavici, zaťal zuby a zvedl se.
      “Bol si, jak chceš, ale sloužit ještě musíš!”
      Napravoval se, až mu v zádech zalupalo.
      “Julie byla taky jako polámaná. Taky jí to sedlo nejdřív do zad. No jo, toť se ví, tam jsou ty hlavní verky.”
      Nejdřív se dal do snídaně. Proč by se nenajedl, když má hlad. I šibeničníkovi před popravou dají, co hrdlo ráčí; aby si tedy poctivý Sosenka nemohl dopřát černé kávy a chleba s tvarohem.
      Pak šel šukat za světničku, aby tam udělal pořádek.
      To mu dalo dvě hodiny nepěkné práce.
      Když se vracel po poledni do světničky, sotva stál na nohou, v zádech jako přeražený a v hlavě mu hučelo jako v úle.
      “Tak ty takhle, ty smrtko? Ó, to Matěje neznáš! A zrovna to všecko dodělám a i kdybych měl u toho pojít!”
      Uťal svou řeč, usedaje na lavičku. A teprv po chvilce nesměle zahučel:
      “Mluvíš hloupě, Matěji. Pojít – toť se ví, že umřeš. A žádné krobijánstvo. A nic do větru. Je vážná chvíle a ty máš ještě mnoho před sebou.”
      A také měl.
      Oběd.
      Co k obědu?
      Že neobědvat?
      Proč by neobědval?
      Proč ne pořádek ve všem až do posledka?
      “Uděláš si česnečku a zelný salát s bramborem. To ty strašně rád. Ať se máš naposledy dobře. Kdoví, co bude po smrti.”
      Po obědě přišla na řadu podlaha, pavučiny, rakev, koupání, holení.
      Ale vše to muselo ustoupit ještě důležitějšímu. Pozůstalostním písemnostem, na něž by byl v tom shonu málem zapomněl. Co a komu zaplatit. Co faráři a co muzikantům. No, to by bylo, ležet tu vzhůru bradou, všecko jako sklo – a tebe aby odtáhli jako kočku! Toť se ví, že jako kočku. Bez peněz nikdo ani nezavadí. A kdopak by hned našel za skříní záloženskou knížku a kdo ze zdejších ví, že má Sosenka tisícovku na pohřeb uloženou v horušanské záložně, kdo? Že ji měl uložit do provodské? Bodejž, dám tam dnes desítku, a zítra budou provodovští i kalenští vrabci na střeše čimčarovat – což, Sosenka, ten už ani píchnout nemusí, když má tisícek jako babek!
      Pustil se do psaní. Začínal zdlouha a obšírně.
      “Ne, Matěji, to bys nebyl hotov ani do půlnoci!”
      Hodil úvod do kamen a začal znovu. A čerti vědí, co mu to sedlo do pera. Po několika větách zase byl v tom obšírném povídání. A opět letěl úvod do kamen.
      “Pusť se dříve do úklidu, však to večer uděláš –”
      Sháněl kartáč, škopík, koště.
      “Ne. Dřív přece jen musím rakev připravit. Jakpak, kdybych –”
      Nechal úklidu a začal s rakví.
      Bila osmá, když byl jakž takž hotov.
      Prohlížel se zálibou své dílo.
      Pojednou ho napadlo: Matěji, zkus, jak se to nyní bude ležet na klotu!
      Zul boty a lehl si do rakve. Šlo to těžko, celé tělo bolelo a mdlá únava se mu lepila na oči. Natáhl se, zkřížil ruce na prsou a díval se do stropu. Bolest v zádech polevila. Snad přece jen nebyl tak hříšný. Ale nohy, ty byly jako centy a do hlavy jako by mu kamení naložil.
      Ach, kdyby již raději nemusel vstávat, kdyby byl již hotov s úklidem, pěkně oblečen, oholen, poslední vůli v pořádku! Jak spokojeně by umíral! Kdyby! Ale čeká na něj ještě tolik práce! Do půlnoci nebude hotov –
      Bylo vlídně teplo – topilť Sosenka po celý den. A jak si pěkně ustlal! Měkce, bez hrbolů.
      Teď mu to polevovalo i v hlavě, ale zato do celého těla se nastěhovala ukrutná malátnost.
      Chtěl povstat.
      Nešlo to a nešlo.
      Jen ruce zvedl, ale i ty mu vzápětí spadly zpět na prsa.
      A oči. Ty oči!
      “Můj Bože, jak prý to sedne na oči, je konec, nadobro konec!”
      Mrkal jimi. Ale jako by je kdosi palci tiskl, jako by je klížil.
      “Ne ne, Panebože, ještě ne –”
      Ale ano.
      Byl konec.”
      “No, tak vidíš, mámo!” vyhrkl Vyskyt, všecek porudlý prudkým zaposloucháním a teď vítězně napřahující ukazovák na ženu.
      “Tak vidíš!”
      “No – co vidím – ono se mně tak zdá –”
      Kačenka měla cosi na jazyku, vyhlížejíc nedůvěřivě ze zákamní na strýce Ondřeje.
      Ale ten již zase po svém, klidně, pohotově se měl k slovu:
      “Ráno se probudil Sosenka o desáté.”
      “Co pravíš, Ondřeji, probudil –” vyjekl kovář.
      “Nu ano, probudil. Co jiného, když člověk usne, ať jako pařez. Však spal Sosenka dost dlouho.”
      “Tak to vidíš, ty – ty – Já si hned myslela –” nesouc na stůl kávu, udávala svou zapeklitou radost kovářka.
      “Ale vždyť přece – já myslil –”
      “Inu ovšem, Sosenka také myslil. To je tak, když se člověk do něčeho zažere. Když člověk míní a Pán Bůh mění. Podobalo se to, podobalo, ale smrtka to nebyla. Jen cosi, jako když je na jaro v kovárně pospěch. Mladý, starý, a hlavně starý, jak by neusnul, jak by ho to nepoložilo, ta dřina. Však ho znáte. Sosenku ovšem nepoložila kovařina. Ale takový krejčík, je to jako pápěra. Den smejčení, a zmůže ho to. Jak jsem pravil, probudil se o desáté. Do jedenácti se vzpamatovával. Do dvanácti rozjímal. Pak ho popadl hlad, a že již nikoli smrtelný, musel si Sosenka s hanbou přiznat. Do jedné byl s rakví hotov. Ničema truhlář, dal mu do ní samou sukovačku. Matěj, když ji štípal, div nepřišel o ruce. Hřbet ho bolel do úpadu.
      “Bude z toho nejspíš houser,” usuzoval.
      A když lámal poslední štěpinu z rakve, zabručel:
      “Tak si to tedy nechej, potvoro!”
      “To potvoro, to platilo té smrti, Ondřeji, že ano –”
      “Nejspíš, Jene. Komu jinému,” skončil strýc Ondřej svou řeč, pouštěje se do kávy stejně chutě jako Vyskyt, jenž jen když aspoň ty oči schoval za důkladný hrnec svačiňák a za důkladnější krajíc, aby z nich ta hanba Sosenkova jako Vyskytova a Vyskytova jako Sosenkova tak příliš nečouhala.

      Že záhy zmizela i poslední polínka zpod Mariiných oken, ta událost nebyla pražádným překvapením pro Marii ani pro její přátele, zato však zle vrtala hlavou Řezáčovi.
      Aby je byla Karousová naráz spálila, tomu se nedalo dobře věřit, třebaže uhodily zimavé ostatky a ledoví muži se na horách rozhospodařili i se svou kuchařkou Žofií. Vždyť je ta ženská od časného rána do tmy na práci a děti má u Kolouchů.
      Nějakého uklízení též Řezáč nepostřehl. Ano, nebyl právě tu noc doma, když se poslední zbytky dříví tak naráz zpřed domu ztratily. A kde jinde mohl být, než buď na nějaké cikanině s Tihelkou anebo za pašem na svou pěst.
      Nebyl s Tihelkou, byl za pašem na svou pěst a tu noc mohla Karouska to dříví přece jen někam uklidit, když ani Řezáč už si netroufal věřit, že by byla tak hloupá a nepozorovala, jak jí foroty ubývá.
      Řezáč, sotva se vrátil z Prajska, hned slídil po celém domě, i do Mariiny světničky se šperhákem dostal, ale kde nic, tu nic.
      A taky bezpochyby, co jiného, než že přišel nakonec přece jen paběrkovat i Tihelka.
      Eh, té jeho zlosti někde, přijel-li s kobylkou pro tu hrstečku, kterou by byl lehko odvezl na trakaři nebo málem odnesl i na zádech.
      Však tě čert vzal, mizero, vyčíhal sis beztak, jako posledně, když Řezáč není doma, aby ses nemusel dělit!
      Čert tě vzal!
      A že právě uhodil psí čas a že se Řezáčovi nechtělo ani s cukerinem po barácích, ani sedět doma v zimě, když topit bylo škoda i kradeným, neřkuli z vlastního, z kůlničky, dostali u Tihelků v ty dny hosta, nasazeného ke kamnům jako švába.
      Toť se ví, že se Řezáč nepřišel jen ohřívat, ale i slídit. Třebaže však, sedě na lavičce, zády opřen o kamna, sebepozorněji se co chvíli ohlédl do zákamní za Tihelkovou, nemohl poznat, čím topila.
      Ba, připadalo mu, že ta ženská před ním i cosi tají, odkudsi zpod kamen cosi honem popadla, rychle otevřela dvířka a šup, už to bylo pod plotnou a už to praskalo.
      No no, to je nějakých tajností – myslí si Řezáč, utvrzuje se jistotou, že to Tihelková topí tím, co včera v noci Tihelka bezpochyby dopaběrkoval pod Mariinými okny.
      To je najednou tajností, jako by se u Tihelků topilo kradeným po prvé a jako by si při svém zlodějském přičinění měl Řezáč po prvé nahřívat hřbet!
      Inu co, a jen tedy, babo, top, a ty, Jirko, proč si taky nepřisedneš, však se ti ledoví muži tlačí do baráku ažaž!
      Čert ví, proč je Tihelka dnes tak jaksi divně nesvůj a jako by mu v čemsi Řezáč málem překážel.
      Něco ti dva vědí, on i jeho Amálie, co snad nemá vědět Řezáč, jenž, zbystřiv pozornost, uznamenává jakási němá, výstražná znamení Tihelkových očí ženě, nasazené u kamen jako kvočna v kukani.
      Hlupáci, snad máte strach, abych vám nevyslídil ta Mariina polínka a abych já, její domácí, jí pojednou nechtěl dělat patrona! – domýšlí si Řezáč v duchu tyhle novinky u Tihelků a je mu do smíchu jak nad těmi okatými tajnostmi, tak nad tím patronováním té, pro jejíž brambory, krajíce a teď i dříví bylo mu tak si došpinit své svědomí, s kterého ostatně špína již dávno jenjen kapala.
      Teď si konečně přece přisedá ke kamnům i Tihelka, když byl dříve potlačil Řezáče na lavici tak, aby ten co nejméně mohl uvidět Tihelkové do prstů.
      A kdoví, nač by se byl smekl hovor dvou kumpánů, kteří měli v svých plánech všelijakých těch krádežiček i krádeží před sebou bezpochyby ještě víc, než za sebou.
      Již Tihelka cosi i načal o výpravě s kobylkou kamsi za Horušany, do kraje a že by bylo nejlépe, kdyby jeli oba.
      “A jen až se zase trochu vyčasí. Do tohohle psince bych tuze nerad –” namítá Řezáč, a tak mu je pojednou u Tihelkových kamen příjemně, jako mu bývalo doma, když ještě byla máma na světě a když zatopila, třebaže lakota syn již tenkrát bublal, proč tak fajrovat a že je škoda dříví.
      Dnes, u Tihelků, toť se ví, jakápak škoda, když se, Řezáči, netopí z tvého, když se topí z Mariina!
      A tak jen přilož, babo!
      A bác!
      Baba přiložila.

*

      Když se na Tihelčin ječivý pokřik seběhli k Tihelkovům sousedé s konvemi, měli celkem již velmi málo co na práci a rozhodně víc pro podívanou.
      Na místě kachlových kamen zela černá, čadící rozvalina, jejíž rozmetané oharky právě uléval jeden z té chlapské dvojice, která měla podobu spíš čertí než lidskou, jak ji to černé a bouřlivé překvapení zřídilo od hlavy do paty, zvláště pak v  obličejích.
      Po novém přívalu vody, nachrstlém sousedy do té dýmající spouště, znovu celou světnici zahalila dusivá oblaka kouře, páry a zvířených sazí.
      Oblaka, v nichž neustával zoufalý povyk staré Tihelčice, již celé ochraptělé křikem:
      “Lidičky, kde jste kdo! Pomóc! Boží posel, lidičky! Neštěstí! Uhodilo! Pomóc!”
      “Bodejť, uhodilo!” pochybuje kdosi v houfu a kdo by již podle hlasu nepoznal Francka Semrádova!
      Toho Francka, jenž vytrvale slídil kolem Tihelkových, hlavně v tyto psí dny, o ledových mužích, kdy se nepřestávalo kouřit ze všech rysovských komínů, Tihelkova nevyjímajíc.
      Věděl, že se musí dočkat, a také se dočkal.
      Všecko šlo jak na drátku a jen to teď Franckovi nešlo na rozum, to přenáramné dopuštění, ta spoušť, jaké nečekal. Nabíjeli přece s Ondřejem jen špetičky prachu a podle tohohle, co tu vidíš, musíš si málem myslet, že Tihelčice přikládala do plotny místo polínek, spíš milosrdně, než nemilosrdně prachem zasypaných, nejméně třípalcové šrapnely!
      O božím poslu, o blesku arciť nemůže být ani řeči teď, málem za mrazu.
      “Jo, dnes takhle pořádná metelice! Ale hrom? Boží posel? Ženská, nehřešte a neberte božího jména nadarmo!”
      A ještě ledajakés tu byly dohady.
      Ale Tihelka, kterého v té čpící, štiplavé machlanici bylo lze poznat pouze podle hlasu, nikoli však podle podoby, si pospíšil, aby sousedská zvědavost nesešla zbytečně na jakousi nerudnou cestičku.
      Především okřikl ženu, aby už s tím lamentem dala pokoj a nebouřila město, však prý pány sousedy beztoho vytrhla z práce, a docela zbytečně.
      A pak se jal vykládat, široce a dlouze, jako vždycky, aby se v té své lži nějak neprozřetelně neuřekl:
      “To máte tak, milí páni sousedi, když uhloupne i takový starý pařezník, jakým je Tihelka, a postaví si pikslu s prachem na kamna! Povídám si, Jirko, bude dražba na Hošťálkově, koupíš si taky díl, když tak rád pařezničíš a když po zimě je kůlnička nadranc prázdná.”
      “No jo, kůlnička –” plete se Tihelkovi do výkladů Francek, zapaluje si dýmku, aby prý tu v tom čertím smradu bylo přece jen trochu voňavěji.
      Tihelka však, tuše nebezpečí, nasazuje všechnu výřečnost, jen aby si udržel slovo.
      “Inu, toť se ví, každý máme pod přístřeškem nějakou tu železnou zásobičku, aby se nemrzlo a aby bylo čím aspoň uvařit koření, když by uhodila nemoc. Ale jak říkám, v kůlničce už málem nic, stará dotápěla právě z posledního a tak, jářku, Jirko, na dražbu a na pařezy! A toť se rozumí, když na pařezy, tak taky prach. A když prach, tak jak se patří suchý. Co se zavlhlým prachem na pasece. Pravda, měl jsem pikslu na půdě, ale nějak tam zatékalo a prach jako žába. Povídám, mámo, je zima, ledoví muži se derou do baráku, top, však ti zas dříví nadělám. Máma topila, pěkně topila. A jářku, když tak pěkně topíš, co abych si dal posušit prach? Prostřeli jsme ho na plech, nahoru, na kachlíčky, kde už není tak horko, a já přesto pořád – mámo, a jen opatrně! Jen polínečko a zase polínečko, aby –”
      Pojednou přeťal Tihelkovu rozšafnou řeč kdosi, na koho by se bylo málem ve zmatku zapomnělo.
      Když první sousedé vrazili k Tihelkovům, bylo vidět, že se v té sazivé změti rozvrácených kamen, povaleného nábytku a rozházeného i potlučeného nádobí potácejí a hrabou chlapi dva.
      Tihelka a ještě kdosi.
      Teď ho poznali, ale zase jen podle hlasu, neboť Řezáč byl tím pekelným nadělením tak zřízen, že by ho v tu chvíli byla ani vlastní máma nepoznala.
      Jak se dostal z příjemného pelíšku u hřejících kamen přes celou světnici pod stůl a do pozice, kterou mu mohl závidět i hadí muž z komediantské posady, to Řezáč nevěděl a také se po tom nepídil, protože měl jinou a naléhavější starost.
      Což, že jsi jako ďábel, nos, oči, ústa, všude sazí a všeho marastu k zalknutí, ano, je to hrozně nepříjemné a zlost tě popadá. Zlost a hanba před sebou i přede všemi těmi čumily a jízlivci, kteří si pospíšili jistě jen proto, aby měli švandu, aby se mohli pošklebovat, jako už ten mizera Semrádů začíná. Ale saze umyješ, zlost se překouše a pro trochu ostudy jsi do Jizery ještě neskočil a jistě nikdy neskočíš.
      I nějaká ta boule brzy oplaskne.
      Ale ta ruka, Ježíši Kriste, ta ruka! Není-li v rameně z jablka venku, pak je jistě tak nějak divně pochroumaná, že s ní snad budeš muset k doktorovi, ne-li rovnou do nemocnice!
      Ta bolest, ta bolest!
      A bezpochyby i těch peněz, jako vždycky, když se zavadí ať o doktora, ať o lékárnu, či dokonce o nemocnici!
      Trvalo hodnou chvíli, než se Řezáč vyhrabal zpod stolu, bolestí hekaje, pro tu náramnou starost, co je s rukou.
      A taková to byla bolest a taková starost, že v první chvíli Řezáč ani neuvažoval, co asi mohlo být příčinou těchhle prožluklých a nenadálých proměn s Tihelkovými kamny a s celou světnicí, kde by se mohli čerti rovnou nasadit.
      A jen pryč, jen domů, myslí si Řezáč, nedbaje, že mu od oharku kalhoty chytaly.
      Proud vody, který na něj vychrstl Tihelka, snad nevědomky, snad aby na něm ty doutnající kalhoty uhasil, ho poněkud vytrhl z toho bolestínství tak, že i zasakroval, jako by prý toho bláznění nebylo dost a ještě tohle!
      Pak ďas přinesl ty protivné čumily, a co načal Tihelka, to dorazili ti blázni a beztoho naschvál.
      Řezáč se vždycky bál vody jako satan kropenky. Tentokrát však jí užil tak, že na tu lázeň do smrti nezapomene!
      Chrst!
      A chrst!
      A vždycky zrovna na Řezáče, jistě naschvál, ta banda, ach, jistě!
      A kdyby přece jen mohl domů, vždyť je tu, jako by zapad’ do jámy lvové!
      Ale dostaň se ven, když zrovna u dveří je největší chumel těch zatracených slípalů a nejslípavější ten Semrádů holomek!
      I do Tihelčice posílal tisíc hromů, když nepřestávala na celé podměstí povykovat to své potřeštěné – pomóc! Lidičky, pomóc!
      A teď ještě tohle Tihelkovo žvanění!
      A jak jeho kumpán přes všechnu svou opatrnost zavadil přece jen neopatrně o prach, pojednou se Řezáčovi i v té potlučené, umouněné, zamazané hlavě rozbřesklo.
      Cože!
      Prach!
      Jaký prach na plechu, na kachlích!
      Řezáč nikde prachu neviděl a také o prachu nepadlo před tím dopuštěním u Tihelků ani slovíčka!
      A toť se ví, prach, jistě prach, co jiného by bylo mohlo rozhodit kamna při topení.
      A že –
      A ty zloději!
      Že ses ty dostal Řezáčovi do kůlničky!
      Přijel sis bezpochyby zase s kobylkou, jako již jednou, pro Karousčino dříví, a když si Řezáč tentokrát přispíšil, smyslil sis, počkej, Jirko! Proč jet domů málem s prázdnou, když se můžeš podívat Řezáčovi do kůlničky! Šperhák máš u sebe vždycky a jakpak, kdyby tam bylo cosi, co by stálo za pět prstů!
      Jistě, už je tomu tak, ten lotr mně byl v kůlničce na dříví! – dušoval se sám sobě Řezáč a nová zlost ho popadala.
      Taková zlost, že pozapomněl i na pochroumané rameno a jenjen se tetelil vztekem.
      Na dříví mně byl, na krásných, suchých pařezových polínkách a popad ta i ona!
      Ta pro poctivého Řezáče i ona, která jsi narafičil právě na takovéhle zloděje, jakým je ten tvůj roztomilý kompaňon.
      Myslil sis, buď kdo buď, ať třeba i Karouska, kdyby ji napadlo, a ať má děti. Nebude-li krást, nic se jim nestane. A bude-li krást, čert ji vezmi i s těmi jejími cikáňaty!
      Nic nelitoval Řezáč, zlodějů ani prachu, a nabíjel tentokrát do polínek jako ponocný do moždířů o Božím těle.
      A nic jiného to teď v těch prokletých Tihelčiných kamnech nemohlo být, než jen ta Řezáčova nalíčená polínka!
      Nic jiného, a proto tahle paseka!
      A čert to všecko vzal, takhle padnout do vlastní pasti!
      Na zloděje líčíš a tobě to vyrazí ruku z kloubu, nehledě k všemu tomuhle ostatnímu svinstvu, k boulím i k propáleným kalhotám!
      Eh, a teď ještě všechnu tuhle lež, to žvanění, aby nakonec i tobě namluvil cosi o poctivém pařezničení, o zavlhlém prachu a o polínečkách ze své kůlničky!
      Polínečko a zase polínečko!
      I ty hubo zlolajná, ty –
      Ještě kdesi v koutečku polekané zlodějské Řezáčovy dušičky cosi varovalo, zaprosilo, nakazovalo – Řezáči, jazyk za zuby! Ani muk, a kdyby ti Tihelka vykradl i celou kůlničku! Máš i ty máslo na hlavě a je tu už málem celé podměstí, pozor, Řezáči, pozor!
      Ale Řezáčova zlost na Tihelku byla až příliš bouřlivá a překřičela všecko, tento výstražný hlas i Tihelku, zoufale, ale marně usilujícího, aby tahle ostuda se nějak spořádala jen mezi ním a Řezáčem a jen aby se nedostala na buben obecného posměchu.
      “Co? Ty zloději? Polínečko a zase polínečko? To jo, to ty jo, a z kůlničky, ale z čí kůlničky! Z Řezáčovy kůlničky, tak je to, abys věděl! Narafičil jsem je tam na zloděje, jako jsi ty, prachem nabil a teď ti to rozházelo kamna! A patří ti, zloději! Barák ti to mělo rozházet, celý barák, beztak od vrchové latě až po sklep natlučený jen tou zlodějnou! Hrom tě spal i s tou babou!”
      A Řezáč jako furie rozrazil zástup, chechtající se, až se kdekdo za břicho popadal, Francka Semrádova div ve dveřích neporazil a ven, pryč, jako pekelné zjevení. A domů, na Prut, provázen nejen halasným posměchem z prahů všech rysovských stavení při cestě, ale vyprovázen i smečkou psů, poblázněných tím strašidlem a rámusících na celou psí tlamu.

*

      Co a jak bylo dál u Tihelků, to si jistě každý snadno domyslíme a ostatně již nám na tom ani tak nesejde.
      Nesešlo na tom ani strýci Ondřejovi, kterému pro první uspokojení stačil Franckův raport, líčený v barvách tak živých, že Voršila pozalitovala všechny tři, ty dva zloděje a především Tihelkovou.
      “I dej pokoj, proč jaké litování! A kdyby se to byla snad nám, mně a tuhle Franckovi, ruka s prachem utrhla. Ale sami si tuhle pohromu na sebe nalíčili a tak jen houšť! Jen do toho!”
      Jen houšť, čili:
      “A co říkáš ty, Francku, nepiplali jsme se my s těmi našimi polínky zbytečně?”
      “Taky si myslím, Ondřeji, oba budou teď teprv opatrní, leda že by jeden z nich nebo oba dostali při tom machlu kachličkou do hlavy tak, až by upitoměli docela. Ale i kdyby neupitoměli, švába do mozkovice jsme jim přece jen nasadili. Co teď s dřívím, nakradeným Karousové. Aby každé polínko štípali na dračky, když by si jimi přece jen chtěli zatopit. A pařezová polínka na dračky, to jim pomoz Pánbůh! A škoda, Ondřeji, že jsi to neviděl. Opravdu, ta baba jako by přikládala šrapnely a ne dříví!”
      “Nu, a jen když máme spořádáno s těmahle dvěma, Francku. A kdo bychom byli, aby si nepřišel k svému i šlechetný pan otec Metela! Kde bychom byli, co říkáš!”
      “Befehl, Herr Hauptmann!” rozkřikl se po vojensku Francek, až se Voršila polekala, srazil paty, zasalutoval, div mu čepice s hlavy nesletěla a tak upřímně se zadíval strýci Ondřejovi do očí, že ten ho musel, musel popadnout za obě ramena, zatřást jím a přiznat mu přímo a jadrně do očí, jako tenkrát ten hejtman před celou kompanií:
      “Dobře, Francku! Chlapík! Dáme se do toho!”

      […]