Ukázky z kapitol:

XV.
XXII.

        […]

      A když se po hodné chvíli navracel s lehounkou vlahou na brvách, již ve vratech naráz poznal, kolik uhodilo, jak svatý Florián, maje oči až příliš upřeny do nebe, špatně hlídal a jak on, Ondřej, mistr v lidech, se uťal, jako se časem utne každý mistr a nikoliv jen tesařský.
      Hle, lavička, má být na ní tvůj uzel. Ale ohlížej se sebepřekvapeněji, Ondřeji, toč se a hledej kde ti libo, uzel ten tam.
      Nikoliv, oči ti tu již za stmívání nepomohou, neporadí, nenapovědí. A tak uši, sluchu, jako šíp si tě zabrušuje Ondřej, namiř, dohoň.
      Dohonil. Maličkost. Ale i ta stačila, docela stačila tobě, Ondřeji, který znáš své Rysovské.
      Ještě minutku nepohnutě naslouchal Ondřej do šera v tu stranu k podměstí, odkud v psím štěkotu a v stříbrnění klekáníčku doznívalo pospěšné hrčení vozu, nikoli selského. Aby Ondřej nepoznal, že to Pitera, ta všivka zlodějská, nějak příliš pospěšně harcuje se svou jednokobylkovou plachetnicí podměstským úvozem k svému baráku.
      Toť se ví, Pitera, mohl jsem si to hned pomyslit! Ale počkej! Počkej, ty!
      V kondici stejně skvělé jako kdykoliv jindy zastavil se Ondřej i dnes v hostinci U rysa. A chyběl-li mu jeho uzel, naprosto mu nechyběla chuť do řeči, té o světě. O všem tom, proč nejeden z Rysovských z nedělní hráčské party nechal karty kartami a proč se chvílemi až bezdechy zaposlouchal do Ondřejových novinek a příhod.
      A právě byl tento uprostřed jakési švandy, když vešel Pitera.
      Ne, nezapomněl na pozdravení. Jako jindy zapřál dobrého večera, a dnes zvlášť hlasitě. Ale přece jen cosi jako překvapení a skoro úlek napříčil se na vteřinku do jeho slov. Jen na vteřinku. A Pitera, když již zase klidně zasedl ke stolu a poručil si pivo, až plýtval svým obvyklým klidem, tak vlastním všem těm, které živí jejich pět prstů.
      Sotva kdo z Rysovských postřehl ten střelitý neklid. A ostatně, i kdyby jej byli postřehli, jistě by ani zdání neměli o jeho prameni. I Pitera pak, když po očku a s mistrnou nenápadností sečetl pohledy Rysovských a podrobil je kritice svého špatného svědomí, na Ondřeje, na toho by dnes rozhodně vsadil svou zlodějskou šejznu i s kobylou.
      Hle, vždyť v pohledu, v slovech, ve všem chování Ondřejově není ani stínu i jen sebemenšího podezření, že bys –
      Och, Ondřej!
      A bůhví, snad přebral. Snad ho ten hřbitovní diškurs s nebožtíky tak uhloupil, že ví-li o tom svém zmizelém ranci, anebo neví? A ať ví, nebo neví. Jedno je jisté. I když ví, přece jen ani tušení nemá, že se to právě Piterovi tak neodbytně zalíbilo v jeho uzlu. Vždyť nic, ani brvou hnutí, a jen ten veselý, přátelský úsměv a jen ta řeč, světem protřelá, kterou proč bys neposlouchal a proč by sis do ní i nesmočil, když, slyš – pane Pitero sem, pane Pitero tam, a víte-lipak to neb ono? Nu, a jak byste nevěděl vy, kterého kobylka vozí za kdejakým sneseným čertím vejcem?
      “Hleďte, řekne se – pět, šest hodin cesty, co to je? Kdybys teď vyšel z Rysova, jsi ráno zpět,” rozšafně vykládal Ondřej.
      “A což teprve, kdyby ses svezl! Jen těch mizerných pět hodin a jaký je tu rozdíl v lidech! Ne že bych kydal hanu na Rysovské. To však přece jen bylo onehdy černé na bílém v novinách, jak tady kdesi blizoučko byl odborník nejen na slepice, ale i na desítimetrové žebříky. A co hlavně, odborník na všechnu úrodu z tříkorcového žitného pole –”
      S povýšeným, zálibným klidem přijímal Pitera všechny opatrné, kradmé pohledy těch, kteří tak dobře věděli, že je mistr nedaleko. Nikoliv ten hloupý. Ten, jenž kradl, aby nakonec po šestiměsíčním chládku musel podstoupit tu nejpotupnější ostudu lapeného pětiprstce: za všeobecného posměchu roznosit všechny ty nakradené žebříky tam, kde byly doma. Pitera ví, co je to, nepokazit si dobré živobytí. Piteru, holečkové, nedostanete ani do novin, ani do chládku pod zámek! Pitera –
      Ano, byl by se Pitera pohroužil do slastných dum o svém bílém, lehounkém chlebě a o slávě obávaného, protože dosud nepolapeného zloděje. A snad by byl, snovaje jakýsi nový plán a lov, docela zapomněl na tu maličkost, která na něho k večeru čekala u hřbitovních dveří a kterou přibral pod plachtu své světácké archy jen, aby tak řekl, pro zdvořilost a pro zostření chuti. Vždyť věděl, že ten, který svému naditému ranci již nebude říkat – ty můj! – ten že není kdosi z rysovských chudinek, ale že je to kdosi, jemuž i jen knoflík uzmout kdykoliv jindy než v tu vzácnou, slzavou hřbitovní chvíli, by se nepodařilo ani desíti Piterům.
      “Povídám, sotva pět hodin cesty, nu, vždyť víte, kde je Stradov. Pět hodin cesty, a jaký docela jiný kraj a docela jiní lidé v něm! Hleďte, bylo by to u nás možné? Silnice jako na stole. Pražská silnice od Zdeslavě k Stradovu. Při silnici ves, Stínokraty. Mezi Stínokraty a Stradovem dolinka. Když do ní sejdeš, div se nezalkneš samotou. Nikde baráčku, nikde človíčka. Šel jsem tudy včera navečer. A věřte, i mně, světáckému chlapovi, bylo úzko v té poustce. A jak tak jdu a po poli se dívám, vidím, co vidím. Tady bych to jistě neuviděl. U samé silnice, povídám, zrovna u silnice záhon jako zahrada. Zelné hlavy, no, takovéhle, věřte nebo nevěřte. A což zelí. Ale ty karfióly! Ty kapusty a ty celery! Já to jakživ neviděl. A nejen úrodu, ale i tu důvěřivost. Lidičky, tu důvěřivost! Taková poušť kolem, taková ztracená varta! Vždyť kdyby s košem, a co dím, s košem, kdyby s celou párovou fůrou si někdo podnikavý zajel pro tu úrodu, naloží ji jako na svém! Lehounko a pohodlně. Až k smíchu pohodlně!”
      Kdekdo byl účasten horkého a až nedůvěřivého rozhovoru o té věci, na Rysovsku opravdu nemožné. I Pitera utrousil jakési slovo o tom stínokratském nadělení, spíš posměšné a podceňující než udivené. A když Ondřej zabočil ve svém vypravování na jinou cestičku, stínokratskému zelí docela odlehlou,dopil Pitera rázem pivo, zívl, řekl své – dnes jsem nějak ospalý, jdu se vyspat – a ten tam, nikým nepostrádán. Vždyť od té straky raději dál, zvlášť když má Ondřej sólo –
      Ten Ondřej, kterému po necelé půlhodince se ku podivu všech také dnes chtělo již spát a jenž proti svému obyčeji nezavíral hospodu U rysa, ale brzy po Piterovi odešel na kutě.
      “Jsem dnes nějak ušlý. A zítra je svatého jarmarku, ať se na tu slávu vyspíme. Dobrou noc.”
      Ano, dobrou noc. Vyspat se. Ale jak pokojně usnout a jak pokojně spát okradenému. Ne, tahle ostuda ti nebude, Ondřeji, v hlavách ponocovat. Kdo bys to byl.
      A tak Ondřej místo na kutě zabočil do jedné z vedlejších uliček mířících k rysovskému podměstí a skryl se mezi stodolami, odkud viděl k Piterově chalupě jako do cíle.
      Jinde již tma a mrtvo. Jen u Piterů ještě světlo a i jakýsi ruch na dvorečku.
      Aha, teď zapřahá!
      Ondřej si zamnul spokojeně dlaně a dal klidně zrát svým těšínským jablkům.
      Ať visím, nebude-li ta všivka chtivá, zlodějská štvát kobylku silnicí za Stradov, na pražskou stranu! Ať visím!
      Nevisel Ondřej.
      Jablíčka mu uzrála, jen se na ně srdce smálo.
      A jak by se nesmálo! Jak by Ondřej nezabručel své spokojené – vidíš, ty trulante! – když ten trulant, chtivý stínokratského zelí stejně jako Ondřejova uzlu, div kobylku neschvátil, jak ji hnal po silnici z Rysova na Horušany a kam jinam než na Stradov a do Stínokrat!
      Když si takhle pospíšíš, budeš tam za čtyři hodiny. A ráno k osmé v hospodě U rysa, nu, proč bychom se nemohli uvidět! Ovšem, každý po svém a se svým, tak je to.
      A teď hajdy, Ondřeji, ať spíš na vavřínech!
      Když Ondřej přicházel k Piterově chalupě, ještě tam v  okně mhouralo světélko. U Piterů, nikoli u Jezberky, ta byla s pískem ve světě a děti jistě již dávno usnuly. Sotva však Ondřej zavadil o okenní tabulku, světlo zhaslo. A teprve, když po dlouhém a marném bouření zahučel skuhravým, nesvým hlasem do zařezané tmy – Piterová, jářku, starý mě posílá, je zle – hnulo se cosi v temnu světnice a ve chviličce zaharašil pootevřenou vyhlídkou rozespalý, polekaný Piterčin hlas:
      “Co je –”
      “Je zle, Piterová! Četníci chytili stopu –”
      “Ježíšmarjá!” tak to vyhrklo z Piterky a jakési koktání o poctivých lidech již praničeho nespravilo a nezakrylo na přiznání se staré baráčnice k mužovu černému řemeslu.
      “Jdu pro ten uzel, co starý navečer přivez’ –”
      “Jaký uzel – vždyť –”
      “Není kdy na dlouhé řeči, Piterová. Vy víte, který. A vůbec –”
      Kdesi jakési náhodné hlasité slovo v rysovské noci, prudší psí zaštěkání a hlavně Ondřejovo – hrome, to jsou oni! – pomohlo ukradenému uzlu odkudsi z černa Piterovy síně tak zhurta, že jím Piterka div dveře nevyvrátila.
      A Ondřej, již na kutích, ano, spal na vavřínech.
      Ale nebyl by to on, nikoliv polovičatý, aby něco načal a nestál o konec. A tak ráno U rysa všecek nedočkavý vyhlížel do hemžení kramářských vozů, napřed těch, které přijíždělo horušanskou silnicí.
      Bylo nedlouho po osmé, když ze zároží od horušanské strany zašedlo záplatovanou plachtou Piterova vozíku, vlečeného upocenou, zbědovanou kobylkou sem, k hospodě. A nic, jako by Pitery ani nebylo, vyhlížel Ondřej do tržního ruchu, lhostejný k zuřivým, zlostným pohledům, sršícím na něho tam, od šenku, kde se ostrou a hltavě zapíjela jakási tajná a tím žravější zlost.
      A bůhví kolikátou měl Pitera v sobě, když Ondřej smekl hovor se známými k hlasitému:
      “Víte, kde je Stradov? Dobrých pět hodin cesty. Vyjedeš-li však s koníčkem o desáté, můžeš být ráno v osm zpět, jen chtít.”
      Od šenku to z Piterových očí zlověstně a sirně sinavělo za Ondřejem. A nový hluboký hlt darmo zaléval všechen ten horký, úsilně tutlaný vztek.
      Ondřej ještě načal cosi o zelných hlavách.
      “Takovýchhle, sousedé, věřte nebo nevěřte!”
      Ale ke karfiolům, kapustám a k celeru se již nedostal.
      Jako hrom to udeřilo od šenku do ticha zvědavé hospody. A pěsti, jak dopadaly na stůl, bily zuřivý doprovod k zuřivějším slovům:
      “Co? Vy si ještě i teď budete tropit z člověka blázny? Nic mu nevěřte! Řekne vám – zelí, takovéhle! Cosi o zázračných karfiólech, kapustě a celeru vám nažvaní! Ale jen se tam jděte podívat! Jen se jděte podívat na tu lež! Na to mizerné, vyrubané košťaliště a na ty dva hadrníky! Na ty dva strašáky, které tam zbyly jako naschvál! Jako na posměch! Člověk by se –”
      Náhle se Pitera, již poněkud vyzuřený, asi přece jen trochu vzpamatoval. A po vteřince zmatku se nutí i do úsměvu, breptá cosi o švandě a zakrucuje řeč na pěkný, podařený jarmark.
      Ale bylo již pozdě. Neboť kdyby tu byli jen ti, kteří slyšeli Ondřejovo horování o stínokratském zelí po prvé. Snad. Možná, že by se dalo ještě uhnout. Ovšem, kdyby Ondřej chtěl, kdyby byl milosrdný. Ale nové a nové salvy smíchu, kterými provázeli Piteru na hanebném útěku z hospody ti, kteří o tom stínokratském zelí slyšeli již po druhé, ten bouřlivý, přející posměch jako ohaří smečka se hnal za tím, který byl snad s ledacos.
      Ale s Ondřeje?

     XXII.  

      Horovec zakuřoval právě na lavici u kamen ve světnici svého, již opět svého, nového stavení pěnovku, když vtrhl do světnice Vyskyt.
      “Vítám vás! To jsou hosti! Honem, kde jsi, mámo –”
      “Nic, žádnou mámu dnes, kamaráde. Koudel hoří a je to cosi jen pro chlapy. Hleďte, Honzku, chtěl byste se dnes dobře najíst a dobře napít?”
      “Najíst a napít – Inu – a jsem právě po obědě –”
      Vyskyt neměl v úmyslu nechat přítele i jen minutku na rozpacích, a proto dodal ihned a přímo:
      “Toť se ví, až večer a zadarmo. A nic, žádná švanda, vážná věc, kamaráde.”
      “Mluvte, Jene. A myslím, abych si zrovna obul boty.”
      “Obujte, Honzku. Jak říkám, hoří to a není kdy na dlouhou rozprávku. Fabián bude dnes večer na Kalendovské platit saně. To posloucháte, co? Fabián, a platit saně! A na Kalendovské!”
      “To věru že poslouchám ty zázraky!” velmi se divil Honzek, znalý věcí, o kterých si již čimčarovali všichni vrabci na horách i v podhůří.
      “Na Kalendovské něco a pod Kalendovskou to ostatní –” cosi napovídal Vyskyt.
      “Ale hole abychom přece jen nechali doma –” jakoby uplašen mínil Honzek.
      “Nač hole, když na tu výplatu postačí lucerna.”
      “Říkáte, že lucerna, Jene?”
      “Nic se nedivte a věřte, že lucerna. Dvě lucerny. Ty lucerny a dobrá chuť. Bude třeba dobře se na to účtování posílit. Bude se vyplácet. Pamatujete, jak mě opustily moje božíhodové boty?”
      “To pamatuju, jak jste si je dal ukrást.”
      “Jen rejte. Ať mám větší chuť do těch oplatek. Přibereme ho s Fabiánem. Toho a ještě čtyři, aby to bylo všechno jednou ranou.”
      “Ajajaj, ještě čtyři! Tak to tedy napřed Pučálka –” znalecky odhadoval Horovec.
      “Je vám taky dlužen za písek, což?” Vyskyt na to.
      “Je. Však víte. A říkáte, že čtyři.”
      “Víc bychom jich asi do saní podle Fabiána a toho druhého lotrasa neusadili.”
      “Myslíte na Piteru, kováři, což?”
      “Tak. Na Piteru. Za Jezberku. A za ledacos. Je už zralý. Jako ti druzí.”
      “Ti druzí – To tedy, kováři, jak vás znám, nemíníte zapomenout na Rudlu za ten fasuněk a na Sumečka za tu pumpu –”
      “Honzku, vy jste kamarád, všechna čest!” zavelebil Vyskyt.
      “Kdyby tuhle člověk nahonem musel se světa, vy byste už věděl, co a jak komu vyplatit za nebožtíka Jana Vyskytova!”
      “I dejte pokoj, nebožtíka! Ani nestrašte!” zamrazilo Horovce.
      “A chcete-li, můžeme vyrazit. Jak vidím, máme toho hodně před rukama. Už se mi sliny sbíhají.”
      Když Horovcová přišla od sousedky ze slovíčka, zastala ty dva u divné, nesváteční práce. Teď, v zimě, o Štěpánu, a starat se o to, jsou-li pískařské lucerny pro noční práci na pramici v pořádku, nebo nejsou.
      “Tohle je cosi na zvrat, lidičky. A že by tuhle našemu tátovi se chtělo písku zpod ledu, ve svátky a v noci, to bych se věru divila.”
      “To nechce, mámo, na mou duši, že nechce. Vám, kováři, taky ne, viďte –”
      “Tak tedy k čertu-li ty lucerny –” nedůvěřivě zazvídala Horovcová.
      “K tomu, matko, aby svítily. Sbohem, maminko. Nebuď zvědava, aby ti krása neuvadla.”
      “Blázni blázniví. A hlavně ty, táto, jako bys neměl se svým barákem starostí dost a dost –”
      Ale ti dva již neslyšeli, co za nimi Horovcová volala. Hlavy pohromadě, pryč a pryč.
      Hle, nyní kovář míří pospěšně zpět do Rysova a Jan k Triborohovům. Triborozi, toť se ví, jsou Honzkovi halapartníci a už i zase Václavovi narůstají růžky, když ho pan primář dal v nemocnici tak milosrdně dohromady, že je zase jako zounek. A co to jen ti chlapi puntují? V noci a přes pole! Jinak k čemu lucerny? Ostatně, nač ty starosti. Budou si stejně dělat po svém a jen by se tvému kázání vysmáli. –

*

      V ten večer bylo v Kalendovské hospodě rušno jako málokdy. Z kuchyňky za lokálem to mastně škvířilo a hostinskému u šenku čep nestačil na všechen ten povyk a shon žíznivých hrdel.
      “Chlapi, pijte, ať pamatujete na Fabiána, na křibskou vrchnost!” pokřikoval Fabián.
      “Pijte a jezte, co hrdlo ráčí! Umřem, nebudem, jen dluhy po nás zůstanou, na památku a pro potěšení truchlícím pozůstalým. Hergot, ty mouňo kovářská, co nepiješ? A co ty, hapatyko?”
      “Já piju a neřečním,” vysvětloval Ondřej.
      “Ale pan hostitel řeční a nepije. Buďto už nemůže, nebo neumí.”
      “I ty sloto, co blebtáš?” rozčertil se Fabián.
      “Víš, ledacos nemohu, to je pravda. Ale pít že nemohu? Anebo dokonce že neumím? Oho! Ty bryndo šenkýřská, kde tě čerti s tím chlastem nosí? A honem, tuplák sem!”
      Chlapáckým douškem ukončil již hodně rozjařený pan Fabián slovní přestřelku s Ondřejem, který seděl u rozlehlého stolu v kruhu přepestré společnosti a nyní spolu s Vyskytem tajným, spokojeným pohledem měřil Fabiánovo přehluboké upití z plného, napěněného tupláku.
      Pan Fabián nebyl ovšem v tom statečném pivním zápolení sám. Aby Pučálek s Rudlem chyběli, kde se bendí zadarmo! A Pitera ovšem jak by smet’. Jak se tu, v Kalendovské a zrovna dnes nachomýtl Sumeček, když přece ten poslední kvas Fabiánův je taková tajnost, tomu se divil i hospodský i Fabián. Ale přišel a ať se má!
      A má se. Činí se za tři. Div se oba, stejně jako Pitera, neudáví prejtem jaternic, právě přinesených na stůl.
      Že v ničem nechtí zůstat pozadu Triborozi, chasníci, kdo by se divil. Aby pak z míry pil a jedl a jedl a zase pil i Franc Jelínek, o to, pokud se nestaral on sám, otecky se staral Vyskyt, jenž přátelstvím přímo hýřil.
      “Jářku, Jene, pročpak ne. A na zdravíčko! Ale víš, z Kalendovské na Křiby je flák světa, jel jsem to v životě po první a rád bych dojel i po druhý. A tu, v těch kopcích, tu aby anděl jezdil a ne člověk, a vopice, ta už teprve ne –”
      “Že si ty, stará vojna, takovouhle hloupost bereš do hlavy!” plísnil Jelínka Vyskyt.
      “Kopce nekopce. Pojď, ukážu ti. Ať se trochu provětráme.”
      A Vyskyt, mrknuv na Ondřeje, bere pod paží Jelínka, již hodně podroušeného, vede ho ven, na práh a vtlouká mu do hlavy:
      “Hleď, Franc. Vidíš tamhle ta dvě světla?”
      “To ještě vidím –”
      “No tak. Nikde nic, jen ta dvě světla. To je Rysov. Přes ten musíš. A z Rysova ke Křibům už trefí sami koně, netrefíš-li ty. Jak říkám, cesta sem, cesta tam, a ty jen po té za světly –”
      “Tak teda dvě světla a basta –” upokojil se Jelínek.
      “A pojďme. Čerta tu. Mám hlad a žízeň jako trám. Škoda každý minuty.”
      Když se ti dva vrátili do lokálu, měl Honzek v práci již posledního ze čtyř, kterého pobízel, ostatně zcela nadbytečně, do hodování a kterému zaručoval:
      “Nač ty strachy, jak domů! To by přece bylo, aby tuhle křibští páni nepřivzali s sebou do saní rysovskou honoraci!”
      Nikoliv, do půlnoci nikdo netrhl veselici v Kalendovské a těžko bylo v tu hlubokou noční hodinu poznat, kdo se více činil. Pan Fabián, rozjařený a brunátný až po uši, rukama buší do stolu a zplna hrdla vykřikuje.
      “Ať žijou bankrotáři!”
      Pak hodil hostinskému do obličeje pětizlatku a se smíchem se přiznal:
      “Poslední kráva z chlíva! Slivovici sem, ty zloději hospodská!”
      Vyskyt s Jelínkem v jednom objetí. Pil z nich kdo pil a jak pil. Ale Jelínek pil jistě jako duha a tak z míry, že mu nakonec ze všeho jeho řečnění a chvástání zbylo jen to o světlech:
      “Víš, Jene, a to by bylo, abych já netrefil!”
      Mezi půlnocí a jednou zmizeli Triborozi s Honzkem. Na kousek je vyprovodil Ondřej, hetman, aby přehlédl situaci a dal poslední rozkazy:
      “Tři kruhy lucernou. Nezapomeňte. Vy dva Triborozi dejte pozor na ponocného a nezapomeňte zhasnout ty dvě lampy na konci města. A ty, Honzku, což ty. Vyvedl jsi už šikovnějších věcí než usadit dvě lucerny na brložském úpadu. Usadit je tak, aby si je ten nedopitka popletl s rysovskými světly. Jak pravím, tři kruhy lucernou, a začneme. Myslím, že jsme se na tu oplátku všichni posilnili, co hrdlo ráčilo. Teď vzhůru do práce! Mnoho štěstí!”
      Bylo ke třetí, když hospodský v Kalendovské přinesl na stůl poslední sklenku slivovice za posledních Fabiánových pět zlatých a když hlásil:
      “Páni, zavírám. Ještě tuhle, a hybaj! Poroučím se!”
      Hybaj. Dalo se to říci. A snad tu byla i dobrá vůle hnout se, zvlášť u takového Sumečka, přejedeného a přepitého, až se mu žaludek bouřil. Ale nebýt hostinského, ramenaté děvečky a ochotného Vyskyta, ku podivu všech tak svěžího a zachovalého, bylo by se těch šest asi těžko dostalo do saní.
      Jako pytle to naložili, pana Fabiána s rysovskou čtveřicí dozadu a toho nejzmoženějšího, tu starou vojnu, na kozlík.
      A Vyskyt, když svítil lucernou, je-li vše, jak program káže, opravdu všech pět pohromadě, jakoby z holé bujarosti ji roztočil třikrát do kruhu tak, že hostinský, udiven, zapochyboval:
      “I ty, Vyskyte?”
      Saně ve chvilince zmizely v temnu bezhvězdné noci. Vyskyt a Ondřej však nepospíchali. A Ondřej, jak pozoroval ostřížíma očima tu světelnou proměnu na rysovské stráni i na brložských úpadech, nemohl, aby svým nedočkavě spokojeným – jen do toho, chlapci! – nepochválil své pohotové pomocníky.
      Hle, světla na konci Rysova v tu stranu ke Kalendovské: ještě před chvilenkou jiskřila do nočního ticha, záruka přímé a bezpečné cesty tu z těch hlubokých lesních pustin do Rysova a dál, do kraje, mezi lidi.
      Nyní jedno z nich jakoby zablikalo, aby v příštích vteřinách zhaslo stejně jako ve chvilince poté i jeho dvojník. Tma a tma v tu stranu k Rysovu. Triborozi jsou chlapíci.
      A o minutku za nimi nezůstal Honzek, světlonoš do těch brložských pustin, kam vkročí lidská noha sotva v létě, natož teď, v zimě, kdy ani bludička si netroufá do těch rozlehlých mokřadin a blat. Dole, pod rysovskou strání arciť k nim odbočuje ze silnice vozová cesta. Po ní však abys jen za sucha, v létě a co nejopatrněji jel ty, pozorný vozko, když ti svěřen úkol, vyvézti z brložského revíru pokácené dřevo. Pomalu a s  utaženou brzdou sjíždíš příkrost té záludné cesty, neboť dobře víš, že každé kozáctvo tu znamená nebezpečí a skoro jistotu čertova zvratu do rezovatých a hlubokých bahen, stejně rozbředlých za srpnového sucha, jako za mrazivé štěpánské noci. Za té noci, v níž aby jen blázen se odvážil na saních do těch záškodných, ztracených vart. Blázen, nebo –
      Dvě světla a nic, jen ta dvě světla. Nemůžeš zabloudit, Franc.
      Nezabloudil Franc, zloděj. Tak bezpečně hnal své koně tryskem cestou necestou a jen za těmi světly, že by bylo zázrakem, aby nedošel odplaty on stejně jako Pitera i ti druzí čtyři Vyskytovi dlužníci.
      Nepoznal, opilec, co by musel poznat i jen poněkud střízlivý a opatrný forman. Buď si jak buď, sám ďábel zmíchej ta světla, silnice se nepustím a nepustím!
      Křik, který se strhl tam dole, stranou rysovské silnice, přece jen Ondřeje i Vyskyta poněkud zneklidněl. Zlámat hnáty – proč zrovna hnáty zlámat. Ať lidi, ať koně. Ty dluhy přece jen nejsou takové, aby se musily splácet zpřeráženými žebry. Jistě by tu stačilo jen to brložské bahno. Jen pád do měkka.
      Pospíchali mlčky a jen Vyskyt se cestou zeptal:
      “Máš s sebou arnyku, Ondřeji?”
      “Arnyky plný batoh, Honzku. Nerad bych, ale pamatoval jsem přece –”
      Dobře však, spravedlivě to všecko skončilo. Koně zdravé a jen zle polekané od rozlámaných saní odvedl sám Vyskyt. A ti ostatní, božínku, jak by neběželi, když jim po nenadálé a jadrné koupeli bylo tak čerstvo, tak pospěšno! Ti čtyři rysovští, když se vyhrabali ze sněhu a bahna, světla nesvětla, věděli kudykam, aby byli co nejdříve doma. Mezi panem Fabiánem a jeho Francem zahlaholilo však delší úvahou, provázenou výplatou sluhovi pánem hotovými. Hlava nehlava.
      “Mizero, kam tě to čerti nesli?”
      “Dvě světla a jen ta dvě světla – a nemůžeš zabloudit – povídal přece kovář.”
      “Světla – a kde máš jaký světla!”
      “Inu, vždyť přece –”
      Ale nic, nic. Ať se Franc díval jak chtěl, ať poulil oči sebezmateněji do temna brložského úpadu, nikde nic. Tma a tma. Již zase tma, jako byla. Tma tmoucí. A když se přece jen nechtělo uvěřit tomu mámení a pídilo se po těch dvou světlech, hle, bůhvíkde stranou, nad korunami silniční aleje dvě jasná, jiskrná světla. Již zase jasná a jiskrná, rysovské uliční lampy, znovu rozsvícené chlapci Triborohy.
      “Och, ty svině ožralá! Ty halamo a psí synu!”
      Stará vojna fasovala. Ještě z dálky Ondřej i Vyskyt slyšeli v tichu noci tu štědrost páně Fabiánových pěstí.
      Bylo k čtvrté, když Kačenka, přece jen všecka ustaraná, se dočkala svého Jana. A když za mužem zamykala síň, věru se podivila, co že i u Pučálků v tu nekřesťanskou hodinu ještě světlo a jakoby shon po domě.
      “Snad tam, nedej Pánbůh, někdo nestůně!”
      Ale Jan již spal jako zabitý. A ráno, když žena přece jen přišla s novinou, že Pučálek leží, pranic se nepodivil a jen zabručel:
      “Jo, z Kalendovské přes Brloh a při Štěpánu v noci, to se člověk jak se patří ujde –”
      A Ondřej nazítří měl na čísi zvědavou otázku o té příhodě klidnou, ale pohotovou odpověď:
      “To je tak, když jsou saně nezaplacené a chce se na nich užít  andělské  sanice –”