Mgr. Alica Sládková: Slyšeli jsme, že tatínek měl svou profesi, byl literárně činný… Měl vůbec čas být takovým opravdovým otcem, jak vzpomínáte na dětství, užili jste se vzájemně?

Jasněna Kohoutová-Rónová: Vzpomínám moc ráda, musím říct, že dětství bylo opravdu krásné, protože tatínek byl velice vstřícný člověk a radostný a nikdy se nijak zbytečně nechmuřil, nehněval. Nejhorší slovo, které vyřkl, bylo: Nedbalče!, když jsem udělala nějaký nepořádek. Jedinkrát v životě mně naplácal, když jsem byla asi tak dvouletá a venku, na ulici, jsem se nějak hloupě vzpírala, nechtěla jít tam, kam tatínek se mnou mířil, a tak mě, ani si to nepamatuji, nic mě nebolelo, ale párkrát mě plácl. Nějaká paní v publiku tam řekla: Podívejte se, jak ten člověk to dítě bije! Tatínek, chudák, se tak hrozně zastyděl, že se hned před tou paní jaksi kál nebo omluvil a vůbec nikdy v životě se mě pak ani nedotkl a ani nikdy na mě ošklivě nezahovořil, kromě toho „nedbalce“. Takže on byl takový opravdu správně řečeno optimista a já bych ještě dodala, skutečně humanista, protože jeho zaměstnání znamenalo pořizovat podklady, jak muž tady říkal, pro přehrady. To znamenalo měřit průtoky vod, jezdit po těch větších i menších říčkách, zejména tedy jižních Čech, a setkávat se tam s mnohými lidmi, kterým on tak rozuměl, že s nimi navazoval otevřené styky, neoficiální; a protože byl usměvavý a plný zájmu o lidi a jejich starosti i radosti, měl vlastně potěšení z práce, která byla nakonec velmi těžká. Ve vysokých rybářských botách musel tehdejší metodou měřit průtok vody osobně, přímo tělesně. Z toho čerpal svoje dojmy z lidských osudů, a protože na venkově nebývalo vždycky zrovna všechno rolnictvo nějak zámožné, bylo tam taky i mnoho chudoby, tak tatínek, jak mohl, tak vlastně ztělesňoval tu kladnou postavu, které potom říkal v knihách strýček Ondřej, proto také dovedl lidi utěšit, ukázal jim daleko horší osudy než ty, které třeba jim se zdály těžké.

On nikdy sebe nelitoval a spíš se do lidí vžíval. Tak se taky nikdy nemrzel nad nějakými trampotami nebo nějakými starostmi, nekazil si tím sobě ani nám všem život. Když jste se ptala, jaký dovedl být otec, tak můžu říct, že prostě výborný, protože si dovedl všecko tak dobře zorganizovat a tak zharmonizovat svůj pracovní a rodinný život, že nikdo netrpěl, necítil se v rodině nějak odstrčený. Když už ale mé přízně bylo mnoho, tak si někdy zamknul zadní pokojíček. Tak já jsem si přinesla stoličku, to mně byly ani ne dva roky, a on se musel smát, jak jsem si za dveřmi mumlala: „Von se jauzel, musím vodeuřit,“ a šel mi otevřít a prostě se se mnou zabýval, protože my jsme si byli tak podobní, že jsme měli úplně stejné pocity, prostě jsme si na slovo rozuměli.

A když jsem potom ve škole psávala různé kompozice a úlohy, tak jako bychom to psali jednou myslí, používali jsme podobné obrazy, zkrátka jsme byli zajedno.

Protože tatínek byl veselý člověk, tak taky se mnou dost vyváděl. My jsme chodívali i s maminkou na Petřín, do zahrady, kde tatínek nejdřív psal, my jsme potom s maminkou ho odpoledne tam navštívily na smluvených místech, no a to tatínek strčil notes do kapsy a teď jsme tam spolu dělali všelijaké legrácky. Takže jsme se třeba s petřínského kopce honili a já jsem tak zuřivě utíkala, že jsem si důkladně sedřela koleno. Tak jsem byla zakrvácená a maminka se tak za nás styděla, že jsme vyváděli, že se k nám na chvíli, než mě pak ošetřila, nehlásila. Taky jsme si třeba četli pozadu různé nápisy, pamatuji si třeba krupice ecipurk, ypuork kroupy a tak dále, rkuc, avák, takhle jsme se bavili.

Jak jsem potom dospívala, chodila jsem na gymnázium a tam jsme v češtině probírali poezii, a tak jsem si zamilovala básníka Sovu. Znala jsem ho od dětství, uvědomuji si, že vlastně jsem byla hrozně malá, on potom měl nějakou míšní nemoc, nemohl chodit, takže seděl na křesle a já jsem mu dosáhla pohledem očima jenom na kolena, nebo ne na kolena, ale pod stůl ještě, to jsem musela být opravdu malá holčička. Toho jako impresionistu jsem velice milovala a znala jsem mnoho Sovových básní zpaměti. To jsme se potom spojili s tatínkem v lásce k poezii a literatuře, takže on mi hluboce rozuměl.

Musím říct, že jsem opravdu nikdy nepocítila úkorně to, že on měl těžké zaměstnání, že musel vlastně fyzicky moc pracovat. Tady neměl ve Vysokém, než vzniklo koupaliště, moc možností se naučit plavat, a když si představíte, že v prudkých tocích stál v těch botách ve vodě s těžkou koulí, která zatěžovala měřicí zařízení, uvědomíte si, že to vlastně bylo riskantní. Měl náročnou profesi.

Za druhé jeho přímo vášní byly fotografie. Máme doma ještě mnoho fotografií, opravdu uměleckých záběrů tady z vysocké přírody ještě před neblahou dobou kolektivizace, kde byla v přírodě spousta remízků a krásných zákoutí, to se potom zplanýrovalo, remízky se zlikvidovaly. Je to takové krásné dědictví, co doma máme.

Tatínek byl všemu otevřen. Zdálo by se, že to byl konzervativní člověk, ale jeho povolání, to bylo vlastně moderní, takže on nějaký konzervativec nebyl. Byl prostě člověk otevřený. Říkal: „My bychom si přáli, aby nebyly tady ty vysoké sloupy. Ale prostě chceme všichni mít taky trošku pohodlí, abychom nesvítili nakonec loučemi nebo jenom petrolejkami, všichni chceme užít dobrodiní elektřiny.“ Tak byl, dalo by se říct, vlastně na tehdejší dobu člověk moderní. Často si tak myslím, co by asi říkal dnešní době. My s mužem už se trochu obáváme se nějak pouštět do elektroniky a nějak už nám to moc nejde. Chtěli jsme se taky naučit pracovat s počítačem i si troufnout nakonec na internet, ale nějak už se nám to nedařilo. Ale myslím si, že by se to tatínek i třeba v pozdním věku naučil.

Mám na něj opravdu krásné vzpomínky. Na maminku ovšem taky, maminka byla konzervativnější. Ale nakonec si myslím, že opravdu bylo snad dobře, že na tu mrtvici tatínek zemřel dřív, než se dostal tam, kam vlastně všichni jeho druhové v literatuře, to jest tedy do vězení. To by ho asi velice zničilo.

Tak to je tak, co mne napadlo trochu bez ladu a skladu a snad jsem vám uspokojivě odpověděla. Odpusťte, že trochu chaoticky.