Vedle zřízení Vyhlídkové cesty Zdeňka Róna byl Zdeněk Rón, čestný
občan Vysokého nad Jizerou,
připomenut při oslavách 650. výročí první dochované
písemné zmínky o městském titulu Vysokého nad Jizerou vzpomínkovým
článkem jeho dcery, uveřejňovaným v městském periodiku Větrník.
Tento článek zde reprodukujeme.
Před 56 léty, dne 13. července
zemřel ve Vysokém nad Jizerou můj otec ing.
Zdeněk Rón, který byl tělem i duší věrným Vysočákem – stal se také zdejším
čestným občanem. Rok nato, v červenci 1949, mu tehdejší spolek rodáků a přátel
města Vysokého a jeho vděční čtenáři a krajané odhalili na jeho rodném domě v
Zákostelí pamětní desku a uctili ho vzpomínkou u rodinného hrobu na zdejším hřbitově.
Tatínek byl povoláním technik-hydrograf, který
měřil průtoky českých řek, hlavně
v jižních a středních Čechách. Jeho poslední odbornou prací byly náročné podkladové
výpočty pro Klíčavskou přehradu, během nichž utrpěl vážnou mozkovou příhodu.
Po několikaměsíční nadějné rekonvalescenci se však jeho zdravotní stav začal
nezadržitelně zhoršovat, a tak obětavý pokus jeho mladších kolegů, kteří ho
dovezli do milovaného rodiště, skončil tím, že si sem přijel pro smrt.
V rodném domě prožil můj otec šťastné dětství,
i když ve velmi skromných poměrech.
Nepřestal nikdy být vděčný svým rodičům, pěti sourozencům, mnoha kamarádům a všem
rodákům, kteří se zasloužili o první fázi jeho života. Ta pak pokračovala od jeho
13 let studiem na pražské a také hradecké reálce a poté na Českém vysokém učení
technickém v Praze, odkud se vždy rád vracel o prázdninách domů. A pokračoval
v tom po celý život.
Přestože otec měl své povolání rád, jak
dosvědčila řada jeho odchovanců, jeho
původní přání bylo studovat literaturu a učitelství. Proto už jako studentík
reálky i jako technik věnoval všechen čas mimo studium a zaměstnání četbě a
psaní povídek, románů a poezie a ovšem fotografování. Vysokému určil především
román-kroniku Větrov, jehož název převzal ze známého románu K. V. Raise
Zapadlí vlastenci. (Ten vyšel poprvé právě před 110 léty – r. 1894.)
Inspirací k románu Větrov byly Zdeňku Rónovi
paměti jeho otce, vysockého truhláře
a písmáka Františka Róna, který zdědil a zvelebil dům v Zákostelí po svém předkovi
zvaném Karlíček Jirchářů, jenž v otcově knížce vystupuje jako jedna z hlavních postav
Karlíček Habrovec. Druhým zdrojem dobových reálií byly pro otce životní osudy
vysockého lékárníka Josefa Kramáře, jehož 190. výročí narození připomíná právě
probíhající výstavka ve zdejším muzeu.
Ústřední událostí otcova Větrova je strašlivý
požár Vysokého, k němuž došlo
29. července 1834, tedy před 170 léty. Vysoké tvořily tehdy převážně dřevěné
domy, proto se oheň tak prudce šířil a zachvacoval i krovy kamenných a cihlových
staveb, jako byl především kostel sv. Kateřiny. Hlavní myšlenkou románu je
soudržnost a vzájemná pomoc pohořelých a solidarita s jejich neštěstím, která
se projevila bezplatnou pomocí okolních obcí a měst, a to nejen českých, jakož
i bezúročnými půjčkami, i když se na jejich osudu přiživovali i bezohlední lichváři.
Kniha vyšla za 2. světové války, r. 1941,
a byla zamýšlena i přijímána jako
povzbuzení v našem tehdejším národním neštěstí. Proto se v ní v různých obměnách
objevuje heslo: “Byli jsme a budeme!” Proto jsou také všechny podkrkonošské místní
názvy vymyšlené (např. Koldov = Tříč, Metelinec = Sklenařice, atd.), poněvadž po
záboru třetí říší na podzim 1938 by bylo nutné mnoho z obcí psát v poněmčené formě.
Dílo je oslavou tradičních hodnot, jako je dodržování slova v rodinném i obchodním
životě, pracovitost a důvtip, ale též obdiv k přírodě a umění. Otec byl dobrým
znalcem lidských povah, a při vší evidentní sympatii k dobrým lidským vlastnostem
nemhouřil oči před slabostmi a zlem.
Roku 1949, když byla odhalena ve Vysokém
tatínkovi deska, vyšlo také 2. vydání
Větrova, jenže skoro celý náklad šel do stoupy. Byla to předzvěst potírání názorů
v knížce vyslovených, jehož naplněním bylo pak zatčení a věznění řady otcových
přátel, jako byli spisovatelé Josef Knap, František Křelina, Václav Prokůpek aj.,
představitelé ruralismu – literárního směru orientovaného na tradicionalistické
hodnoty venkovského života.
V jednom ze svých posledních záznamů si
tatínek povzdechl, že podle žalmisty je
přiměřený lidský věk “let sedmdesáte”, zatímco jemu není ani šedesát. Osud mu sice
zůstal těch deset let dlužen, ale kdoví, zda mu tím neušetřil mnohé zklamání a
trápení, které by byl těžce nesl při své optimismu a při své důvěře v lidskou
slušnost a spravedlnost.
V prvních měsících říšskoněmeckého
protektorátu nad českými zeměmi, v květnu 1939,
se otec podílel na odvážných aktivitách Sdružení vysockého studentstva, které na
německou okupaci odpovědělo zřízením pomníčku dlouholetému návštěvníkovi Návarova
a Vysokého básníku a politikovi Viktoru Dykovi a umístilo naň jeho vzdornou výzvu:
“Buď co buď, býti věrným strážcem hranic!” Generace mých rodičů a generace má tak
navázaly na tradici mých dědů, kteří v parku postavili sochu našeho největšího
politického novináře, buditele Karla Havlíčka.
Můžeme tedy říci, že letošními oslavami
a připomínkami řady významných vysockých
výročí naplňujeme odkaz básníka Josefa Hory z jeho velké skladby
Zpěv rodné zemi,
která vznikla v osudových chvílích na prahu 2. světové války jako výraz víry
v nepřerušitelnou návaznost tvořivého života generací:
A tak jdem, živí, mrtví, nezrození,
nekonečné pokolení.
Z oblak zkázy nad světem
stoupáš s námi, ostrov štěstí,
nekonečný život náš,
na němž je nám růst i kvésti,
držet stráž!
Poděkování
Za cenné podněty vděčím dr. V. Lukášovi, literárnímu historikovi p. Kmuníčkovi
a svému manželovi. Zároveň vyslovuji vřelý dík pánům Josefu Rónovi, Bedřichu
Lukešovi, Michalu Jaklovi, městskému zastupiteli p. Slavíkovi, starostovi
města p. Maturovi a všem, kdo obětavě přispěli k obnově “lavičky Zdeňka Róna”.
|