...v literatuře našli jeden takový typ, který bývá častý právě v románech z Podkrkonoší.

Ne, já vím, písmáci, že ano.

Ano, ano.

Je to jakási světlá mlhovina v naší literatuře z Podkrkonoší. Ojedinělé zjevy mnohdy ze záliby nebo podle potřeby autorovy velmi nadsazené, popřípadě zamlžené, byly tu povýšeny na duchovní horalský prototyp tak, že čtenář si posléze staršího horáka neumí představit jinak než jako nějakého patriarchu prorocky mudrujícího nad Biblí či postilou.

A vy říkáte, že tak, jak my si je představujeme, nikdy nebyli?

Ale jistě byli, pane doktore, a snad tu a tam ještě jsou takoví hloubavci ledakdes po venkově, a nikoliv jen v Podkrkonoší.

No tak…

To však nebyl a není typ, který opravdu reprezentuje duchovní život našich hor. Ano, byli a jsou písmáci na horách. Ale nikoliv neaktivní, nad všední světa běh povýšení rozumci s vypůjčenou svatozáří barokních svatých, nýbrž chlapíci, kteří se svému okolí dovedli a dovedou nejen bystře podívat do očí, nýbrž to i po svém a jadrně podat. Výtečný znalec Podkrkonoší nejen po stránce jazykové doktor Oberpfalcer ve svých připravovaných monografiích nám poví leccos zajímavého o těchto horácích. Ti se opravdu o svou domovinu zasloužili, ať to byl takový Věnceslav Metelka, Raisův inspirátor, ať to byl otec Antala Staška i jeho dosud starší žijící bratr, stanovští Zemanové, ať můj zesnulý otec, ať se jen letmo o některých zmíním. A nejde toliko o jejich obsáhlé písemné paměti a záznamy, o jasná, někdy až příliš ostře zabroušená zrcadla jejich doby, ale i o jejich činorodou, vynikající spoluúčast na povznesení nejen duchovního, ale i hospodářského a sociálního života našich hor. A jak pravím, zmínil jsem se jen běžně o třech, a vím, že zůstávám až příliš dlužen desítkám a stům oněch známých i neznámých písmáků, z jejichž přičinění, zájmu, obětavosti a vytrvalosti mohlo se chudičké Vysocko dobře od století reprezentovat kohortou vzdělanců, kteří znamenali mnoho a mnohdy velmi mnoho pro život národa, ať se jen zmíním o rodech vysockých Kramářů, Nečásků a jiných. Kolik neznámých písmáků, lidí čím prostších a z posledních stupínků blahobytu, tím zanícenějších pro vyšší statky, muselo složit svou obětavou daň ducha i dlaní, aby jedno z nejmenších a nejchudších městeček si mohlo pořídit divadelní budovu, jakou má Vysoké. Divadelní budovu spolku, jehož patron, Petruška, také písmák, již více než před půldruhým stoletím uskutečnil ve Vysokém, v zapadlosti hor to, co tehdy i v Praze bylo nevídanou novinkou. O neznámých, a přece horlivých písmácích s vytříbeným vkusem by nám mnoho krásného pověděli nejen knihovníci veřejných knihoven v horských obcích, ale i knihkupci, a též skříně v horských baráčcích. V nichž krásná kniha je opatrovaným pokladem pro vzácné chvilky ve shonu a těžkostech života, kdy se dá přec jen dertinínek*) z knihy pořikať, jak by se vám přemnohý horák radostně přiznal.

Vidíte. Tak jste říkal, že nejsou, a nakonec jste se zanítil k důkladné apologii horských písmáků.