To ano. Je to strýc Karel. Tatínkův strýc. Švec, baráčník, člověk svého věku a již dobrých čtyrycet let usedlík vysockého hřbitova. Hm, však to také podle toho s jeho památkou vypadá. Ptejte se po něm, a starší jen taktak že se rozpomenou. Mladší a mladí pak již vůbec nevědí. Snad ještě o nějakém kousku, který již jen anonymně dožívá svůj vybledlý život a jenž kdysi znamenal vzruch, jako když v rybníce štika vpadne mezi kapry, anebo když v pohádce v hodinu nejposlednější se rytíř objeví.

A to zní jako dětská vzpomínka.

Takového cosi, pane doktore. Jasná vzpomínka z dětství na člověka, o němž doma často bývala řeč, jako o všem, co hýbalo všední sedlinou městečka zapadlého do hor. Přání, aby v jakýchsi svízelích a zamotanostech se objevil strýc Karel jako záchrance, nebo poradce. Pak sprška těch svízelů a zamotaností pro celý život. A řekněte, nepřáli byste i vy nějakého toho strýce, ať již vysockého Karla, nebo rysovského Ondřeje, aby vám rytířsky a spravedlivě pomohl ve chvílích, v nichž sami nevíte, kudy kam, a takových chvílí je požehnaně? Aby za vás uměl, co vy neumíte a měli byste umět? Aby, sám stár, přál a rozuměl mladosti? Aby vám vůbec rozuměl, když už vy sami sobě nerozumíte? Není pak ovšem divu, že tento strýček Ondřej musí vzít a rád vezme na svá bedra leccos, co v houfu a v úprku času ztratilo své rodiče a co se právě Ondřejovi hodí, aby když nic jiného, aspoň vám a všem budoucím dokázal, že tu jsou příklady, a jaké příklady. Aby vám a všem budoucím zachoval pro blahou a drahou památku i ty ohromné maličkosti, jichž pro bohatství srdce by bylo škoda, přeškoda zapomenout.