Tak kupříkladu, vždyť ten kus země živil mé dětství a dal mi na cestu do světa a do života všechno, co měl. Bezpečný pocit pevné, skalní půdy pod nohama. Dal mi školu hrdé chudoby a tvrdých zkoušek, školu, v které i každý neúspěch je jen novým a pevnějším východiskem. Smysl pro krásu, prostou a poněkud přísnou, ale tím ryzejší, jako je krása horské země, jejíž dominanta vyznívá v klidnou, neproměnnou linii nejvyšších poloh, modře načrtnutou božím prstem na oblohu. Ty hory mi daly vedle krásy i touhu, jejího věrného průvodce, touhu do dálek, mnohdy až příliš dalekých, a proto prolnutou tichým steskem těch, kteří chtějí dál, než mohou. A tak bych vám tu, pane doktore, vypočítával penízek za penízkem z vínku, jímž sudičky vybavily na cestu mne, horáka, jenž z boží dlaně dostal snad o hrstečku víc než ostatní. Vím to. Znám své chudé bohatství. Znám štěstí i hoře z něho a jsem si vědom i své povinnosti. Nezůstat dlužen. Splácet a splatit. Splácet a splatit dluh svému krásnému rodnému kraji. Ale víc než toto. Neulpívat jen na tom, co bylo nebo co trvá. Ale tvořit nové, obrozovat, posilovat. Být světlem ve výškách, byť i snad světlem osamoceným. Být optimistou. Být svůj. Na svém a po svém, čili krátce: Být strýčkem Ondřejem z Jasna na horách a Od jara do jara.