Má žena Jasněna přečtením věcné studie páně Kmuníčkovy mi připravila půdu pro zamyšlení nad ideovým odkazem díla svého otce. Je první nositelkou jména, které student Rón vymyslel pro divadelní hru, dávanou vysockými ochotníky o prázdninách před první světovou válkou. Když se pak manželům Marii a Zdeňkovi Rónovým narodila holčička, neváhali pro ni zvolit toto křestní jméno, které jí pak pomáhalo i v dobách pochmurných a bolestných vidět světlé stránky života a vděčně je přijímat. Dělala tím otcovu literárnímu dílu tu nejlepší službu.

Mezi literárními profesionály a dalšími stoupenci ruralismu, kteří byli historicky, filologicky či ekonomicky a společenskovědně vyzbrojeni, představuje vysocký rodák a podkrkonošský patriot, hydrograf pražského Zemského úřadu Zdeněk Rón vlastně ušlechtilého literárního amatéra. Subjektivně se nikdy nechtěl měřit jako prozaik se stylisticky a kompozičně vytříbenějšími romány svých literárních druhů. Věděl, že jeho přednost je spíš v hutné zkratce, v sevřené povídce či básni, v psychologické a morální charakteristice postav. Svůj konstruktivní, někdy až konstruktivistický přístup k životu vyjádřil např. v programových verších: Dělník jsem./ Z armády dobyvatelů syrové země/ řadový voják,/ psí život v poli bitevním/ snem líbezným si prosvětlívám.// Snem o plánech na stavbu nového světa,/ o mocném výboji statečných duší,/ o přesných výpočtech, na tisícinu,/ jimiž bych, inženýr, byl si jist,/ že pevný bude most/ od lidí k lidem/ a přes nenávist.//¹

Přes všechnu Rónovu sebekritickou skromnost se domníváme, že jeho pronikavý vhled do lidského nitra, jeho obšírná znalost dobových reálií a vřelý zájem o humánní naplnění životního údělu každého smrtelníka – v souznění s přírodou! – nás opravňuje užít o jeho postavení v české literatuře jeho vlastního oblíbeného rčení: Nikoliv nejmenší!²

Jedním z nejkrásnějších dokladů Rónovy úzké spjatosti s ruralistickým hnutím je cudné a hluboké, úctyplné přátelství, které ho pojilo s Josefem Knapem, spisovatelem a literárním historikem, jemuž Rón věnoval svou jedinou básnickou sbírku K pramenům. Co vlastně k sobě přitahovalo tyto dva odlišné typy, o dobré desetiletí mladšího, humanitně vzdělaného muzejníka a energického kulturního organizátora Knapa a zranitelnějšího, samotářského a až úzkostlivě technicky spolehlivého vodohospodáře a regionalistu Róna? Nejlépe to opět lze vystihnout Rónovými verši: Od lidí k lidem pouť přes nenávisti strž./ A kdyby všichni srdce ztratili, ty neztrať, třímej, drž!//³

Samotný název sbírky Rónových příležitostně psaných a pečlivě cizelovaných básní je míněn doslova i obrazně. Jde o jeho zamilovaný živel běhuté vody v jeho přírodním zrodu i o zdroj Rónovy inspirace horskou krajinou jako přirozeným východiskem jeho životní cesty a cílem všech jeho návratů. Má na mysli konkrétní kus Čech a zároveň jakési všudypřítomné filosofické útočiště. V těchto verších často zaznívá sovovský motiv nenaplněné touhy: To jedno potřebné člověku,/ aby své duše byl hoden:/ neznámá touha.//⁴ Touha po čem? Po nedosažitelném ideálu? Po kráse? Po věčnosti? Jako by tu rezonovala Schweitzerova myšlenka bezmezné úcty k životu, kterou později vysloví např. František Hrubín v názvu své sbírky: Nesmírný krásný život. A kolik dalších ozvěn z českých básníků lze najít v útlé Rónově sbírce, ne snad ve smyslu epigonství, ale hlubokého obdivu a inspirovaného souznění: Mácha, Němcová, Březina, Dyk, Toman…! A ovšem básnická místa z bible.

Možná, že Rónovy básně jsou tím, co by z jeho díla dnešního čtenáře nejspíš oslovilo. Jeho delší prózy by asi místy vyžadovaly redakční zásah (reader’s digest?). Při velkém profesionálním nasazení a spoustě dobrovolně přejímaných povinností, zejména v době hospodářské krize a za druhé světové války, kdy takřka nebylo týdne, aby nebyl někdo z bližšího či vzdálenějšího okolí ohrožen či postižen, psal někdy Rón chvatně a schematicky, jindy také pod vlivem společenské či nakladatelské objednávky, jak se o tom zmiňuje referát Kmuníčkův.

Do jisté míry to platí i o jeho románu-kronice Větrov, v němž je pod názvem převzatým z Raisových Zapadlých vlastenců vylíčen požár města Vysokého nad Jizerou dne 29. července 1834 a první rok úsilí o jeho obnovu. O osudech knihy podrobněji referuje literární historik Vilém Kmuníček. Po prvním vydání zjara r. 1941 vyšla rok po autorově smrti podruhé, ale její třítisícový náklad šel skoro celý do stoupy. Z hlediska dnešní české kultury platí nejen o Rónově Větrovu, ale o celém jeho díle Kmuníčkovo konstatování, že bylo z české literatury takřka vymazáno.

Jsme proto vděčni pracovníkům Literárního archivu Památníku národního písemnictví v Praze, že už v sedmdesátých letech minulého století – za součinnosti rodiny, zejména spisovatelovy švagrové B. Sutnarové – podnikli řadu kroků k uchování Rónových rukopisů, korespondence, fotografií a jiných památek, v čemž nadále pokračuje archiv ve Starých Hradech, donedávna v čele s Karolem Bílkem, nyní vedený dr. Evou Bílkovou, nemluvě o obětavých Vysočácích – zesnulém školním řediteli Vladimíru Pavlíkovi, rodině Hejralově, zkušeném archivním pracovníkovi dr. Václavu Lukášovi, redaktorce městského časopisu Větrník pí učitelce L. Hnykové a dalších. Společně s kolegou Kmuníčkem, který byl k zájmu o Rónovo dílo přiveden historikem prof. dr. Vladimírem Wolfem, dnes děkanem Pedagogické fakulty v Hradci Králové, před stým výročím spisovatelova narození, se domníváme, že není jen muzeální záležitostí. A to nejen proto, že Rón uvedl do literární řeči některé lexikální a tvaroslovné dialektismy⁵, že ve svých pracích reflektoval sociologicko-historická specifika českého Podkrkonoší apod. Hlavní důvod vidíme v tom, že Rón ve svém dvojdomém – tradicionalistickém i modernistickém – přístupu rozuměl nedůslednostem a zmatkům svých postav a přitom zůstával vyznavačem normativních mravních a sociálně nosných hodnot: s úsměvem vyprávěl, jak mu divadelní kritik Fr. Götz vytýkal, že v jeho hře „nejsou běsové“.

Proto jsou hlavními postavami Rónova Větrova manželé Karlíček a Stáza Habrovcovi, kteří se ani po neštěstí, jež město postihlo, nebojí dávat průchod vřelému zaujetí pro věci nehmotné – ochotnické divadlo a hudbu, i když se jim mnozí posmívají jako bláhovcům. Jejich příběh zastiňuje rozvážné a úctyhodné měšťany, ač ovšem i jim autor s respektem přiznává, což jejich jest. „Zběhlý“ jirchář Habrovec, truhlář-amatér a všeuměl (malíř divadelních kulis!) přijde při požáru svou nešikovností o manželčinu výbavu a dokonce o peníze z prodeje zděděné jirchářské usedlosti, ale zachrání Stáziny harfy a kytaru. A Stáza mu přes popichování sousedů nepřestává být vděčna, že může sobě, sousedům i na veřejnosti, třeba ve vyhořelém kostele, pro potěchu a povzbuzení zahrát. Jak tu nevzpomenout Smetanova výroku: „V hudbě život Čechů!“, anebo Erasmovy Chvály bláznovství?

Jako odkaz Rónova Větrova a jako Rónovo životní krédo uveďme věty, jimiž si autor odpovídá na otázku, která skličuje všechny pohořelé, když se začne blížit podzim: „Co bude dál?“

A bylo by po Větrově navždy a nadobro, nebýt zákonů, ať nepsaných, tím však svrchovanějších. Zákonů, na nichž stojí svět a jimiž trvá život.
           Žiji proto, že žijí druzí.
           Abych žil, musím předem dbát, aby žili druzí.⁶

Není toto Rónovo přesvědčení vlastně básnickou formulací základní myšlenky rané, heroické fáze liberálního humanismu, kterou jinak známe jen jako pokleslou politickou floskuli „žít a nechat žít“? Éra, v níž se děj knížky odehrává, směřovala přece k památnému roku 1848, kdy se naši političtí lidé opravdu chtěli řídit hesly Francouzské revoluce, i když byla mezitím půl století krvavě kompromitována. Ve jménu idejí volnost – rovnost – bratrství se doufalo, že nastane věk všelidské solidarity, jenž bude vlastně sekularizovanou podobou křesťanského dědictví. Rón a jeho generace v humanitu uvěřili po první světové válce při vzniku československé samostatnosti. Jeho Větrov je mj. i tichou připomínkou onoho povznášejícího prvorepublikového nadšení, jež se tehdy, za nacistické okupace a v období německých vítězství, zdálo nadlouho pohřbeno. Myslím, že tento moment Rónova uvažování je dokladem, že v ruralismu nešlo jen o kříšení tradičních venkovských a náboženských hodnot, jak zde bylo opakovaně právem konstatováno, ale též o posilování demokratických ctností, byť poněkud romanticky pojatých.

Jestliže životní optimista Zdeněk Rón v roce 1948, v době své smrtelné nemoci a po zhroucení demokratické politické perspektivy u nás, zapochyboval o kořenech svého životního optimismu, byl to povzdech muže statečného, který se předčasně vydal ze sil a stojí uprostřed katastrofy, ale přece nezoufá: Co žilo, doživoří jen vzpomínkou a snem./ Na cestách němých, osamělých,/ přec plakat nebudem.// Květ poslední se zhřívá/ v slunečných rukou tvých./ Buď se mnou, naději, buď se mnou, až padne první sníh.//⁷

Poznámky

¹ RÓN, Zdeněk, K pramenům. Praha 1940, s. 14.

² Název minipovídky Z. Róna o horském školáčkovi, který za prosincové vánice – k nechápavému údivu svého učitele – dorazil jako jediný do vzdálené jednotřídky. Bibliofilský tisk s ilustracemi Rónova přítele Vojtěcha Sedláčka. Vydal Em. Hrubý, Východočeské elektrárny, Hradec Králové 1933.

³ K pramenům, s. 51.

⁴ Tamtéž, s. 67.

⁵ Viz Příruční slovník jazyka českého. Svazek I–VIII (z toho sv. IV o dvou částech). St. (ped.) nakl. 1935–1957.

⁶ RÓN, Zdeněk, Větrov, 2. vydání. Blatná, Jihočeské nakladatelství Bratří Římsové  1949, s. 143.

⁷ K pramenům, s. 109.