Ing. Zdeněk Rón

Narodil se 23. 5. 1889 ve Vysokém nad Jizerou, kde během rekonvalescence po opakovaných mozkových příhodách 13. 7. 1948 také zemřel.

Výrazný podkrkonošský spisovatel – prozaik, básník a autor divadelních a rozhlasových her; občanským povoláním vodohospodářský inženýr. Pochází z početné rodiny vysockého truhláře a písmáka Františka Róna. Do literatury vstoupil záhy svými studentskými příspěvky do pražského tisku. Rónovou snahou od počátku bylo zobrazit život českého podkrkonošského živlu a posléze hledat pozitivní východiska k řešení jeho tíživého údělu. Rón těžce nesl pomnichovský zábor pohraničí i nacistickou okupaci a ve svém díle se v té době snažil národu dodat povzbuzení a naději. Tak vznikl i román Větrov, beletristicky rekonstruující požár Vysokého nad Jizerou z r. 1834 i znovuvybudování vyhořelého městečka (jeho přejmenování na Větrov přejal od K. V. Raise). Realistickou naději Větrova Rón stále podepírá optimismem své nejživotnější postavy, dobrého podkrkonošského člověka, který si ví rady i v těch nejzapeklitějších situacích, strýčka Ondřeje ze dvou souborů jeho příběhů Jasno na horách a Od jara do jara.

Nedoceněna je Rónova osvětová činnost po německé okupaci a jeho poezie – básnická sbírka K pramenům (1940). Rón byl celoživotně inspirován Antonínem Sovou, kterého – už vážně nemocného – z iniciativy Karla Konráda a Konstantina Biebla přivedl v r. 1920 na léto do Vysokého. Byl pak hlavním řečníkem při odhalení Sovova památníčku ve vysockém „vlasteneckém“ parku r. 1936, umístěného zde z podnětu představitele spolku vysockého studentstva a později historika vysockého divadelního ochotnictví Václava Lukáše. Rón se významně podílel též na zasazení plakety Sovova básnického a ideového antipoda Viktora Dyka r. 1939 (tamtéž) s Dykovým mottem: „Buď co buď – býti věrným strážcem hranic!“ Rón a jeho vysočtí rodáci tím jednak dali najevo odpor proti německé agresivitě, jednak symbolicky vyjádřili smíření dvou linií české literatury a kultury – sociálně citlivé a národně hrdé. Byl to jejich příspěvek k návratu ke kořenům, k němuž při své pomnichovské abdikaci vyzval prezident Edvard Beneš a ve své vyšehradské řeči nad převezenými ostatky Karla Hynka Máchy básník Josef Hora a spisovatel generál Rudolf Medek.

Během 2. světové války se Zdeněk Rón mj. podílel na krajových vlastivědných pořadech pražského rozhlasu.

Rónovy poválečné snahy byly příznačně ukončeny jeho těžkou nemocí. Po únoru 1948 v létě umírá po převozu z Prahy do rodného Vysokého, uniknuv tak zřejmě perzekuci nastoupivšího totalitního režimu. Ten v padesátých letech uvěznil řadu Rónových osobních a literárních přátel a spolupracovníků, jako byl spisovatel a historik českého divadla dr. Josef Knap, literát a novinář Václav Prokůpek, redaktor krajského tisku Cyril Metelka aj. Róna pak komunistický režim na čtyřicet let naprostým mlčením vymazal z české literatury.