U cesty do světa
prvním a posledním byl
mně, otci, dědovi,
a Bůh ví komu,
když jsme odcházeli,
když jsme se vraceli domů.

U cesty do světa
byl a již není.
Nevěsta pila dala mu
smrtelné políbení.

Prý brázdám škodil jeho stín.
Otec svým polím ať rozuměl jak chtěl,
po svém jim rozumí syn.

A vůbec, pověra.
Dřevo je dřevo.
Časy se mění
a lidé též.
Ty, dcero zakletá
z prastaré balady,
ať bylas, nejsi už.
Nejsi a nebudeš.

A přece
na cestě ze světa
u místa, kde ho podťali,
já, člověk nového času
darmo se bráním pitvorné tuše.
Že strom, a dřevo?
Nikoliv.
Že strom
a duše…

Z HOR JSME

Z hor jsme.
Jsme srdce a kamení shluk.
Na stromě života
jsme suk
a suk.

Čekal jsi růže?
Lilie hledat jdeš?
Nehledej.
Nenajdeš.

Nám kvetou jen do šíře mozolné dlaně,
do našich snů nám náhorní vichřice dují.
Jsme pláně.

Víš, pláně, které na mezi je doma
a nezběhne,
ať květ jen v šípek rudý dozraje mu.
Na mezi, na horách kdesi
zůstane věrno
svému.

ZA DUŠÍ, KTERÁ ODLETĚLA

Hromada popelu, v něm trámy ohořelé,
i lípa na smrt sžehnuta, jež nad stavením bděla.
A kdyby stokrát řekli, věc, jen věc,
tak je to v tobě, nejhloub na kořeni,
že duše byla tu a odletěla.

Na starém gruntě statek roubený,
tesařských mistrů zašlé slávy dílo
při cestě ze světa, když navracel ses domů,
na prahu vesničky tě první pozdravilo.

Na doškách, mechem zvlídnělých,
netřesku věčná zeleň zapírala stáří;
smrt nikdy neměla tu posledního slova,
jak přicházeli, žili, odcházeli
a znovu rodili se hospodáři.

Cloněna střechou, zdobná lomenice
nad gruntem hrdě tyčila své vznosné čelo
a vždy šla hlava výš, vždy pevný byl náš krok,
když loučení čas uhodil
a když se kolem do hor znovu navracelo.

Z povalů rudých v bílém ostění
druž oken, květinami zasedlá,
vstříc zřela ti očima jiskrnýma,
když jarem chvěl se svět,
když podzim vlahl
i v kout tvých hor když vtrhla zima.

A tak to bylo v očích těch,
jak srdce, zjihlé domovem, si přálo:
jen pojď, náš hochu, pojď a neboj se,
vždyť nic tu nového, co za úzkost by stálo!

A kdybys sebetesklivější byl,
svůj hořec do světa si nesa z domu,
a kdyby svět tě novým smutkem obtížil,
že nelze v něm si požalovat pranikomu:

tu, za plotem, v zahrádce utěšené
i tobě snítka dobromysli kvetla,
i růžička, po níž je srdci nepokojno,
i v soumrak starých slibů nezabudek světla.

Od prahu dolů, sádkem po úpadu
chudobky v slunci zhřívaly se do sytosti;
a ty, jenžs tolik trpěl zmatkem dnů a hesel,
jsi vždycky znovu šťasten uvěřil,
že první z blahoslavených jsou srdcem prostí.

Hor chudých synem v zemi dolení
pro skývu chleba klid jsi všanc dal světu
a z mnohých ran ses těžce rozkrvácel;
v uzlíčku píseň, tak to začínalo,
a voják odraný a drsný, tak ses vracel.

S trním a kopřivami u cest a pěšin tvých
mnohá a mnohá krutá vzrostla změna:
proutečkem svižným při ručejích deset rudlo nadějí,
by devaterá z nich jak vrba vydoupnalá
nad mrtvou kalužinou mřela nahrbena.

A přece tam, na starém gruntě pod horami
z přemála jistot jedna po svém držela se;
netřesku věčnou zeleň za čelenku
a selskou hrdost v starobylé kráse.

Tak po svém žil si statek na dědině,
dědictví rodu, kořen v nepaměti,
tak znali jsme jej a tak milovali
my, kdysi maličké a posléz’ velké děti.

Veliké dítě srdce bláhového,
spěchaje domů, netušil jsi ani,
že uzrála ta smrti černá chvíle
a že tě čeká návrat bez shledání.

Hromada popelu, v něm trámy ohořelé:
chyběl tu hromosvod a uhodilo, pane.
A jisté jest, že mladý hospodář
bez nové střechy, bez nového domu nezůstane.

Ach ano, vím. A přece při loučení
taková tesknost ulekaným srdcem chvěla,
jak za mrtvým, po němž se bude těžce stýskat
a jako za dušičkou, která odletěla.

LABUŤ NA JEZEŘE

Sen. Zjevení. V zrcadlo jezera
obláček bílý s výšek zabloudilý,
ozvěna dávné písně beze slov,
vzdech rtů, jež vodu z Lethe pily.

Květ narcisu, jak v sobě sám se zhlíží,
list, rukou geniovou dosud nepopsaný,
vesničky rodné obraz v soumrak let,
jak mučí se jím psanec, světem štvaný.

Bříz jarních přelud v meluziny sten,
když leden mez tvou zaklel do závějí,
a vzpomínkami sněžných hvězdic pád
na cestě do dálek, jež letním žárem zejí.

Za touhou neznámou krok duše po špičkách,
polibků nepoznaných čisté nedočkání,
jasmínů vůně předaleký van
a z hloubek času stín tvůj, bílá paní…

SÁM

To chtějí hory: sám.
Do dna se zaposlouchat, do hloubek pramene,
tak zemi blízko být, jak sedmikrásy květ,
dálkami oči zjasněné.

To chtějí hory: sám,
a nejskalnější tiš
tisícem hlasů zavolá
a všechněm rozumíš,

a jenom srdce přiklonit,
by v řeči své i skála učila tě,
že hanba třtinou vichrům stát,
když o muže jde od hlavy až k patě.

Čas dávno v tůň svou propadlý
v hodinu svatou z mrtvých vstane
a jitřní rosou květy ožijí
na louce pošlapané.

To chtějí hory: sám,
a dostaneš, co neuměl dát svět,
tu milost čistých návratů
a smír, až jednou přijdeš naposled.

U NÁS NA HŘBITOVĚ

Ach, kdoví. Možná.
Snad jistota, snad krásná lež,
a touha, touha tady spát,
až jednou k smrti ulehneš.

Ach, kdoví. Nic?
Či přece jen že začíná se znovu?
Doma se muč, a živý k živým jdeš
alejí kaštanovou ke hřbitovu.

Doma se muč, zde pozdravení dej,
svůj mezi svými, kteří čekají,
když jaro nad horami modře zní
skřivánčí šalmají.

Vím, boží muka uprostřed,
k nim cesta křížová:
v hodinu rozchodu tu pro smír místa není,
když spolu šli a nedošli,
když ze všech nejkrutější toto rozloučení.

A přec’ a přece, mrtvým tváří v tvář,
po chvilce úzkostí je svěže mně a nově
nad tebou, proutku doušky mateří,
oživlý jarem u nás na hřbitově.

PO TVRDÉ BITVĚ

Hřbitov je zahrada pro všechny
a nejdřív pro ty u hlavních cest.

Když je přinášeli,
muziky hrály,
ruce posvěcené
požehnání daly.

A ty, ovečko nehodná,
cos to udělala,
že tvé tělo časně ráno
bez kněze a bez muziky
k plotu, kde jen blíny kvetou,
bylo zahrabáno?

Po čem jsi toužila?
A co tě strhlo zpět,
že ti jen provaz v rukou zbyl
ze všeho naposled?

Snad byly jiné cesty
– nechť soudí, souzen kdo chce být; –
Bůh s tebou, duše. I tam pod blínem,
co po bitvě jsi chtěla, máš:
svůj klid.

NEZEMŘELA, JEN SPÍ

Den rmutný deštěm pláče
cestou, kde listí tlí.
Na lukách vrby klečíce
v smutek se propadly.

K nebi své paže lomí
topol, že skřivan ztich’,
že mučivá je samota
za nocí prostydlých.

Na čerstvou hlínu polí
vzpomínkou slunnou jat
hor věnec z mlh a chvojí
položil listopad.

A den, byť tesknil pláčem,
tu víru má, to ví:
že země, věrná milá,
nezemřela. Jen spí…

PŘIJĎ VČAS

Přijď včas, kdy louky kvetou,
a kvetou, hochu, již.
Přijdeš mně bez kytičky
a zmeškáš, ublížíš.

Přijď včas a nespoléhej,
že zítra také den.
Jsou kroky bez návratu
a prosby bez ozvěn.

Přijď včas, kdy láska voní
douškou u polních cest,
co na jaře je svato,
v podzimu hříchem jest.

Přijď včas a za znamení
měj v ruce rudý květ,
ty mne si budeš hledat
a já ti rozumět.

PTÁČNICE

Ptáčnice, třešeň, pláň;
tuláků božích hospoda,
dosyta boží dlaň.

Vítr tě zasel,
kamarád dálek a cest
a jara milostná svým květem zadýchla
i v tvoji ratolest.

Vichr tě dral
a bleskem znamenána
po nocích úděsných
byla tvá rosná rána

a v žáru poledním,
když hlavu uložit
člověka touží syn,
ty dáš, co nejbohatší nedá lán:
svůj stín.

Třešničko, pláňko,
hospodo božích tuláků,
tak tě dnes vidím:
blankyt nad hlavou
a v svatozáři z oblaků…

PROSTĚ, ACH PROSTĚ –

Prostě, ach prostě říci
tu radost, na světě že jsem,
že lidské srdce mám, že piji z pramenů,
že miluji tě, rodná zem’.

Prostě, ach prostě zaznít
jak v stříbro jív když jarní vítr dých’
a v blescích dunět, burácet a bít
při svíčkách hromničných.

Prostě, ach prostě vstávat
jak z jitřní rosy den
a navečer i navěky dát dobrou noc
vyrovnán, usmířen.

A TICHO V ZÁVĚJÍCH

Ticho, až bolí. Měkce padá sníh.
Cosi mně zapadalo v závějích.

Na bílém hrobě soumrak růžový,
a kdybych zavolal, kdo odpoví?

Na prahu tmy, kdo ozve se a jak,
když pramen ztuh’ a nezazpívá pták?

Již připozdilo se, již den šel spat,
noc po psím lehla u zavřených vrat.

Vím, blízko jsem a chtěl bych ještě blíž:
má země, promluv, mrtva jsi? Jen spíš?

A ticho, ticho – Noc a sníh a sníh.
Noc, sníh a ticho v závějích.

TO BYCH SI PŘÁL

To bych si přál, být na svém, svůj, mít koně.
Koníčka svého mít a orat na záhoně.

Do věrných očí pohledět, jež zklamou pouze jednou:
až uzraje jim čas, kdy z mrtvých neprohlédnou.

Na poli, sami, v hřívě horké čelo,
jak by se vydechlo, jak by se zapomnělo!

Na poli, v brázdách, šíj svou při tvé šíji,
v mlčení uslyšet k svým veršům melodii.

Vím, neporozuměl bys, a jak rozuměti,
když sám se nevyznám v cest vlastních spleti.

To moh’ bys však, mé čelo na své hřívě,
stát bez hnutí a čekat trpělivě.

BUĎ SE MNOU

Musíme, po zákonu,
byť se nám nechtělo.
Než rozejdem’ se, ještě jednou
mne polib na čelo.

Z tvých retů ještě vlahne
mateřídoušky dech.
Tvým šeptem dosud list se chvěje
na zrudlých javorech.

Co žilo, doživoří
jen vzpomínkou a snem.
Na cestách němých, osamělých
přec’ plakat nebudem’.