Ty noci, ty noci!
      Ve dne tě zavalí práce, balvan, deset balvanů. Ještě nedávno sis žaloval na jejich urputnou nemilosrdnost, na hořký osud. Dnes tomu říkáš sladké jho i dar boží a nikdy jsi nebyl nedosycen prací a zase prací tak, jako v těchto dnech i za večerů, do nichž jen jakoby zmatený sen, přes vysoký a těsný plot sterých starostí o rodinný bochníček drobného člověka zeje svýma nehnulýma, tvrdě upřenýma očima to dnešní naše, to od severu k jihu, od západu k východu, to zlé a netušené, ta jistota tím jistotnější, čím nepochopitelnější.
      Všední den je milosrdný.
      Ale ty neděle!
      Neděle, den Páně, vonný a živný pecen, do kterého u Součků vždycky hluboko zakrajovali pro posilu i pro radost.
      Být dnes jako bylo před rokem, jakž takž pokojno a jisto v myslích nevědomých prosťáčků, užívala by Součkova rodinka plnými doušky slunečných ostatků, tak vzácných na prahu zimy. Po vyzlacených cestičkách Kinské i Petřína by se se Součkovou pěticí pod vysokou modří jiskrného dne procházelo tiché štěstí těch, jež v tisících a milionech byli, jsou a budou národem. Nevěděl bys, Jene, co dřív. Nemyslit a dívat se, jen se dívat do pokladnice, jejíž jméno jest Praha, prodýchat se líbezným dolce far niente k novým nadějím, k novému radostnému nedočkání všeho, co čeká před branami nového týdne.
      A kdoví, zda toto především a nejraději. Kdoví, zda Líšenka (ještě neuvadlo u vás toto slovo, vonící rosnou, májovou mladostí) by stále ještě neměla vděčného a horce účastného posluchače novostí, jimiž ať po dobrém, ať po zlém ji obdarovalo oněch šest dní. Těch dní, v kterých není kloudné řeči s Janem, zapřaženým od svítání až k půlnocím do všední ohlávky dobrého, poctivého tahouna.
      A kdyby jen Líšenka, žena, s níž se nepřestával na Jana usmívat přívětivý, štědrý osud. Ale nechtěj patřit aspoň na těch několik nedělních hodin trojici, jež jest krví z tvé krve a bez níž by ti svět zel zoufalou prázdnotou! Snad všemu by ses dovedl ubránit v tom lahodném plynutí svátečního času, jen nikoliv otázkám, celému regimentu otázek, o nichž nemůžeš nevědět, že jsou a nesmějí zůstati bílými skvrnami na mapách mladosti tvé Jarunky, Staníka i Oldy. Je to svízelné, být živoucím naučným slovníkem a se zdarem zdolávat zvědavost, s níž není a nebude žádný naučný slovník světa, byť sebeobsáhlejší, protože tu běží o zvědavost nad všechny zvědavosti, o zvědavost dětskou. Začínalo to obyčejně již kdesi dole na smíchovské ulici před branami Kinské, mířilo to k rybníčkům i k Hladové zdi, toužilo to do výšek petřínské rozhledny, chtělo to vědět až příliš mnoho o anténě vojenské vysílačky a šeptajíc hlasitě, nemohlo se to nasytit starobylého kouzla přítmí svatováclavské svatyně a chladivé krásy ametystů, jaspisů a chalcedonů jejích stěn.
      “Radost na světě!” tak končíval Jan před usnutím svou neděli. A že přece jen v něm kdesi v hluboku vězelo kus součkovského pochybovače, nezapomněl pozlobit Líšenku dovětkem, který se zdál spíš opravdu jen tím škádlením než skutečnou, vážně myšlenou nedůvěrou:
      “A jen aby ta radost potrvala. Jen aby –”
      “I dej pokoj se svým – aby – a nepokoušej Pánaboha. Pánaboha, sebe i mne. Už jsem tak krásně usínala –”
      “I to já jen tak, Líšenko. Už jsem zticha a dobrou noc.”
      Usínávali záhy oba, podle svých dětí, dávno již spících. A vetřel-li se jim do spánku občas zlý sen, mohli se ráno při probuzení usmívat tím pokojněji, čím větší, skutečnostem vzdálenější bylo to prolhané noční mámení.
      A pak to švihlo jako blesk do stavení bez hromosvodu.
      Vichr, jakého nebylo snad po tisíciletí pamětníka, na sám peň a leckdes do kořene orval štěpy, které vnukům a pravnukům nasázeli pradědové.
      A krupobití bilo, bilo, ach, bilo slepě, vražedně a bez milosrdenství!
      Bilo a rozbilo tisícům, milionům, rozbilo i Součkovům.
      Což, všední den, ten již jakž takž dostal své nové a snad solidní základy. Jistě solidní, vždyť pracoval-li jsi, Jene, za dva, pracuješ nyní nejméně za čtyři, a bude-li třeba (jako že bezpochyby bude), postavíš se za deset. Arciť, i tvůj všední den, trvající od jitřní tmy do nejzazších hodin půlnočních, končívá krutými minutami mezi ulehnutím a usnutím.
      Usínáš tvrdě a hluboce, jako každý, komu je spánek ostrůvkem v moři práce.
      I tomu neuhneš, aby do tvých snů těžce a zmateně nezavichřilo ze skutečností, které zůstávají skutečnostmi tím trapnějšími, čím dětinštěji jim nechceš nebo nedovedeš uvěřit. A byl bys bezpochyby co nejdříve se svým pracovním programem v koncích, kdybys na druhý den měl a směl se prodírat trním svých snů. Trním, potřísněným krví tvých rodných hor, těžce, přetěžce raněných. Ve všední den však nelze než ihned po jitru všemi silami a vším myšlením se vrhnout do urputného boje o nový chléb, o nové bytí.
      Ale ty soboty! Ty večery a noci ze soboty na neděli a ty neděle!
      Byl by tu arciť prostředek a pro první chvíli snad velmi účinný: neustat v práci, naopak, popadnout se s ní snad ještě junáčtěji do křížku. Jenže i Bůh musil sedmého dne odpočívat a kde by ses se svou umíněností ocitl ty, lidský červíčku, kdybys jednou, po druhé i po třetí nechtěl uznat den Páně!
      Pravda, takový byl Jan, že zkusil, že zapokoušel Pánaboha. Ba, po prvé se mu tu i leccos podařilo. Po druhé však již hned v pondělí nebyl ani polovičním Janem, byť tu čekalo práce nejméně pro tři Jany. Cosi nevrlého arciť zabručel, když mu žena zavyčítala, proč ty umíněnosti, proč nepamatovat, že již jednoho neštěstí je až dost, a nač se hříšně hrnout do druhého. V koutečku polekané a zkrušené dušičky však byl těmto výčitkám rád a po třetí již dával neděli, což její jest.
      Ovšem, ruce si libovaly, ale ta hlava, ta hlava! Hlava a celá bytost, tak ji to prorůstalo, bolest, zmatek, hněv, vztek, úzkost, zoufalá beznaděje i nová důvěřivost, až nesmyslná, živelný strach bezbranného a spoutaného i zbrklá statečnost, troufající si na celý svět – toto vše a bůhví co ještě dělilo se o Janův sváteční čas, o celého Jana s  neúprosností, proti níž nepomohla ani nejzbožnější modlitba, ani nejzarytější úsilí máchnout nad tím vším sobecky rukou a nalhat si – co ti je po tom všem, tebe to přímo nepostihlo, kde jsou hory a kde je Praha!
      A že ta demarkační čára jde těsně podle vaší role a že sena v Lučinách bude bratr Jožka klidit již v Německu?
      Že k vaší, k Součkově studánce budeš moci již jen na propustku a že –
      Eh, čert vzal všecka ta že! – plísnil se tvrdě Jan, marně pobízen do sobotního oběda Líšenkou, které ostatně také jaksi nechutnalo, jako kdysi chutnávalo. Ty jsi to nezpůsobil, jsi oklamán a zklamán jako všichni ostatní, a kdyby každý měl být jako ty, byly by za chvíli z Prahy jedny jediné Bohnice. Ostatně –
      Toto Janovo “ostatně” mělo být velitelským znamením, nařizujícím, aby i takový Souček se bezpodmínečně včlenil do řady těch, kteří vzali nové věci prostě na vědomí a podle nich se ihned a pohotově zařizují. Tak se zařizují a již zařídili, že v Kinské i na Petříně jest opět, jak bývalo, po cestičkách se slunečními dozvuky posledního podzimu prochází se dobrosrdečná bezstarostnost nedělních Pražanů. Snad nikdy tak hlasitá jako dřív a u Svatého Víta i jinde po kostelích vidíš méně zevlujících a více nábožných.
      Šli, sotva v neděli lžíci položili, a Jan se nutil i do hovorné veselosti. A snad by aspoň na několik hodin měla Líšenka pozorného a zvídavého posluchače svého týdenního referátu a i děti se svou věčnou zvědavostí by byly u táty nepohořely. To by však Jan musil být mnohem opatrnější, než byl, a nesměl by ani pohledem zavadit o lehounký modrý proužek předaleko na obzoru kdesi v tu stranu za Vysočany.
      Stalo se však a tentokráte nedělní vycházka Součkových se podobala spíše cestě na hřbitov než kamsi do lehkokřídlé, dobrodušné radosti. Ostatně, kdoví. Líšence tak jako tak nebylo tuze do řečí a i děti dřív než zmlkly, tátou okřiknuty, kladly tomuto otázky, které dovedly jitřit stejně jako onen daleký modrý proužek na obzoru za Vysočany.
      “Myslím, že bychom měli být statečnější, Jene,” nikoliv vyčítavě a spíš též provinile přerušila Líšenka dlouhé a trapné mlčení, když vycházeli z vítského dómu, ona darmo zapírajíc slzy, muž umračený a děti jako zmoklé slípky.
      “Máš pravdu, holka, hlavně já. Je to skoro hanba. A když –”
      Líšenka dobře znala, co muž napověděl a nedopověděl. I ona to měla v sobě, i ona se tím zalykala, i ona tím trpěla, ač nikoliv snad tak mučivě jako Jan. Byli oba z hor, jejichž věnec byl tak nenadále a nemilosrdně stržen s čela země, kterou se po rodičích, po prarodičích po přehlubokém rodu dvoreckých Součků i Helmichů naučili osudově, vroucně milovat. A patřit Helmichovo dosud Helmichům, jako Součkovo patří Janovu bratru Jožkovi, kdoví, kdo koho víc by musil utěšovat, zda Líšenka Jana, anebo Jan Líšenku. Snad též i proto, že žena je především doma tam, kde jest její krb a její muž i děti, zdála se Líšenka ne-li statečnější, tedy aspoň zdánlivě lhostejnější k novinám, v nichž jako sekera v špalku tkvěla jistota, že od dvoreckých i od Helmichů mají do Říše, co by kamenem dohodil, o celém okruhu hor kolkolem ani nemluvě. Ale i Líšenčina lhostejnost k osudu rodných hor měla pramělký kořínek, a byla-li noc ze soboty na neděli Janovi peklem, měla se jí proč obávat i Janova žena.
      Strhujíce mysl i hovor na cesty odlehlé horám i všemu, co mohly nebo co nesměly právě říci noviny, usínali podle svých dětí, dávno spících, pozdě k půlnoci i oni. Usnuli, zaskočeni záhy hordami snů, z nichž probuzení by bylo vysvobozením, kdyby se tu Součkovi probouzeli již kdysi blízko ke dni, kdyby se mohlo vstát a rovnou vrhnout do práce. Ale to obyčejně druhá, nejvýš třetí s půlnoci zeje ze světélkujícího ciferníku do Janových očí, vytřeštěných úděsem nad čímsi, co v tu zmatenou, černou chvíli nepoznáš – byl to sen? Byla to skutečnost?
      Krajina, zalita sluncem a přívětivostí míst, v nichž ti dosud bylo nejkrásněji na světě proto, že ses tu narodil, že ti tu zdravě, svěže kvetlo a odkvetlo dětství, že jsi tu byl doma vždycky, kdykoliv ses sem vrátil. Sedíš na mezi při rodné roli a díval by ses polidně, pln slastného uspokojení, do hor, do dálek, do modrosti, nebýt těsně u tvých nohou cosi, čeho by sis chtěl nevšímat, čemu by ses chtěl smát, kdyby ta směšná nepatrnost naráz nerozrůstala do nástrahy tak hrůzné, tak hrůzné!
      Jakési rudé kolíky těsně podle cesty a od kolíku ke kolíku červená stužka, nic než uzounká stužka.
      Myslíš si, nač ty kolíky a nač ta stužka?
      Zapátráš po nich napravo, nalevo, hle, co to má znamenat? Dolů, po stráni k vaší studánce to rudne a dál, přes les, k potoku a zase vzhůru, ruději a krvavěji, vzhůru a dolů, ty na této straně a hory na druhé, celé hory až kamsi hluboko do kraje, hluboko do české země.
      Myslíš si, nu což, pentlička, abych ji nepřekročil! Ještě několik kroků a budeš doma.
      A pojednou:
      Halt! Demarkationslinie!
      A že hlouposti, když je to jen obrázek tak ovšednělý již dnes kde v kterých novinách?
      Jdi, jen jdi, po svém, domů.
      Ano, vykračuješ, ale již tvému prvnímu kroku cosi strhuje křídla.
      Halt!
      Jakási tabule, černě popsaná, rozrůstá ti před očima do ohromných rozměrů a hrůza a strach tě sráží na kolena, nevíš, před kým.
      A přece je tu kdosi, ach ano, jen se pozorně podívej, usměvavý, korektní pán, jeden, druhý, sto, tisíc pánů v civilu i v uniformách, zlaté premování, mapy v rukou a zase ty rudé kolíky a zase ta rudá linka napravo, nalevo, ty na té straně a hory na druhé.
      Hory i vaše, Součkovo.
      “Pánové, prosím vás –”
      “Leider, mein lieber Herr –”
      “Ale vždyť přece musím domů! Vždyť –”
      Jedny, sta, tisíce ramen se pokrčuje pod studeně zdvořilými úsměvy tváří tak známých, tak známých –
      A teď to všecko pomalu, pomalounku mizí, nápis, páni, mapy, kolíky, stužka a ty tu zbýváš sám, na cestě do Skalek domů. Nic ti nepřekáží, slastná polední hodina se rozezpívala dvoreckým poledníčkem do modra a stříbrna oblaků, ale ty se nehýbáš a jako by ti nohy zkameněly. Nehýbáš se, nevíš proč, chtěl bys kupředu a nemůžeš, chtěl bys zpět a nemůžeš, strašlivá lítost lomcuje tvou hrudí a z očí se ti řine proud slz. Všecko se ti v nich rozplývá, tvůj rodný dům, hory, celý svět a chtěl bys jejich proud zastavit.
      Zvedáš ruce a jak je pozvedáš, jak jimi zavadíš o tvář –
      “Jene, Jeníku, probůh, co ti je –”
      “Ruce – usekli ruce –”
      “Nikdo ti nic neusekl, Jeníčku, jen se ti něco šeredného zdálo – no vidíš – ručičky – pohlaď mne jimi, pohlaď –”
      “Maminko – maminko –”
      “Co chceš, Oldoušku, co – A nic se neboj, nic není, zase zamhuř očička a spi, hleď, maminka je u tebe –”
      Zase usnul Oldík, probuzený tím tátovým zoufalým výkřikem.
      Zase svou úpěnlivou modlitbu mohla znovu načít Součková.
      A to, proč se tak strašlivě vykřiklo do černa popůlnoční hodiny, ach ano, bohudík, tisíckrát bohudík, byl to sen, lhavý, zavilý sen.
      Aspoň potud sen, že Jan, obrácen čelem do podušky, měl přece jen čím si přikrýt ústa, když slzel, ano, proč neslzet, zázračné prameny se otevřely a je v nich utišení. Ale jen nevzlykej, jen neskuč, vždyť děti za nic nemohou, vždyť děti musejí spát, aby se prospaly k jitru –

Tu jinací jsme, snad i zamračeni,
tu káže cosi: muži k mužům blíž!
Tu jinak rozumíme modrým dálkám,
tu jinak, země rodná, hovoříš.

Co za námi, až jindy budem’ sčítat.
Tu dnes jen jedno jest, to před námi,
snad rozpaky a jistě nebezpečí:
na druhém břehu známý neznámý.

Tu nelze srdci zvídavě se zasnít
v horoskop lásky z květů kopretin.
Jsme v končině, kde chrpy po zlém kvetou
a v smíru pomněnek kde číhá blín.

Tu nelze tajným pěšinkám se svěřit,
by zadřímlo se v doušce mateří.
Tu silni jsou, kdo bdít se naučili
a nejsilnější ten, jenž nevěří.

A přec’, ne, nikoliv, tu nenávistí
jsme nikdy neoseli polí svých,
tu každý na svém, čelo proti čelu,
jen v boji o  s v é  bytí zbraně zdvih’.

Muž proti muži, a snad jsme zamračeni,
jak druhý břeh nám vichří do lící:
to víme však, co úsměvů by vzkvetlo,
až pravice by stiskla pravici!

Snad zítra, čekej, neusni, jen čekej,
sto černých dnů a jeden jasný v nich:
ten květ ať jednou rodné zemi podáš,
ty, věrný syn na jejích hranicích.

(Národní listy 17. 9. 1938)

* * *

Zlodějská hranice!
Kůl. Kolů řad.
A tak nás na ně narazili,
když pomezím
šel černý listopad.

Oko za oko, mince odvěká,
v bestiích nelze hledat člověka
a koho žháři vypálili,
musí býti pomsty pln.
Pln pomsty, čelo jeden mrak.
Kdo zapomíná, slaboch je a krní
a jeho denní chléb
jak plíseň prožírá
jen strach a strach.

V pořadí železném ať život pochoduje,
zlé zlým a srdcem za srdce se platí.
A jako každá noc se dočká svého jitra
a všechny zimy orosených jar,
tak bylo, je a bude
i u nás, na pomezí,
na horách!

(Beseda 1949, č. 9–10, zařazeno podle tematických souvislostí)

O NOVÉ VÍŘE PÍSEŇ

Snad nedbalost, ach, kdovíco,
soud vždycky kulhá za neštěstím
a hádka jalová,
co nesmělo se a co smělo:
k horám se dívám, v strašnou jistotu,
když pozdě již,
když u nás vyhořelo.

Štiplavým čmoudem povelů zní jek
zachránců zmatených v osudném zameškání:
my věřili, my živou hradbou stáli
tváří v tvář smrti, srdcem prosťáčci,
my věřili a v snách se nenadáli –

Štkát chce se, bolest hrudí lomcuje,
do dlaní popálených horké slzy kanou
a rty, jež včera zpívaly si,
dnes v mukách hledají, co říc’,
zda sbohem navěky
či přec jen znovu na shledanou?

V požáru dýmech, z popelu a rumu
holýma rukama snad vyrvem’ ještě
poslední zbytky zříceného krovu.
Holýma rukama, jež jediné nám zbyly
v těch krutě slavných dnech,
kdy začínáme znovu.

K horám se dívám,
v pláč i v zubů skřípění
na prahu zimy lidí bez domova.
K horám se dívám, jejich rodný syn,
věda, jak skoro ničím jsou tu všechna slova:

A přec’, ach, přec’ svou hořkou píseň
nemohu umlčet, nemohu nevyzpívat,
o nové víře píseň,
o jarech budoucích,
v nichž zítra jako včera
se znovu budem’ šťastni k horám dívat –

(Národní listy 17. 11. 1938)

I MLHÁM BUDE KONEC

Den syrový uprostřed listopadu,
o nízké nebe radost křídla tříští.
Po modrých dálkách netroufáš si stýskat
a tápeš, tápeš jen v mlh kalných propadlišti.

Do vyvrácených vrat se drze zima dere
v houf běženců, kde úzkost ruce spíná.
O divných věcech trapnou baladu
studeným krbem kvílí meluzína.

Ach pryč, jen pryč! – a do duše se plíží
sen mátožný o novém, lepším bytí,
o zemích kdesi v moři ztracených,
kde ještě rosou vlahne květ a slunce svítí.

Ach pryč, jen pryč! – a ty se zuby nehty braň
té Siréně a tomu nebezpečí,
ty, jenž jsi pušku odložil,
žes zavolán byl k práci u svých klečí.

V korunách štěpů orvaných náš skučí listopad,
z ran tisícerých těžce krvácíme.
V kořenech štěpů zmučených se nová míza sbírá
a hloub, než bolest bolí, nová naděj dříme.

Posupným podzimem jdem’ zamračeni,
vědomi jistoty, že krutá bude zima:
potupným podzimem vstříc novým časům jdeme
s očima do mlh přísně upřenýma.

Nic na věky, i mlhám bude konec
a nový vzejde květ a nové zrání.
Co ztratils, sčítat nezapomeň
pro den, až z božích rukou přijde účtování –

(Venkov 27. 11. 1938)

NĚCO SE MUSÍ STÁT

Tak v duši mukou sevřené to perutěmi bije:
abych se hanbou nezalk’, něco se musí stát!
Slovo, jež meče těžší jest, tu někdo musí říci,
ozvat se musí, vést a křivdu narovnat.

Let tisíc od svých k svým jsme po svém chodili:
ty cesty nyní mrtvy jsou, zrazeny, přeťaty
a v štěpnicích, v tom ráji zemském na pohled,
bez větví pně i z kořen vývraty –

Svou brázdu načal oráč o jitřní –
pročs náhle přestal zpívat, oráči?
[…]
po čele vrásek mračný stín a oči jako po pláči?

Po věky tak jsem rost’, tak dědil líchu svou,
po rodu rod, po otci syn a syn.
Do dálek z rovin když jsem zavolal,
ozvěnou navrátil se pozdrav s hor a doubravin.

Můj pot, mé věčné s časem zápolení,
mozolné přičinění rukou mých,
to vše tu pokorně a rádo bylo
pro dnešek poklidný i pro sedm let hubených.

Nikomu v cestě, nežrán závistí,
svou tichou radost hrdě v srdci nosil jsem.
Na vlky nemysliv, tou nadějí jsem žil,
že člověk člověku jen člověkem.

A tak to uzrálo, v mé setbě dračí semeno,
že bojovat bych měl a nemám čím,
že musím horám sbohem dát,
i když se neloučím.

A tak to uzrálo, že netroufám si zpět
k hrobům, jež nemohou mně nezavyčítat,
a tak to uzrálo, že, spí-li dítě mé,
já v hanbě bdím, nemoha spát.

Já v mukách prodírám se tmou a tmou,
že stát se cosi musí, na smrt jist.
Že kdosi mocnější než moc teď slovo musí mít,
by listem posledním nám dnešní nebyl list. –

(Venkov 18. 12. 1938)

TAM VESPOD, POD LEDEM

Mráz náhle bičem udeřil,
na březích klečí ponížená zem.
Úděs a ticho. A proud a proud
tam vespod, pod ledem.

Na březích klečí, do brázd schýlena
pod vraním zobanem, pod metlou vrb.
Třešinko, pláně, v skalách kořenem,
nezoufej, čekej, nezoufej a trp.

Havranů hejna se všech světa stran
o tvůj se, země, poslední rvou květ:
o teplém pocelu, o dlaních hladících
na míle daleké nic neslyšet.

Studeně, cize v muka naše zří
západ i východ, sever, jih.
Zlá samota a horší hanba jest
z přátelství zhrzených.

Po cestách lednem na kost utuhlých zas jdem’
již ne tak jako dřív, víc k zemi schýleni,
blíž ke svým kořenům, má pláničko,
blíž k hlubinám, kde zdroj náš pramení.

Blíž k tobě, která, mrazem sklíčena,
do brázd sis klekla v ponížení svém.
Je ticho. A je proud a proud
tam vespod, ke dnu, pod ledem.

(Venkov 22. 1. 1939)

KDESI ZPÍVÁ SKŘIVAN

Tak šedivo je tu a kdesi skřivan zpívá,
kde v slunci kvete květ z milostné boží dlaně.
Tak šedivo je tu, do zkřehlých rukou dýcháme si,
ti v trapných rozpacích a druzí odhodlaně.

A tak to bývalo za starých dobrých časů:
u teplých kamen bába dětem vyprávěla
o šťastném království, o princích v zlatém hávu,
o princezničce s hvězdou vprostřed čela.

A tak to jest, po starých dobrých časech,
v té šedi, v mraze tom, jenž dnes nám vichří v tváře:
hej, chlapci, ještě jednu o vlcích
i tu, jak medvěd přelstil medvědáře!

Tu o vlcích a zase o beránku,
jak pohořel, bloud příliš důvěřivý,
a nejraději onu o jaru,
o první sněžence, o prvním stříbru jívy.

O první sněžence, byť mráz nám čelo šlehal,
o skřivanu, jenž přilét’ s Hromnicemi,
o vodách, novým jarem zjitřených,
o novém vzkříšení, vítaném zvony všemi.

Je šedivo, je mráz a ještě trpí země,
po zkřehlých pěstích ještě mnohá slza skane
a musíš, musíš uvěřit, ze staré selanky
že kámen na kameni nezůstane.

To jedno však, buď pro tebe, či pro budoucí,
tak jisté jest, jak velkonoční zvony:
ty vody, novým jarem zjitřené,
to u Boha, toť zákon nad zákony.

(Národní listy 12. 2. 1939)

I KDYBYCH NECHTĚL, MUSÍM…

I kdybych nechtěl, musím,
sám nezhřešiv, na bedra svá vzít hřích
a s břemenem tím pokleknout
na kámen stupňů chrámových.

I kdybych nechtěl, musím
tím být, kým dávno nebyl jsem,
ve rmutné pokoře poníženého
s modlitbou na rtech člověkem.

U hrobu tvého, Kníže,
nad svatým prachem tvým
ve rmutné pokoře poníženého
k čemu se promodlím?

Z tisíciletých dálek
do českých černav jasný stín:
buď víc než jasným stínem
nám, vnuku Ludmilin.

V čas krutý lidu tvého,
kdy vichrem orván peň,
před Bohem na své plémě
se znovu rozpomeň.

Svou svěží mladost vdýchni
do žil i v ducha těm,
jež osud podaroval
přetěžkým břemenem.

Svou moudrost statečnou v nás rozsvěť,
ať sví a po svém projdem soumrakem a tmou,
ať ti, kdož po nás přijdou,
nám nevyčítají a neklnou.

Jak ty ses nebál meče,
ni ruky, která nabízela mír,
tak v jednomkaždém z nás
ať roste bohatýr.

Ať znovu zvednem’ hlavu,
a zvedneme ji, vím,
že k tobě, Kníže české,
se darmo nemodlím –

(Národní politika 5. 3. 1939)

TO JEDNO PŘEDEVŠÍM

To jedno především, to na život a na smrt
v hodinu dvanáctou do černav bleskem rytou:
V jediný houf! A tvrdě! V jeden šik!
Být balvanem! Být skalou jednolitou!

Přízrakem pouště písek uděsívá,
hromádkou plev si vichřice jen hraje.
I blátu v kalužích je dáno hníti
a každá bota na pochodu rozmetá je.

To jedno především, jak ve všech dobách zlých:
Za všechny jeden, všichni za jednoho
v dnech osudných, v té chvíli zvratu,
kdy ztratit můžeš vše a získat víc než mnoho.

A žádné “snad” a žádnou havěť planých slov;
když k plesům není čas i v mlčení je síla.
Spleť ručejů je proto krví země,
že v jeden proud se po zákonu slila.

Jediný proud a jeden houf a šik
v hodinu dvanáctou do černav bleskem rytou:
To jedno především, to na život a na smrt –
být balvanem! Být skalou jednolitou!

(Venkov 26. 3. 1939)

PŘI VODÁCH BOUŘLIVÝCH

Při vodách bouřlivých nám úděl dán
a cesta jediná přes hlubinu a proud:
a kdyby celý svět nad tebou hůl svou lámal,
ty vesla drž! Ty nesmíš zahynout!

Snad mízou lepších dnů je ona povodeň,
snad nové jaro jitří čas a zem,
snad bude Zlatým prutem zas,
co býlím bujelo a tlelo úhorem.

A jen ta vesla do rukou a nic než druhý břeh!
Ráz! Tempo! Ráz! A v srdci mužný klid!
Na prahu lepších dnů a jaru tváří v tvář
se nesmíš vlnám dát, nesmíš se utopit!

Vím, lítost panuje, strach věští dobu zlou,
nad strach a nad slzy však mužům horší hanba jest:
přes řeku divokou, přes tůň a proud
co nésti dáno nám, to nepřenést.

(Venkov 16. 5. 1939)

JEN ČELA VÝŠ!

Jdou dějiny, k svým cílům muži jdou,
pod krokem železným se rozechvěla země.
Jdou dějiny, k svým cílům muži jdeme,
tak v nás to buď! Tak je to ve mně!

Zrak, tvrdší oceli, jen vpřed měj zaměřen,
do kopřiv rozpaků nepadni se sketami.
Ten bude živ, kdo umíní si žít
a zhyneme, budem’-li vzadu sami.

Je hříchem slza dnes a střelou do prázdna
vteřina každá hluše provzdychaná
a hanba těm, kdož beznadějí mrou,
že nepřebolí stesk a stará rána.

A jenom čela výš! Muž při muži a držet krok!
Vpřed žhavou touhu jen, ničeho nazpět líto!
My ještě u dna nebyli a nebudeme,
když v naší hroudě dosud tolik květů nerozvito!

A jenom čela výš! Na svém a po svém jeden rod a šik,
kde zrno zasel hospodář, pro plevel místa není.
Sůl nad zlato, rozvahu nad sůl měj,
zrak tvrdší oceli a srdce pro smíření.

(Venkov 31. 5. 1939)