Rón - text

Základní orientace

V roce 1999 uplynulo 110 let od narození a v předchozím roce 50 let od úmrtí podkrkonošského spisovatele Zdeňka Róna, rodáka z Vysokého nad Jizerou. V některých případech je padesát let od smrti dlouhá doba, zvlášť začíná-li ono období rokem 1948, což bylo pro Z. Róna osudné. Čtyřicet let vlády komunismu znamenalo, že se o něm čtyřicet let nemluvilo a nepsalo, natož aby byly vydávány jeho knihy, což má svůj podíl na tom, že se jeho dílo stále víc propadá do nepaměti, ačkoli si to nezaslouží. A dnes, více než po desetiletí svobody, to vypadá, jako by se někdejší záměr nakonec přece jen podařil a Zdeněk Rón je skutečně odsouzen k zapomnění.

Zde chceme podat přehled o Rónově tvůrčí cestě, přinést základní fakta, vrhnout dnešní světlo na autora 20., 30. a 40. let, aby před našima očima povstaly alespoň hrubé obrysy jeho díla. To bylo vždy organickou součástí Rónových životních snah, bylo jeho činem, který měl pomoci Podkrkonoší, vlasti a člověku vůbec; to proto, že Rón sám žil tak jako jeho kladní hrdinové, podle zásady včas na svém místě vykonat, co je třeba. Odsud, ze své životní zkušenosti, čerpal náměty svých knih – a právě tyto knihy byly řešením jeho vlastní životní situace. Situace člověka, který poznal Podkrkonoší a jeho lid, viděl a věděl, co potřebuje, člověka, který se rozhodl pomoci a hledal řešení svízelů Podkrkonoší. A když podle svého mínění nalezl, dal o tom ostatním zprávu.

Od samých počátků Rónovy tvorby byl v centru jeho pozornosti člověk, potažmo člověk podkrkonošský, realisticky zobrazovaný v jeho radostech i strastech, jak jimi procházel veden plamínkem naděje. Rón ovšem nezůstal jen u zobrazení, zároveň se snažil svému člověku ukázat i cestu a nakonec i konkrétní řešení životních problémů svého kraje. Promyšleně vedl čtenáře ke konstruktivním postojům jak vůči tíživé realitě, tak vůči nastupující technické civilizaci a dodával mu pro každou situaci optimismus.

Svůj životní a tvůrčí program si Rón uvědomil a zformuloval, jak dosvědčuje C. M. Metelka a J. Skrbek, v roce 1921, tedy na samém začátku své spisovatelské dráhy, a cílevědomě jej plnil po následující tři desetiletí. Pevnost a zralost tohoto postoje je dána dosavadní životní zkušeností Rónovou.

Život a dílo

– Kořeny

Narodil se 23. května 1889 ve Vysokém nad Jizerou v rodině truhlářského mistra Františka Róna. Měl ještě pět sourozenců, sestru a čtyři bratry. Rónovo dětství tedy formoval drsný, tvrdý horácký život, který jej naučil odvaze a vytrvalosti při zdolávání překážek, dal mu do vínku skromnost a schopnost uskrovnit se a ukázal mu v rodinné pospolitosti význam soucítění s ostatními, vždy připraveného pomoci druhým a v případě nutnosti pomoc s důvěrou očekávajícího. Rón tak byl zároveň obdařen darem vidění, schopností spatřit lidské utrpení a jeho zřídla a pomoci hledat východiska ze zdánlivě slepých uliček tvrdého osudu. Na tom mají v neposlední řadě zásluhu Rónovi rodiče, kteří přes tíživost poměrů dokázali pro svých pět synů vybojovat možnost studia, takže všichni dosáhli akademického vzdělání.

Tato životní škola dovedla Róna k pochopení, že musí pro Podkrkonoší a jeho lid něco udělat. Jak a co, to mu poradil jeho literární talent, který se mohl doma opřít o otcovu písmáckou tradici a v širších, společenských souvislostech o kulturní život města (i zde ovšem působil otcův vzor, jak šířeji dokládá J. Skrbek).

– Začátky

Publikovat Rón začal už jako čtrnáctiletý – první příspěvek mu otiskli v Národních listech pod pseudonymem Zdeněk Horský. Za deset let nato, přesněji 23. srpna 1913, byla ve Vysokém sehrána jeho divadelní hra Pohádka o štěstí, již napsal jako student. Směr příští tvůrčí cesty předznamenává první otištěná báseň Horácká země, pocházející z r. 1921. K témuž datu se vážou sociálně cítící verše, v nichž vzpomíná na těžký existenční boj podkrkonošského lidu.

Rónovým debutem je útlá sbírka povídek Za člověkem (1924), přípisem věnovaná rodičům. Už z ní je zřejmé, proč Rón bývá přiřazován ke K. V. Raisovi, A. Staškovi či J. Šírovi. Na rozdíl od Raise je však jeho zobrazení horského člověka realisticky krutější, přitom však stejně jako Rais se Rón snaží objevit východisko z tíživé situace. Ukazuje, že v těžkém osudu musejí lidé hledat a najít cestu k sobě navzájem, aby obstáli. Jen to zachrání ztracence z úvodní rozměrnější povídky před sebevraždou (podobný motiv se později objeví v románu Průvan v podhoří a Od jara do jara), jen odsud mohou čerpat naději hrdinové dalších tří povídek (jejichž témata naznačují možnost vzájemného sepětí do delší dějové linky). A kdo to nepochopí, zahyne stejně jako hrdina povídky předposlední. Závěrečná próza pak jako hlavní příčinu lidského utrpení ukazuje tupou necitelnost. (V ní obsažený motiv objednávání rakve se inspiračně opírá o fakt, že rakve zhotovoval také Rónův otec.) Celá sbírka je zajímavá tím, že v ní Rón bohatě a v této míře naposled k postižení atmosféry využívá krkonošského nářečí.

O něco obsáhlejší rozsahem i tematicky je povídková sbírka Proudy a přístavy (1926). Oproti předchozí je různorodější. Do čela sbírky je jako předznamenání postavena povídka konfrontující plány o budoucnosti hrdinů s jejich nečekaným tragickým koncem. Rón opět sleduje těžké lidské osudy a fandí těm hrdinům, kteří se ve jménu lidskosti rozhodují neuskutečňovat své plány na pomstu, ukojení žádostivosti, ani své sny o štěstí či o cestách do světa, aby místo toho pomohli nebo aspoň neuškodili. Kdo se vzpírá osudu a chce jej obelstít za cenu ztráty cti, je potrestán. Z hlediska dalšího rozvoje Rónova díla jsou zajímavé povídky Nebezpečné ráno a Vývraty, jež sledováním vlivu válečných událostí na osudy a mravní postoje hrdinů předjímají román Průvan v podhoří. Bitva u Počátek pak zase předznamenává jednu tematickou linii románu Radost na světě. Ve sbírce najdeme také povídku, kde se v podstatě apolitický Rón zmiňuje o politických stranách. Sbírka pochází z období šťastného rodinného života Rónova, jak naznačuje jeho věnování některých povídek (ženě a dceři).

– Reflexe života za 1. světové války

V letech 1928 a 1929 se Rón ohlašuje po skromných názvucích povídkových s překvapivě obsáhlou a vyspělou dvojdílnou románovou prací Průvan v podhoří. Máme před sebou prožitkový válečný (1. díl Průvan v podhoří) a poválečný (2. díl Svěží den) deník podhorského člověka. Samotné válečné události 1. světové války se zde proto objevují jen jako historické pozadí, zatímco se Rón soustřeďuje na líčení osudů obyvatel horské osady Třímany, kteří tu žili v poměrně klidném závětří. Přesto i sem válečný vichr zasáhl, nejen tím, že odváděl syny do válečné vřavy, ale i změnou ekonomické situace horáků, jež se odrazila i v postojích morálních. Příkladem je ústřední příběh máslaře a později hospodského Jiřiče, který se vzmohl jen dík keťasení s máslem a podporou falešných hráčů karet. Jiřiče provází postava rozšafného sedláka Klemeše, který je vylíčen jako příklad podnikavého a přitom vždy čestně jednajícího člověka. Se zájmem sledujeme debaty, při nichž Klemeš Jiřičovi radí, a uvědomujeme si, že o to asi Rónovi šlo: ukázat horalovi, jak je třeba řešit problémy, před něž jej může život postavit. Nehodlá přitom měnit společenskou realitu, nýbrž člověka, jeho postoj vůči společenské skutečnosti, již bere jako samozřejmou, danou. Tímto jsme si zatím povšimli jen jedné dějové linie, ale Rón zalidnil román řadou dalších postav, zachycených s jejich individuální i rodovou historií stejně realisticky a přesvědčivě, a zároveň se snahou vést čtenáře ke konstruktivní mravní i praktické orientaci. Některé typy přitom tematicky předznamenávají další postavy pozdějších prací. Tak např. osudem postižená Bernaska zahajuje řetěz studií zlých lidí, Horel předvádí touhu po dálkách, Spaderna je typ dobrého člověka, který dokáže svými vyprávěnkami ze života utěšit a poradit jako budoucí strýc Ondřej (Jasno na horách), boj o život v Praze studenta Pavla Jiřiče (po mravní rozepři otcem vyhozeného z domu) se plně rozvine v románu Něco vydržíme, z drobnějších putujících motivů zde najdeme schéma dvojice bratrů, z nichž jeden zůstává doma a druhý odchází do města (na studie), motiv odchodu harfenic do Ruska za obživou, a jiné.

Dialogy postav se opírají o podstatnou znalost jejich psychiky. Textem se občas mihne výraz z krkonošského nářečí, dokreslující prostředí hladce plynoucího a přitom dramaticky poutavého vyprávění, jemuž se Rón naučil už ve svých povídkách. Není proto divu, že Rón za toto dílo obdržel cenu České akademie věd a umění.

– Realita a naděje

Po románu vrací se Rón znovu (a takto naposledy) k povídkové formě. Objemná sbírka Než bude pozdě (1931) shromažďuje opět povídky spjaté s Rónovým Podkrkonoším; z jednotlivých pečlivě sebraných kamínků životních osudů horalů skládá obraz jejich života. Co různých řešení života v horách, rozmanitých postaviček tu nalezneme: pískaři, sedláci, obchodníci, železničáři, potkáme tu řezbáře, žebráka, kůžičkáře, tuláka, minéra, muzikanta, slepce, mrzáka, sebevraha, potulného harmonikáře, poběhlici, v klíčových okamžicích jejich osudu. Smysl pro realitu nedovoluje vytvářet idealizované obrazy, prostě se odvíjí děj epizod až k jejich pointě a člověk má pocit, že slyší vyprávět, co se skutečně stalo, vzniká dojem, že Rón se inspiroval skutečnými událostmi. Zobrazuje realitu bez příkras (tak si tu našel své místo i sociálně kritický osten), ale zároveň vyhledává příběhy, v nichž může vydolovat alespoň náznak životního kladu, dát procítit smysl lidské odpovědnosti, morálky. Soustřeďuje se při tom na člověka, na postižení duševních dějů, které jsou nejniternějšími příčinami událostí vnějších. Častým motivem je téma vyrovnávání se člověka s vlastním osudem, ať je to v povídkách, které líčí lidi sudbou postižené, nebo v číslech uvažujících o přijímání dědictví těžkého údělu života v horách, nechybí ani hledání smírných řešení problémů milostných. Co všechno se podařilo Rónovi do těch drobných střípků ukrýt – generační problémy vztahu otec–syn, sny horalů o Praze, o dálkách, rozpor mezi horským venkovem a městem, sousedské neshody, bratrská řevnivost, a pokud je v moci skutečnosti nabídnout východisko, vede vyprávění k očistné pointě, v níž lidství znenadání vyvěrá, když se zdá být nejhůř. Jednotlivé motivy se objevují i v následujících románech.

Realistickou přesvědčivost nelze upřít ani komornějšímu románu Něco vydržíme (1933), příběhu horalského chlapce těžce se probíjejícího na studiích v Praze podobně jako hrdina o čtyřicet let staršího románu V. Mrštíka Santa Lucia. Také Rón studoval v Praze a nic nebrání tomu, abychom se domnívali, že zde Rón čerpá ze své vlastní životní zkušenosti. Na rozdíl od Róna však urputný Toníkův existenční zápas vynucený sociální nerovností končí porážkou – po smrti otce se musí vrátit domů, do hor, aby vypomohl matce a sourozencům.

V této době se Rón přiřazuje ke skupině ruralistů, jež se vytvořila kolem knižnice Hlasy země, kde Rón také později publikuje. Programu skupiny se Rón přiblížil již některými povídkami sbírky Než bude pozdě. Ideu návratu k rodné půdě pak rozpracoval v románu Jaro a prameny (1936; věnováno ženě). V základu ústředního příběhu leží rozhodování hrdinovo mezi městem a rodnými horami. Petr se zároveň ocitá ve dvou milostných trojúhelnících, kde volí mezi městskou a venkovskou dívkou. Skrytou hrozbu města naznačuje příběh zkaženého Rikiho, který zaviní smrt své milenky. Remarquovský motiv nemocného Françoise slouží Rónovi k předvedení myšlenky, že nadějí společnosti je dobročinnost bohatých. Próza, zdá se mi, zůstává na povrchu jevů. Její happy end (návrat do hor a k venkovské milé) je umožněn až náhlou smrtí Petrova bratra, který měl původně převzít rodinné hospodářství.

Rón byl občanským povoláním vodohospodářský inženýr. Ze své bohaté životní zkušenosti v tomto směru vytěžil obsáhlý román Radost na světě (1938; věnováno dceři). (Je zajímavé, že tato závažná inspirace došla využití, opomineme-li dříve zmíněnou povídku Bitva u Počátek a motiv turbíny z románu Průvan v podhoří, už jen jednou – dala ještě vznik básni Inženýr ze sbírky K pramenům.) Román je nesen optimismem nové doby: přesvědčením, že všechny sociální problémy budou rozřešeny technickým pokrokem. Právě o tom má román čtenáře přesvědčit. Dramatické napětí v něm vzniká střetáním starého myšlení s novým. Mladý inženýr vytipuje jako vhodné pro hráz budoucí elektrárny místo spjaté pověrou s hrozbou trestu tomu, kdo se je pokusí svým zásahem znesvětit. V blízkém Hučinci žijí ještě příbuzní těch, kdož byli Čertovou skálou “potrestáni” za svou troufalost, a tak se brzy polarizují síly pro a proti elektrárně, pro a proti pokroku, který slibuje lepší život, ale zároveň hrozí zrušením starých, zavedených pořádků. Nejdříve je třeba přesvědčit zúčastněné o prospěšnosti podniku pro horaly. Přesto však práce začínají v atmosféře, kdy opozice je připravena přičíst každé neštěstí za vinu “svatokrádežným” budovatelům elektrárny. Tato scéna dává Rónovi možnost rozehrát řadu dramaticky se vyvíjejících dějových linií, jež vedle postižení řady typů možných postojů vůči elektrárně a industrializaci zároveň tematicky pokrývají všechny možné aspekty budování elektrárny a umožňují čtenáře nejen zaujmout, ale i poučit. Rón zde vytvořil řadu postav a většině z nich přisoudil nějaký příběh. Milostný příběh inženýra Víši a Anuše je provázen příběhem žárlícího Ondřeje a paralelně s budováním elektrárny vede až k optimistickému zakončení románu. Své příběhy mají i přívrženci elektrárny – pro pokrok zapálený nemocný tkadlec Rejmon, zprvu nesouhlasící učitel Brutar, při stavbě zmrzačený Lipen (jemuž v těžkém osudu pomůže solidarita přátel). S nimi se prolínají příběhy odpůrců elektrárny – Zadlabilův, stárkův a Piskačův (který je další Rónovou studií zlého člověka), z nichž každý se musí vyrovnat s novou skutečností – a ti nejsveřepější při tom sami sebe svými činy odsoudí k nejhoršímu.

Tvárně zvládnutý román nachází východisko z tíživých sociálních poměrů horského lidu, jak jsme již řekli, v technickém pokroku. Obojí, totiž zdařilá forma i optimismus, zřejmě přispělo k tomu, že byla románu 1. května 1939 přiřčena Baťova literární cena.

– Okupace

Další Rónův román, Muži ve vichřici, vychází už za okupace (1940), ale pokračuje ve snahách, jež známe z děl napsaných za 1. republiky: také v něm hledá Rón východiska z nepříznivých sociálních podmínek horalů a zde se je snaží najít v dosud neodhalených, neuvědomených vnitřních možnostech podhoří. Bylo by myslím chyba domnívat se, že Rón na změněnou politickou situaci nereagoval. Jak uvidíme dále, opak je pravdou. V tomto patrně předválečném světě románu (protože konkrétní historické události, okupace, nemohly dojít realistického zobrazení) však za ohlas doby můžeme pokládat jedině název románu a vývoj děje ke konstatování, že i ve vichřici dokážou muži obstát.

Rón si v románu dal za cíl přesvědčivě ukázat, kdo a jak dokáže hospodářsky pozvednout podhoří. Jeho řešení spočívá v předpokladu, že ti, kdož z hor vzešli, byli schopní a zbohatli, se mají v roli investujících mecenášů vrátit – mohou financovat např. výstavbu sanatorií, či hotelů a letovisek. Rón román rozdělil do dvou částí. V první Ivan Ješek hledá, kde by sehnal peníze na vykoupení někdejšího domova – hospody ve Slunečné, a nejen že se mu podaří prodat s nečekaným ziskem obraz svého přítele, ale navíc se tak setká s lidmi, kteří jsou ochotni a rozhodnou se investovat ve Slunečné. Dramatická výstavba druhé části je pak založena na ohrožení plánů se Slunečnou spekulantem Lumkem, který je nakonec poražen vlastní zbraní – Ivan jej nechá při karbanu zruinovat partou falešných hráčů, svých známých.

Rón se tu svou touhou po optimistickém řešení dostal po mém soudu od realismu až na samu hranici nehodnověrnosti, jak ji známe z červené knihovny. Přesvědčivé jsou spíše záporné postavy (zlý Lumek, nepřizpůsobivý Tarant), kladné už méně.

Za okupace (od r. 1940 do r. 1944) vydal Rón ještě dalších osm titulů, tedy v podstatě stejný počet, jako mu jich vyšlo od r. 1924 do r. 1938. V čem lze hledat příčinu tohoto rozhojnění tvorby? Myslím, že v ničem jiném než v tom, že Rón pochopil, že nemá smysl psát do šuplíku v době pro český národ tak těžké, že je třeba lidi povzbuzovat. Takový smysl mají skoro všechna Rónova díla vydaná za okupace, takto je myslím třeba vykládat jeho práce z tohoto období.

Pod tímto zorným úhlem je potom třeba číst např. básně sbírky K pramenům (1940), abychom je skutečně pochopili, abychom poznali, jak je měl vnímat a vnímal čtenář za okupace. Na první pohled jeho básně vypadají jako lyrika inspirující se horskou přírodou. Věnování Josefu Knapovi by mohlo naznačovat, že jde o tvorbu v rámci ruralismu a název sbírky že evokuje autorův návrat do hor, ke zdrojům jeho osobnosti. Některé básně přitom rozvíjejí motivy z dřívějších prací, název sbírky přímo odkazuje k románu Jaro a prameny. V této úrovni pohledu zjišťujeme, že např. téma pramenů se jako symbol v řadě básní promítá v mnoha významových, metaforických rovinách. Jednou Rón hovoří o pramenech svého já, o horách, jež jej zformovaly, jindy o zdrojích životní naděje, zvláště na jaře, kdy prameny znovu ožívají a s nimi i celá příroda, nebo zase shledává, že řeky “dolní země” pramení v horách, a tak se báseň od básně význam slova “pramen” prohlubuje a my vidíme, že do čela sbírky bylo postaveno oprávněně. S prameny se tu objevují hory a mění se v symbol výšin, k nimž s úsilím člověk směřuje, objevuje se protiklad země horní a dolní, těžký život na horách však nachází svou paralelu i dole, ovšem Praha a daleké obzory dál zůstávají zdrojem touhy, snů a naděje. Tak přírodní popisy dostávají další, lidský rozměr, druhý význam metaforicky vypovídající o životních hodnotách. Po noci nebo zimě přichází den nebo jaro a odsud lze čerpat naději i pro zvládnutí těžkých chvil v životě – Rón klade čtenáři před oči obraz mostu po povodni, který se nedal, držel a vydržel… A nesmíme zapomenout ani na další rozměr, který sbírce dává i v ní obsažená kouzelná lyrika milostná.

Ano, tyto verše mají svůj význam i mimo konkrétní historické souvislosti, mají všeobecně lidskou platnost, ale čtenář za okupace v nich nacházel ještě víc: posilu a naději v těžké době temna. Právě proto Rón umístil na začátek sbírky báseň Ty svá, ty má, ty naše! – apoteózu vlasti, vyznání lásky rodné zemi. Proto zde nacházíme básně připomínající význačné postavy české kultury – B. Němcovou, A. Sovu, K. H. Máchu, to oni, jejich knihy jsou prameny, z nichž lze pít “za žárů poledních”, ve chvílích pomnichovské beznaděje. Ostatně verše celé sbírky lze pokládat za jinotajné (metaforicky se vztahující k protektorátní skutečnosti).

V roce 1940 vyšel také román Jasno na horách a vzápětí se dočkal dalších vydání. Příhody strýce Ondřeje měly úspěch, o jejich hrdinu byl zájem, což určitě souviselo s tím, že pro jeho autora zaujímal strýček Ondřej v plejádě postav, jimiž je jeho dílo zalidněno, zvláštní a klíčové místo: Rón si uvědomil, že právě k tomuto hrdinovi, po řadě náznaků v předchozích prózách, směřovala jeho tvorba, že strýček Ondřej se stal ztělesněním ideálu člověka, o jaký Rón usiloval i svým životem. Takový smysl má jeho vyznání (jež dokládá J. Hybler), že sám by chtěl být strýčkem Ondřejem.

Kdo je strýček Ondřej? Dobrý duch Krkonoš. Nikoli bytost nadpřirozená, nýbrž člověk z masa a kostí s tuhým horáckým kořínkem, zapuštěným hluboko do kamenité půdy rodného kraje. Člověk, který v horách vyrostl, zná je, dovede v jejich drsných podmínkách žít, neleká se nesnází, umí je s přehledem zvládat. A to hlavní: smysl svého života našel v pomoci druhým, ať jsou postiženi nepřízní osudu, nebo špatnými činy zlých. Strýček Ondřej dokáže s humorem vždy najít východisko. Zkrátka strýc Ondřej je ten, koho Rón celým svým dílem i životem hledal: dobrý člověk, který rozumí lidem, chce a dovede jim pomoci a ví si vždy rady. Víra v dobro je poselstvím, které nese jak svým současníkům, tak i dnešku a nám všem.

Strýc Ondřej natolik Róna zaujal, že věnoval úvodní kapitolu, nepoměrně obsáhlejší než ostatní, téměř kronikářskému vylíčení Ondřejova původu, aby zachytil i ty nejdrobnější pramínky a zdroje, z nichž se zformovala osobnost tak žádoucí. Rón tím, zdá se, i dokládal, že takový člověk jako strýc Ondřej je možný, že jeho literární postava je jen odleskem lidí skutečných.

Po této realistické expozici následuje řetěz lehce a s humorem vyprávěných příhod, v nichž ústřední roli vždy hraje zásah strýce Ondřeje, který překvapivě prostě a samozřejmě roztíná gordické uzly spletené zlými lidmi či osudem. Ondřejovy příběhy zaujaly protektorátního čtenáře svým nezdolným optimismem, humorem, který dokázal přesvědčit, že zlo může být vytrestáno a dobro může zvítězit, stačí se jen poučit z Ondřejovy moudrosti a jednat. Nebylo myslím bez významu a mohlo mít symbolický smysl, že Rón na závěr knihy povolává právě Žida, aby ten označil a zesměšnil posledního z potrestaných darebáků.

Rázovitá postava poctivého horala Ondřeje byla Rónovi natolik blízká, že napsal ještě pokračování Ondřejových příhod Od jara do jara, jež vyšlo v r. 1942. Opět jsme svědky realisticky líčeného života horalů (jak jej známe už z Rónových povídek) a pomocných zásahů Ondřejových. Strýc Ondřej se zároveň projevuje jako dovedný vypravěč příhod ze života.

Podobně jako jiný podkrkonošský spisovatel, Jan Weiss, věnoval Rón také jeden svůj román, vydaný za okupace, svému rodišti, kterým se v práci inspiroval. Rón ve svém románu Větrov (1941) vychází z kronikářských zápisů o požáru Vysokého nad Jizerou v r. 1834. V rámci příběhu rodiny Karlíčka Habrovce (příběh tvoří svou kronikářsky zpracovanou částí také expozici) sleduje Rón řadu osudů pohořelých, jejich úsilí o znovuvybudování vypáleného Větrova. Rón ukazuje, jak tragická situace vedla k vyburcování toho nejlepšího v lidech, ke vzniku vědomí sounáležitosti a snaze vzájemně si pomoci, k mobilizaci všech sil na udržení a obnovení života ve Větrově. Heslo “Byli jsme a budeme!”, dodávající naději nevzdávajícímu se společenství Větrovských, chce posílit také protektorátního čtenáře a ukázat mu, že i v tíživé společenské situaci lze pomýšlet na lidský život, pokud se lidé solidárně semknou. Přesvědčení, že co nezvládne jedinec, zmůže lidská pospolitost, tu zaznívá podobně jako v První partě K. Čapka. Své smysluplné místo zde mají myslím i motivy Ruska, které se pro Habrovcovu dceru, budoucí harfenici, stává příslibem lepší budoucnosti.

V roce 1942 vychází Rónova divadelní hra Očistec, poctěná I. cenou v Dramatické soutěži Máje. Její dramatičnost je postavena na zápletce vycházející z příchodu utajené nemanželské dcery do domácnosti jejího otce sedláka Kristena. Ke smírnému vyřešení možných konfliktů dochází dík suverénnímu zvládnutí situace chápající Kristenovou ženou. Z hlediska zamýšleného působení textu za okupace je myslím zajímavá zřetelně se vydělující pasáž, v níž v závěru hry jedna z postav promlouvá, zdá se, slovy, jež měla posílit protektorátního diváka:

Jo, lidi jsou na světě tuze často jiní, než si o nich myslíme. Obyčejně se říká, že horší. Ku příkladu i jen mrknout do novin, do všelijakých těch různých zpráv, a člověk aby věřil, že je to tu jen kreminál a peklo. Ale být trochu zvědavější a nakouknout nejen do novin a do lidských řečí, ale i do samotných lidí, pozorně, rozšafně do nich nakouknout, á, pane, najdeš nejen Věřiny maminky a Věry, ale i takové panímámy Kristenové, ať už zatím zůstanu jen u téhle trojice. Jenže, jak říkám, musí se nakouknout a dokouknout –

Hra byla po válce 30. 5. 1949 uvedena při příležitosti odhalení pamětní desky Z. Rónovi, a lze se domnívat, že mohla být v nově nastalé situaci po únoru 1948 hrána právě proto, že citovaná pasáž, zejména pak v Rónově případě, byla opět aktuální.

Rámcová novela Z ruky do ruky (1943) spojuje motivem putující tisícikoruny řadu lidských příběhů; podobně byly např. do textu Od jara do jara řazeny vyprávěnky strýce Ondřeje nebo už do Průvanu v podhoří příběhy z úst Spadernových. Co do rozměru je výjimkou příběh úvodní, který zabírá polovinu knihy. Rón se v něm soustřeďuje na zachycení duševního světa zlého člověka. Ostatní příběhy jsou drobnější co do rozsahu i významu. Rón v nich postihuje některé typy vztahu k penězům a přitom kreslí rozmanité lidské charaktery.

Rónova okupační tvorba pokračuje útlou prací Přítel nejvěrnější (1944). Její hrdinové jsou dva: dobrý člověk Rydval, a ten nachází smysl života v péči o malého Mašulku, kterého sledujeme od narození přes první slova a krůčky až k prvním setkáním se zlem. Rydvalovy a Mašulkovy příhody nepřímo ukazují, kde hledat útočiště, klid a mír v rozkotaném světě a oč v něm má smysl usilovat.

Po mém soudu nejvyspělejší je Rónův poslední román Září (1944). Rón v něm staví dobrého člověka (jako v Očistci je to opět žena) proti lidem zlým a dává z jejich střetu vyjít vítězně nesobeckému, obětavému, nezáludnému, čistému lidství. Román se soustřeďuje na psychiku postav, jež líčí v jejich nejhlubších, nejjemnějších a nejskrytějších kořenech, ať je to původ, vliv rodiny a výchovy, osudné životní zážitky, či pudová a citová určenost charakteru.

Mladý Václav Málek se jako učitel vrací do hor, kraje, v němž vyrostl jeho otec, a aniž to tuší, stává se tím aktérem dramatu kdysi rozehraného mezi násilníkem Ramešem a Málkovým otcem. Pro Václava se najde světnička u Jányšů. Jányšová, bezdětná v manželství s podivínem Jányšem, přijímá osiřelého Václava jako syna a nachází v péči o něj smysl života. Tím se ale dostává do zorného pole mstivého Rameše a s ním spolčené Pejskarky (podobný tandem nacházíme už v práci Z ruky do ruky), kteří se snaží poštvat Jányše proti jeho ženě a Václavovi. Na tomto dějovém schématu zakládá Rón dramatické napětí své prózy a cílevědomě je stupňuje až do závěrečné pointy, kdy Jányš pochopí, jak se věci mají, a Rameš zjistí, že svůj život, založený na touze pomstít se za zmrzačení, prohrál.

Příběh se odehrává na pozadí horské přírody, na půdě horské osady. Realisticky líčené prostředí, postavy i děj umocňují jeho přesvědčivost, takže závěr, v němž zlo je v zápase s dobrem poraženo, dodává v době okupace víru, že jakékoli vítězství zla je dočasné.

Co si myslí o okupaci, může Rón otevřeně říci až po válce. Je možná trochu paradoxní, že oproti prózám z protektorátního údobí se vyslovuje dílem tak malého rozsahu, jako je povídka PMP a tři hvězdy (1946). A možná právě znovunabytá svoboda je příčinou: teď už není třeba lid posilovat, dodávat mu víru v budoucnost, odvahu bojovat. Je-li tu místo pro nějaký úkol, pak je to potřeba dát nastupující generaci srozumitelnou zprávu o těžké době českého národa a ukázat jí, jak bylo třeba se v takových chvílích chovat. Splnit tento úkol se podjala právě próza PMP a tři hvězdy. Mohli bychom tu srovnávat s jinými pracemi pro mládež, ale vždy bychom došli ke zjištění, že Rónova povídka je méně přesvědčivá: výstavbě vyprávění, jeho plynulosti je totiž podřízen výběr motivů do té míry, že některé z nich zaznívají disharmonicky – čtenář obeznámený se situací je vnímá jako méně reálné.

– Epilog

Po románu Větrov plánoval Rón podle J. Hyblera třídílný román čerpající z historie Semil, smrt mu však znemožnila záměr uskutečnit. Jako každoročně o dovolené přijel i v létě 1948 do rodného Vysokého nad Jizerou, kde 13. července 1948 zemřel a je zde také pohřben. Je symbolické, že skonal právě v období historického zlomu, a nemůžeme myslím přehlédnout analogii s osudem Karla Čapka.

Poslání

Tím končí naše setkání se Zdeňkem Rónem, horákem věrným horám, z nichž vzešel, a který jim nikdy nepřestal být zavázán za vše, čím ho obdařily. Proto se rozhodl splácet a splatit dluh svému milovanému rodnému kraji. Proto se snažil být světlem ve výškách, být optimistou, být skutečným strýčkem Ondřejem. Tak o smyslu svého usilování hovoří podle J. Hyblera a tak také skutečně žil.

(…) sotvaže mu narostla spisovatelská křidélka, musel, musel již v své prvotině za člověkem, za svou láskou, ať někdy i hořkou a záludnou. A tak tomu bylo i ve vší jeho tvorbě. Jako by Rón hovořil o sobě, jako by vysvětloval celé své dílo, když říká: (…) nejvytrvalejší a nejodvážnější cesty byly odvždy za člověkem. A ovšem, nejen takové, aby klouzaly po povrchu, nýbrž především ony do hloubek, kde je domovem stejně veliké světlo jako prudký, úděsný stín. Kde se zápasí a tone v proudech i zachraňuje v přístavech. Kde se až příliš snadno podléhá a titansky mnoho vydrží. A kde po velikých a krvavých smutcích se tak často rozzáří takovou radostí na světě, že ji nedovede pochopit ten, kterému je na světě nevrle proto, že málo trpěl, že neprošel zkouškou.

Proto nám všem budiž závazkem tato Rónova víra: (…) vím, že vy všichni, kteří se na mne díváte očima horské země, že mne nesoudíte proto, abyste mne odsoudili, ale jen proto, abyste mne posoudili.

Dílo Zdeňka Róna je všudypřítomnou snahou pomoci horalům, Podkrkonoší a lidem vůbec. Sám skromně i hrdě k mravně výchovnému momentu svých prací poznamenává: …v mých kalužích se Bůh svým nebem zhlíží. A právě dík tomu všemu můžeme tvrdit, že Zdeněk Rón svému předsevzetí být dobrým duchem Krkonoš, skutečným strýčkem Ondřejem, čestně dostál a neměl by být zapomenut.

Poděkování

Na tomto místě se sluší poděkovat doc. dr. Vladimíru Wolfovi, děkanovi Pedagogické fakulty Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové, za obrácení naší pozornosti k osobnosti Zdeňka Róna.

Soupis knižně vydaných prací Zdeňka Róna

Za člověkem
Praha, Fond Julia Zeyera při České akademii věd a umění, 1924. Bibliotéka Fondu Julia Zeyera, č. 26

Proudy a přístavy
Turnov, Müller a spol., 1926. Sever a východ, sv. 7

Průvan v podhoří
Turnov, Müller a spol., 1928. Sever a východ

Svěží den (románu Průvan v podhoří díl II.)
Turnov, Müller a spol., 1929. Sever a východ, sv. 30

Než bude pozdě
Praha, Jos. R. Vilímek, 1931. Vilímkova knihovna, sv. 284

Nikoliv nejmenší
Hradec Králové, Ing. Em. Hrubý, 1933

Něco vydržíme. Román
Praha, Československá grafická unie, 1933

Jaro a prameny. Román
Praha, Novina, 1936. Knihovna Hlasy země, sv. 5
2. vyd. Praha, Novina, 1937. Knihovna Hlasy země, sv. 5

Radost na světě. Román
Praha, Novina, 1938. Knihovna Hlasy země, sv. 16

Jasno na horách. Romance o lidech svého věku
Praha, Nakladatelské družstvo Máje, 1940
3. vyd. Praha, Nakladatelské družstvo Máje, 1941
4. vyd. Praha, Nakladatelské družstvo Máje, 1941. Světový Literární Klub

K pramenům. Verše
Praha, Josef Krbal, Lázně Bělohrad, 1940

Muži ve vichřici. Román
Praha, Pražská akciová tiskárna, 1940. Knihy Nakladatelství Pražské akciové tiskárny, sv. 21

Větrov. Román
Praha, Novina, 1941. Edice Hlasy země, sv. 31
2. vyd. Blatná, 1949

Očistec. Hra o třech dějstvích
Praha, Nakladatelské družstvo Máje, 1942. Divadelní knihovna Máje, sv. 148

Od jara do jara. Román
Praha, Nakladatelské družstvo Máje, 1942

Z ruky do ruky. Román
Praha, Pražská akciová tiskárna, 1943

Přítel nejvěrnější
Blatná, Jihočeské nakladatelství Bratří Římsové, 1944

Září. Román
Třebechovice pod Orebem, Ant. Dědourek, 1944
Dotisk 1945 Třebechovice pod Orebem, Ant. Dědourek, 1944

PMP a tři hvězdy
Praha, Orbis, 1946. Bojovníci, sv. 16

Rozhlasová hra

Kamarádi z Rohozné
Uvedena v červnu 1947
(V rukopisné pozůstalosti pod titulem Kamarádi z Rohorné)

Ediční poznámka

Zde umístěný text vznikl v r. 2001 dílčím zkrácením statě Viléma Kmuníčka, která vyšla pod názvem Optimista z hor v roce 2002 v čísle 19–20 sborníku Východočeské listy historické.