Proslov na vernisáži
                PhDr. Jaroslav Kohout

                Zvukový záznam Milan Fügner

 

INDEX
OBSAH
VÝSTAVA

 

Především bych vám rád vyřídil pozdrav od pana kolegy Kmuníčka, moravského literárního historika, který má v posledních dvaceti letech největší zásluhu o to, že Rónovo dílo bylo znovu nějak vzkříšeno k životu, i když bohužel ne tak, jak si to Zdeněk Rón sám představoval, totiž že by byl hojně čten, což bývalo v těch 30. a 40. letech. Ale že se jeho jméno alespoň připomíná, že se o jeho díle pro odborníky alespoň nebo pro školské účely toho hodně důležitého povědělo. Ze zdravotních důvodů se tedy nemůže pan Kmuníček zúčastnit naší dnešní akce, ale někdo ze starších účastníků si asi vzpomene, že jsme ho tady, sice nikoli jako řečníka, ale jako inspirátora, měli v červenci 1989, kdy se vlastně poprvé Vysoké zase na Róna veřejně rozpomnělo a uspořádalo večer v malém sále Krakonoše. Jeho hlavní postavou v pozadí byl nedávno zesnulý doktor Václav Lukáš, o generaci mladší, nežli byl Zdeněk Rón, a pak tedy Mgr. Vilém Kmuníček a Mistr Miroslav Doležal, člen Národního divadla pražského, který býval o prázdninách v Roprachticích (taky pán, který nás opustil počátkem letošního roku a který tehdy recitoval některé Rónovy básně).

Ten nejobšírnější příspěvek, který magistr Kmuníček uveřejnil v roce 2002 ve Východočeských listech historických, byl nazván „Optimista z hor“, což byl přídomek, který se mu zdál nejpřiměřenější jako charakteristika Zdeňka Róna. Podobně tedy nazval také svůj příspěvek, který přednesla moje manželka před čtyřmi lety v roce 2005 v lázních Sedmihorkách na konferenci o ruralismu. Někteří si připomenete možná, že tenhleten název odvozený z latiny (rus, ruris) znamená venkov, že spisovatelé, kteří se programově věnovali venkovu, byli takto sdruženi a takto nazvali svůj organizačně-ideový směr. Tato konference ty ruralisty připomněla, že byli ideově pronásledováni, byli pak trestně stíháni v letech padesátých a Rón tomu pravděpodobně unikl jenom proto, že už nebyl naživu. Protože bohužel ti pánové, kteří ty procesy připravovali, taky plnili za každou cenu plán a vinen – nevinen, vinen málo, vinen víc, prostě ten plán musel být naplněn, ten trestní postih.

Jinou podobnou studii nazval Kmuníček „Být strýčkem Ondřejem“, což je taková kladná, veselá, nápomocná postava z Rónových dvou románů Jasno na horách z roku 1940 a Od jara do jara (1942). Takže Rón nejen píše o tom strýci Ondřejovi, který pomáhal, kde mohl, povzbuzoval lidi, když ztráceli hlavu a podobně, ať už tedy v otázkách životních obecného rázu, anebo ve specifických otázkách dobových. Víte, že ta 40. léta, ta první polovina, že byla dobou příšerné německé okupace a že každé povzbuzení na papíře, které někde vyšlo, bylo vítáno. Tak to byla taky ta Rónova praktická „ondřejovština“, že lidi tedy nepřímo, přímo se to samozřejmě napsat nedalo, to by cenzura nepropustila, ale nepřímo prostě povzbuzoval k trpělivosti a vytrvalosti.

Eduard Bass v knize Cirkus Humberto nechává říkat jednoho z těch mladších cirkusáků, když oslovuje šéfa, toho bývalého ředitele cirkusu: „Vy dáváte lidem naději.“ Tohle právě měl na mysli Kmuníček, to podtrhoval názvy některých těch studií a to byl prostě Rónův záměr. Tahleta okolnost, že tedy Rón povzbuzoval lidi k překonávání zádrhelů a problémů životních, byla jistě taky nápomocná tomu, že první, kdo si na Róna veřejně vzpomněl, byli lidé kolem redakce časopisu Krkonoše a že doktor Wolf, který tehdy působil jako historik v nějakých národních podnicích textilních v severovýchodních Čechách, upozornil magistra Kmuníčka na to, že by mohl o Rónovi něco nastudovat a napsat. Tak tohle, tenhle Rónův povzbudivý životní postoj napomohl jistě tomu, že jsme mohli o něm číst už na jaře v 89. roce, ještě předtím, než došlo k změně politických poměrů, že jsme tedy mohli v červenci 1989 tady – hlavně díky rodině Hejralově, paní Marii Hejralové především – ten večer uspořádat, jak jsme se o tom zmiňovali.

Tedy takhle se začalo znovu o Rónovi mluvit jako o regionálním spisovateli, jako o spisovateli tohoto podkrkonošského kraje, ale on ve skutečnosti jenom tím regionálním spisovatelem nebyl, on zastával hodnoty všelidské a formuloval je také způsobem, jakým jsou formulovány ve skutečně velké světové literatuře, dokonce i jiných než evropských nebo západních kultur. Myslím, že krásně to vyjádřil spisovatel a muzejník doktor Josef Knap, který byl velmi blízkým, asi nejbližším přítelem Rónovým jako literát, v nekrologu, který za Zdeňka Róna vyšel v roce 1949. Já tedy teď budu citovat pana doktora Knapa:

„Věkem patřil Zdeněk Rón ke generaci Čapkově a Vančurově, ale na křižovatkách četných programových směrů po první světové válce se nehlásil pod prapor žádné školy literární. V letech 1925–1930 našel své krajanské literární druhy kolem časopisu Sever a východ, který vycházel v Turnově a opíral se o Jičínsko, a přimkl se k nim s celou vroucností své čisté a mužné povahy. Později i on, syn truhlářův z horského městečka Vysokého, se počítal mezi básníky českého selství, nemaje na mysli hnutí úzce stavovské, ale selství mravních zdrojů české životnosti, vitality. Nehlásil se do žádné literární školy, poznamenali jsme, přesněji řečeno do žádné přechodné, vykombinované literární skupiny. Jeho místo bylo v oné velké škole obecné, která nepodléhá časovým kurzům a kterou vyznávali spisovatelé všech dob, školu opravdové lidskosti.“

To tady řekl Michal Jakl, když vyslovil název té první povídkové sbírky Rónovy Za člověkem. Ta byla velmi úspěšná, byť to byl tehdy Rónův první krok na té kulturní scéně obecně v Čechách a na Moravě přístupné. Titul vyšel pod záštitou České akademie věd a umění v rámci Literárního fondu Julia Zeyera. To ovšem něco pozitivního už říká. Rón byl člověk mnoha nadání, takže když o sobě psal ještě před svatbou své snoubence Marii Zajíčkové, tak říká: „Mám mnoho živých zájmů a leckteré nadání, že mi hrozí, že bych se mohl roztříštit na mnoho směrů a nic kloudného by z toho nebylo.“ Ale on naštěstí měl tu kázeň, že se dovedl profesionálně soustředit, a že tedy jeho díla, to, co bylo výsledkem jakékoli jeho činnosti, ať už občanské nebo technické či umělecké, literární, že vše bylo vždycky dotaženo do konce, že to mělo vytříbenou, dnes arciť, jak řekl Michal, trochu archaickou, a řekněme tedy, na dnešní životní tempo pomalou podobu. Tohle citovala taky moje manželka Jasněnka, rozená Rónová, spisovatelova dcera, před devíti lety na 44. Šrámkově Sobotce, kde ve Vzpomínce uvedla všechny hlavní věci, opřené o korespondenci snoubenců a pak novomanželů a manželů Marie a Zdeňka Rónových. Tu korespodenci zachránil z demolice pan Petruška, někdejší vedoucí vysockých komunálních služeb, a Jasněnka mu za to byla nesmírně vděčná a opřela o to tu svou šrámkovsko-soboteckou Vzpomínku před necelými deseti lety.

Přitom měl Zdeněk Rón porozumění i pro jiné umělecké okruhy, měl porozumění pro výtvarné umění, pro hudbu, takže jeho kamarádem už z mládí byl jiný Vysočák, Jaroslav Skrbek, malíř a kreslíř, ilustrátor. Potom Mistr Vojtěch Sedláček, který ilustroval některou Rónovu knížku, popřípadě namaloval obrazy na témata, která ho inspirovala z Rónovy literární práce. Rón ctil přitom všechny velké klasiky české literatury, ať to byl Mácha, ať to byl Erben, ať to byli další klasikové až k Vrchlickému, a přitom jeho milovaným literárním vzorem byl básník Antonín Sova. Toho také za přispění mladých spisovatelů, kteří kamarádili s mladšími sestrami jeho snoubenky a manželky Marie Zajíčkové, počátkem první republiky těsně po první světové válce do Vysokého pozval. Víte, že je na to památka ve vysockém parku, která se někdy v polovině 30. let potom odhalila. Zdeněk Rón a tehdejší hlavní mluvčí studentského spolku Václav Lukáš přednesli odhalovací projevy. V hudbě byl jeho přítelem Josef Hybler, který zkomponoval buďto doprovod, anebo také písně na některé Rónovy texty. Proto Rón také miloval svého tchána Josefa Zajíčka, který býval nejen učitelem, ale zároveň též sbormistrem zdejších pěveckých sborů.

Rónovi se dostalo cenných kritických uznání především od autora Přehledných dějin české literatury profesora Arneho Nováka, ale také od dalších kritiků, jako byl třeba František Götz, který pozitivně hodnotil jeho drama Očistec. To se tady také na místní ochotnické scéně před nějakými těmi šedesáti lety dávalo. Byli to dále také kritikové místních, krajanských listů, jako byl pan Kučera, jako byl Cyril Metoděj Metelka nebo spisovatelé Josef a Edmond Konrádovi. Edmond Konrád patřil k čapkovské generaci a napsal několik dnů po Rónově smrti do Lidových novin také rozloučení s předčasně odešlým Zdeňkem Rónem: vždyť se nedožil ani šedesátky. Zemřel v 59 letech 13. července 1948.

Takže myslím, že kdo se k četbě Rónových textů přece jen dnes ještě odhodlá, i když ne jen jaksi ze vzpomínky nebo z piety, že to četl v mládí před mnoha a mnoha lety, desítkami let, tak myslím, že přece tam najde věci, které – byť řečeny stylem, jakým se dnes už nepíše – člověka osloví. Já jsem si uvědomil v posledních týdnech, když jsem pracemi svého tchána procházel, jak jsou ty věci prožité, jak jsou míněny čistě, srdečně, od člověka k člověku. A to tedy nejen pokud jde o ty optimistické knížky, o kterých jsme se tady zmiňovali, ale také i o romány, jako Větrov (o strašném požáru vysockém v roce 1834) nebo poslední Rónův román Září o selce Elišce Jányšové, která je, řekl bych, takovým ženským protipólem strýčka Ondřeje jako kladné postavy mužské. Je tu též román, za který také byl oceněn Českou akademií věd a umění, Průvan v podhoří, jehož první díl se zabývá osudy podkrkonošských rodin na Jilemnicku za první světové války a druhý díl popřevratovými roky první republiky, kdy se mladí lidé vracejí zbědovaní, vyčerpaní z první světové války, popřípadě někteří nadšení jako vojáci zahraniční armády – z legií. Občas si také čítám v básnické sbírce K pramenům; básnictví má samozřejmě jenom užší okruh čtenářů, ale kdo k němu patří, jistě i v této Rónově sbírce najde dnes mnoho živého.

Také byla vyslovena pořadateli, organizátory této výstavky a dnešní naší sešlosti taková myšlenka, že by se měly připomenout některé živé výroky, kterých Rón nehledaně anebo často v některých běžných životních situacích užíval. Tak například jako hydrograf, jako stavař, který měřil průtoky vod a připravoval podklady pro stavby budoucích přehrad, několik let dělal tyto podklady pro Klíčavskou přehradu. Tak o tom jsem ho slyšel se jaksi uřeknout: „No na takovým čuráčku se musí udělat přehrada! Voni jinak nedaj’!“ Nebo své dcerce (Rónovi bydleli ve Stroupežnického ulici, kde dneska samozřejmě je supermoderní nové smíchovské centrum, ale tenkrát proti jedné straně, kde byly činžáky, byl areál „tatrovky“, Ringhofferovy fabriky, kde se vyráběly železniční vagóny a elektrické tramvaje, to znamená, že od šesti hodin ráno už tam bušili jako kyklopové do kovadliny kovodělníci a truhláři), malé Jasněně říkával, když ji budil do školy: „Už to hučí, už to houká, z vokna kouká, už to huláká na Jasněnku chudáka!“ Jeho odsudek, když člověk provedl něco, co se nemá nebo co komplikovalo život jiným, zněl: „Nedbalče!“; nebo když už se na někoho opravdu rozzlobil, tak řekl: „Takovej vrták!“ No a když se rodina chystala do divadla nebo na nějaký takovýhle kulturní pořad, jako je ten náš dnešní, tak byl samozřejmě první hotov a svým dámám říkal: „No tak já si ještě sednu k piánu a zahraju si další sonátu!“ Když se o něčem debatovalo, tak shrnul argumenty a řekl: „Krátce a dobře – je to tak, a vypořádejte se s tím, jak umíte!“ Pak měl v mládí, v těch studentských dobách, různé průpovídky, jako například když se v mineralogii probírá takový zvláštní nerost nebo panerost serpentin, tak na to složil říkanku: „Šla kráva bledá stínem noci sama a ohon její v serpentin se vil.“ Možná některé další podobné věci připomene ještě moje manželka. Tak děkuji vám všem za pozornost a za tuhletu společnou vzpomínku na našeho tatínka, na inženýra a českého spisovatele Zdeňka Róna. Díky!