Především
bych vám rád vyřídil pozdrav od pana kolegy Kmuníčka, moravského
literárního historika, který má v posledních dvaceti letech
největší zásluhu o to, že Rónovo dílo bylo znovu nějak vzkříšeno
k životu, i když bohužel ne tak, jak si to Zdeněk Rón sám představoval,
totiž že by byl hojně čten, což bývalo v těch 30. a 40.
letech. Ale že se jeho jméno alespoň připomíná, že se o jeho díle
pro odborníky alespoň nebo pro školské účely toho hodně důležitého
povědělo. Ze zdravotních důvodů se tedy nemůže pan Kmuníček zúčastnit
naší dnešní akce, ale někdo ze starších účastníků si asi
vzpomene, že jsme ho tady, sice nikoli jako řečníka, ale jako
inspirátora, měli v červenci 1989, kdy se vlastně poprvé
Vysoké zase na Róna veřejně rozpomnělo a uspořádalo večer v malém
sále Krakonoše. Jeho hlavní postavou v pozadí byl nedávno zesnulý
doktor Václav Lukáš, o generaci mladší, nežli byl Zdeněk Rón,
a pak tedy Mgr. Vilém Kmuníček a Mistr Miroslav Doležal, člen Národního
divadla pražského, který býval o prázdninách v Roprachticích
(taky pán, který nás opustil počátkem letošního roku a který
tehdy recitoval některé Rónovy básně).
Ten
nejobšírnější příspěvek, který magistr Kmuníček uveřejnil
v roce 2002 ve Východočeských listech historických,
byl nazván „Optimista z hor“, což byl přídomek,
který se mu zdál nejpřiměřenější jako charakteristika Zdeňka
Róna. Podobně tedy nazval také svůj příspěvek, který přednesla
moje manželka před čtyřmi lety v roce 2005 v lázních
Sedmihorkách na konferenci o ruralismu. Někteří si připomenete možná,
že tenhleten název odvozený z latiny (rus, ruris) znamená
venkov, že spisovatelé, kteří se programově věnovali venkovu,
byli takto sdruženi a takto nazvali svůj organizačně-ideový směr.
Tato konference ty ruralisty připomněla, že byli ideově pronásledováni,
byli pak trestně stíháni v letech padesátých a Rón tomu
pravděpodobně unikl jenom proto, že už nebyl naživu. Protože
bohužel ti pánové, kteří ty procesy připravovali, taky plnili za
každou cenu plán a vinen – nevinen, vinen málo, vinen víc, prostě
ten plán musel být naplněn, ten trestní postih.
Jinou
podobnou studii nazval Kmuníček „Být strýčkem Ondřejem“,
což je taková kladná, veselá, nápomocná postava z Rónových
dvou románů Jasno na horách z roku 1940 a Od jara do
jara (1942). Takže Rón nejen píše o tom strýci Ondřejovi,
který pomáhal, kde mohl, povzbuzoval lidi, když ztráceli hlavu a
podobně, ať už tedy v otázkách životních obecného rázu,
anebo ve specifických otázkách dobových. Víte, že ta 40. léta,
ta první polovina, že byla dobou příšerné německé okupace a že
každé povzbuzení na papíře, které někde vyšlo, bylo vítáno.
Tak to byla taky ta Rónova praktická „ondřejovština“, že lidi
tedy nepřímo, přímo se to samozřejmě napsat nedalo, to by
cenzura nepropustila, ale nepřímo prostě povzbuzoval k trpělivosti
a vytrvalosti.
Eduard
Bass v knize Cirkus Humberto nechává říkat jednoho z těch
mladších cirkusáků, když oslovuje šéfa, toho bývalého ředitele
cirkusu: „Vy dáváte lidem naději.“ Tohle právě měl na mysli
Kmuníček, to podtrhoval názvy některých těch studií a to byl
prostě Rónův záměr. Tahleta okolnost, že tedy Rón povzbuzoval
lidi k překonávání zádrhelů a problémů životních, byla
jistě taky nápomocná tomu, že první, kdo si na Róna veřejně
vzpomněl, byli lidé kolem redakce časopisu Krkonoše a že
doktor Wolf, který tehdy působil jako historik v nějakých národních
podnicích textilních v severovýchodních Čechách, upozornil
magistra Kmuníčka na to, že by mohl o Rónovi něco nastudovat a
napsat. Tak tohle, tenhle Rónův povzbudivý životní postoj
napomohl jistě tomu, že jsme mohli o něm číst už na jaře v 89.
roce, ještě předtím, než došlo k změně politických poměrů,
že jsme tedy mohli v červenci 1989 tady – hlavně díky rodině
Hejralově, paní Marii Hejralové především – ten večer uspořádat,
jak jsme se o tom zmiňovali.
Tedy
takhle se začalo znovu o Rónovi mluvit jako o regionálním
spisovateli, jako o spisovateli tohoto podkrkonošského kraje, ale on
ve skutečnosti jenom tím regionálním spisovatelem nebyl, on zastával
hodnoty všelidské a formuloval je také způsobem, jakým jsou
formulovány ve skutečně velké světové literatuře, dokonce i jiných
než evropských nebo západních kultur. Myslím, že krásně to vyjádřil
spisovatel a muzejník doktor Josef Knap, který byl velmi blízkým,
asi nejbližším přítelem Rónovým jako literát, v nekrologu,
který za Zdeňka Róna vyšel v roce 1949. Já tedy teď budu
citovat pana doktora Knapa:
„Věkem
patřil Zdeněk Rón ke generaci Čapkově a Vančurově, ale na křižovatkách
četných programových směrů po první světové válce se nehlásil
pod prapor žádné školy literární. V letech 1925–1930 našel
své krajanské literární druhy kolem časopisu Sever a východ,
který vycházel v Turnově a opíral se o Jičínsko, a přimkl
se k nim s celou vroucností své čisté a mužné povahy.
Později i on, syn truhlářův z horského městečka Vysokého,
se počítal mezi básníky českého selství, nemaje na mysli hnutí
úzce stavovské, ale selství mravních zdrojů české životnosti,
vitality. Nehlásil se do žádné literární školy, poznamenali
jsme, přesněji řečeno do žádné přechodné, vykombinované
literární skupiny. Jeho místo bylo v oné velké škole obecné,
která nepodléhá časovým kurzům a kterou vyznávali spisovatelé
všech dob, školu opravdové lidskosti.“
To
tady řekl Michal Jakl, když vyslovil název té první povídkové
sbírky Rónovy Za člověkem. Ta byla velmi úspěšná, byť
to byl tehdy Rónův první krok na té kulturní scéně obecně v Čechách
a na Moravě přístupné. Titul vyšel pod záštitou České
akademie věd a umění v rámci Literárního fondu Julia
Zeyera. To ovšem něco pozitivního už říká. Rón byl člověk
mnoha nadání, takže když o sobě psal ještě před svatbou své
snoubence Marii Zajíčkové, tak říká: „Mám mnoho živých zájmů
a leckteré nadání, že mi hrozí, že bych se mohl roztříštit na
mnoho směrů a nic kloudného by z toho nebylo.“ Ale on naštěstí
měl tu kázeň, že se dovedl profesionálně soustředit, a že tedy
jeho díla, to, co bylo výsledkem jakékoli jeho činnosti, ať už
občanské nebo technické či umělecké, literární, že vše bylo
vždycky dotaženo do konce, že to mělo vytříbenou, dnes arciť,
jak řekl Michal, trochu archaickou, a řekněme tedy, na dnešní životní
tempo pomalou podobu. Tohle citovala taky moje manželka Jasněnka,
rozená Rónová, spisovatelova dcera, před devíti lety na 44. Šrámkově
Sobotce, kde ve Vzpomínce uvedla všechny hlavní věci, opřené
o korespondenci snoubenců a pak novomanželů a manželů Marie a Zdeňka
Rónových. Tu korespodenci zachránil z demolice pan Petruška,
někdejší vedoucí vysockých komunálních služeb, a Jasněnka mu
za to byla nesmírně vděčná a opřela o to tu svou šrámkovsko-soboteckou
Vzpomínku před necelými deseti lety.
Přitom
měl Zdeněk Rón porozumění i pro jiné umělecké okruhy, měl
porozumění pro výtvarné umění, pro hudbu, takže jeho kamarádem
už z mládí byl jiný Vysočák, Jaroslav Skrbek, malíř a
kreslíř, ilustrátor. Potom Mistr Vojtěch Sedláček, který
ilustroval některou Rónovu knížku, popřípadě namaloval obrazy
na témata, která ho inspirovala z Rónovy literární práce. Rón
ctil přitom všechny velké klasiky české literatury, ať to byl Mácha,
ať to byl Erben, ať to byli další klasikové až k Vrchlickému,
a přitom jeho milovaným literárním vzorem byl básník Antonín
Sova. Toho také za přispění mladých spisovatelů, kteří kamarádili
s mladšími sestrami jeho snoubenky a manželky Marie Zajíčkové,
počátkem první republiky těsně po první světové válce do
Vysokého pozval. Víte, že je na to památka ve vysockém parku,
která se někdy v polovině 30. let potom odhalila. Zdeněk Rón
a tehdejší hlavní mluvčí studentského spolku Václav Lukáš přednesli
odhalovací projevy. V hudbě byl jeho přítelem Josef Hybler,
který zkomponoval buďto doprovod, anebo také písně na některé Rónovy
texty. Proto Rón také miloval svého tchána Josefa Zajíčka, který
býval nejen učitelem, ale zároveň též sbormistrem zdejších pěveckých
sborů.
Rónovi
se dostalo cenných kritických uznání především od autora Přehledných
dějin české literatury profesora Arneho Nováka, ale také od
dalších kritiků, jako byl třeba František Götz, který pozitivně
hodnotil jeho drama Očistec. To se tady také na místní
ochotnické scéně před nějakými těmi šedesáti lety dávalo.
Byli to dále také kritikové místních, krajanských listů, jako
byl pan Kučera, jako byl Cyril Metoděj Metelka nebo spisovatelé
Josef a Edmond Konrádovi. Edmond Konrád patřil k čapkovské
generaci a napsal několik dnů po Rónově smrti do Lidových
novin také rozloučení s předčasně odešlým Zdeňkem Rónem:
vždyť se nedožil ani šedesátky. Zemřel v 59 letech 13. července
1948.
Takže
myslím, že kdo se k četbě Rónových textů přece jen dnes
ještě odhodlá, i když ne jen jaksi ze vzpomínky nebo z piety,
že to četl v mládí před mnoha a mnoha lety, desítkami let,
tak myslím, že přece tam najde věci, které – byť řečeny
stylem, jakým se dnes už nepíše – člověka osloví. Já jsem si
uvědomil v posledních týdnech, když jsem pracemi svého tchána
procházel, jak jsou ty věci prožité, jak jsou míněny čistě,
srdečně, od člověka k člověku. A to tedy nejen pokud jde o
ty optimistické knížky, o kterých jsme se tady zmiňovali, ale také
i o romány, jako Větrov (o strašném požáru vysockém v roce
1834) nebo poslední Rónův román Září o selce Elišce Jányšové,
která je, řekl bych, takovým ženským protipólem strýčka Ondřeje
jako kladné postavy mužské. Je tu též román, za který také byl
oceněn Českou akademií věd a umění, Průvan v podhoří,
jehož první díl se zabývá osudy podkrkonošských rodin na
Jilemnicku za první světové války a druhý díl popřevratovými
roky první republiky, kdy se mladí lidé vracejí zbědovaní, vyčerpaní
z první světové války, popřípadě někteří nadšení jako vojáci
zahraniční armády – z legií. Občas si také čítám v básnické
sbírce K pramenům; básnictví má samozřejmě jenom užší
okruh čtenářů, ale kdo k němu patří, jistě i v této
Rónově sbírce najde dnes mnoho živého.
Také
byla vyslovena pořadateli, organizátory této výstavky a dnešní
naší sešlosti taková myšlenka, že by se měly připomenout některé
živé výroky, kterých Rón nehledaně anebo často v některých
běžných životních situacích užíval. Tak například jako
hydrograf, jako stavař, který měřil průtoky vod a připravoval
podklady pro stavby budoucích přehrad, několik let dělal tyto
podklady pro Klíčavskou přehradu. Tak o tom jsem ho slyšel se
jaksi uřeknout: „No na takovým čuráčku se musí udělat přehrada!
Voni jinak nedaj’!“ Nebo své dcerce (Rónovi bydleli ve Stroupežnického
ulici, kde dneska samozřejmě je supermoderní nové smíchovské
centrum, ale tenkrát proti jedné straně, kde byly činžáky, byl
areál „tatrovky“, Ringhofferovy fabriky, kde se vyráběly železniční
vagóny a elektrické tramvaje, to znamená, že od šesti hodin ráno
už tam bušili jako kyklopové do kovadliny kovodělníci a truhláři),
malé Jasněně říkával, když ji budil do školy: „Už to hučí,
už to houká, z vokna kouká, už to huláká na Jasněnku chudáka!“
Jeho odsudek, když člověk provedl něco, co se nemá nebo co
komplikovalo život jiným, zněl: „Nedbalče!“; nebo když už se
na někoho opravdu rozzlobil, tak řekl: „Takovej vrták!“ No a
když se rodina chystala do divadla nebo na nějaký takovýhle
kulturní pořad, jako je ten náš dnešní, tak byl samozřejmě
první hotov a svým dámám říkal: „No tak já si ještě sednu k piánu
a zahraju si další sonátu!“ Když se o něčem debatovalo, tak
shrnul argumenty a řekl: „Krátce a dobře – je to tak, a vypořádejte
se s tím, jak umíte!“ Pak měl v mládí, v těch
studentských dobách, různé průpovídky, jako například když se
v mineralogii probírá takový zvláštní nerost nebo panerost
serpentin, tak na to složil říkanku: „Šla kráva bledá stínem
noci sama a ohon její v serpentin se vil.“ Možná některé
další podobné věci připomene ještě moje manželka. Tak děkuji
vám všem za pozornost a za tuhletu společnou vzpomínku na našeho
tatínka, na inženýra a českého spisovatele Zdeňka Róna. Díky!
|