První veřejné připomenutí mého otce ing. Zdeňka Róna po desetiletích odmlčení se uskutečnilo v červenci 1989 v jeho rodišti Vysokém nad Jizerou u příležitosti 100. výročí jeho narození a 41. výročí jeho úmrtí. Pohovořila jsem tehdy o jeho životě, přečetla pár ukázek z korespondence mých rodičů a pan Doležal z pražského Národního divadla, který jezdíval na léto do nedalekých Roprachtic, obětavě přečetl několik tatínkových básní. Kolem tohoto výročí se objevilo též pár zmínek a článků v regionálním tisku. Za vším byla iniciativa dnešního p. děkana Pedagogické fakulty Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové dr. Vladimíra Wolfa, který pro věc získal – nevím, jak – moravského literárního historika p. Kmuníčka. Ten se pak na mé pozvání onoho letního vzpomínkového večera v r. 1989 laskavě zúčastnil.

Je tomu už jedenáct let, doba se pronikavě změnila, tatínkovi vrstevníci již nežijí a mnozí z nejstarších účastníků tehdejšího vzpomínkového večera, kteří ho mohli pamatovat ze svého dětství či mládí, již také většinou nejsou mezi námi.

Dnes si literární dílo Zdeňka Róna připomínáme již z historického odstupu jako cosi, co bylo sice součástí kulturního života jeho doby, ale nečinilo si nárok na to být tzv. velkou literaturou. A přece tato – řekněme – lidová kultura měla svůj nezanedbatelný regionální význam, který časem přerůstal původní krajový rámec. Příkladem je dávná vysocká ochotnická divadelní tradice, jejímž výrazným představitelem byl praděd Z. Róna, nazývaný Karlíček Jirchářů, jak ho Rón oživil v románu Větrov pod jménem Karlíček Habrovec. Některé lidové hry z tohoto repertoáru byly inscenovány Janem Kopeckým a zejména náboženské hry vánoční a velikonoční jsou dodnes uváděny i na profesionálních scénách. Do této tradice patřil svým způsobem i můj dědeček František Rón, drobný truhlář ze Zákostelí, který zachoval ve svých psaných Pamětech vzpomínky na zdejší každodenní kulturní život od 1. pol. 19. stol. až do 1. světové války. Je to dokument natolik spolehlivý, že z něho mohl čerpat např. prof. Jílek-Oberpfalcer pro svou knihu Jak žili naši otcové i můj otec Zdeněk Rón pro románovou kroniku Větrov o požáru Vysokého v r. 1834.

Z této linie řadových regionálních kulturních aktivistů se vynořil Zdeněk Rón jako výrazná kulturně tvořivá osobnost, jako svébytný spisovatel. Jeho sociální původ mu v raném mládí nedovolil získat humanitní vzdělání. Musel si od svých třinácti let, kdy žil mimo domov, přivydělávat, stejně jako jeho rovněž studující bratří, kondicemi a nadto drobnými novinovými příspěvky. Rónovi rodiče nebyli s to sami vydržovat postupně na školách pět synů, i když některým z nich, ovšem až na vysoké škole, bylo přiznáno stipendium školního rady Vodseďálka z nedalekých Příchovic. Zdeněk byl nakonec rád, že se dostal na reálku (o rok středoškolského studia kratší), po jejímž absolvování mu nezbylo než dát se zapsat na techniku, ač jeho touhou byla dráha středoškolského profesora.

Své literární a umělecké sklony – byl také dobrým houslistou a později výborným amatérským fotografem – musel rozvíjet jen ve svém volném čase, po večerech, nocích a o nedělích. Nad svou výdělečnou profesí inženýra vodních staveb si po létech jen občas v dopisech a denících povzdechl, že pro samou “techničinu” se nemůže dost věnovat literatuře. Na druhé straně mu ale jeho práce – měření a vyhodnocování průtoku vod na českých řekách – umožňovala poznávat nové kraje, lidi, nahlížet do jejich osudů, a dávala mu tak inspiraci k veršům psaným na břehu řek, ve chvílích oddechu v přírodě, tak říkajíc “na koleně”, a podněty k tématům povídek a románů. Dělal svou technickou práci rád a dobře. Ještě na sklonku 70. let mi jeho někdejší mladý kolega z hydrografie a jeho odchovanec, jeden z tvůrců Želivské přehrady, řekl, že v něm viděli svůj vzor i otcovského kamaráda.

Třebaže tedy literární dílo Zd. Róna patrně nedosáhlo celonárodního významu, byla to regionální a lidovýchovná literatura v pravém slova smyslu. Jeho fejetony, povídky a romány zachycovaly nejen zvláštnosti podkrkonošského dialektu, ale také zvláštní životní atmosféru zdejších dobových venkovských i maloměstských poměrů. Za člověkem se jmenuje jeho první soubor povídek – a tomuto vytčenému humanitnímu cíli zůstal věrný celý život. “Jako živé” mluví a jednají jeho postavy horských chalupníků, řemeslníků, jejich žen a dětí, jak jsem je ještě já ve svém dětství ve Vysokém vídala a slýchala. Nebyl to lehký život, spíš naopak, ale můj otec se vždy snažil ve svém vlastním životě i u svých postav dopracovat se k optimistickému postoji. Nebudu se pouštět na pole literární historie nebo dokonce literární kritiky. To je obor povolanějších pracovníků, kteří se naštěstí – po dlouhém oficiálním mlčení o otcově literárním působení – již našli.

Chtěla jsem tehdy vysockým rodákům spíš zprostředkovat některé závažné události z tatínkova života, které jsem měla možnost sledovat z největší blízkosti. S vědomím, že tatínkovy písemnosti a tiskoviny postoupím Literárnímu archívu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech, jsem pročítala staré noviny s jeho fejetony a povídkami, jak je shromažďoval spisovatelův otec a můj dědeček Fr. Rón od 28. října 1918 až do své smrti v r. 1931, i z let následujících, jak chodily otci na objednávku z výstřižkové kanceláře až do let 2. světové války. Probrala jsem i otcovu korespondenci s rodiči, ale hlavně s mou matkou Marií rozenou Zajíčkovou, také vysockou rodačkou, dcerou “pana učitele” Zajíčka, jak se mu na Vysocku všeobecně říkalo. Zachovalo se přes 300 dopisů tatínkových a skoro stejně maminčiných odpovědí od počátku jejich známosti v r. 1912 po dobu jejich odloučení v době otcových studií a 1. světové války až do sňatku v r. 1920 a pak už jen z krátkodobých odloučení mne s maminkou o prázdninách a jeho od nás na služebních cestách. Část této korespondence zachránil před zkázou při bourání bryknarovského domu na vysockém náměstí, kde jsme s maminkou o prázdninách bydlely, tehdejší vedoucí komunálních služeb pan Petruška. Byla jsem velmi dojata, když mi podával balík s obsahem pro mě tak vzácným a drahým. (Mají své osudy nejen knihy, ale i dopisy…) – Je velmi dojemné číst korespondenci nejbližších lidí, kteří už dávno nežijí, a sledovat krok za krokem, jak se rozvíjely osudy až ke konečnému naplnění.

Co udržovalo chudého studenta v cizím velkoměstě od r. 1902 do osudné sv. Anny v r. 1914 v jeho studentské bídě, někdy veselé, jindy zcela neveselé, a v stesku po rodných horách? Byli to nejprve rodiče, otec truhlář, lopotící se u truhlářského “ponku”, a maminka, která zaskakovala všude: u zdobení narychlo objednaných rakví, které dědeček vyráběl, na poli, doma při malém hospodářství. Jim píše v r. 1903 čtrnáctiletý Zdeněk dopis, v němž vydává počet ze svého pražského studentského pobytu. Je zajímavé nahlédnout do sociálních poměrů venkovských hochů v Praze:

Praha, červen (?) 1903

Z domu peníze nechá si Bohumil (tj. starší bratr) (…) Musil jsem si dát spravit šaty (…) koupit klobouk, zaplatit správku bot (…) Ve škole stojí potřeby průměrně 2 zlaté měsíčně (…) Někdy, když jsem měl veliký hlad, musil jsem si koupit za 2 nebo 3 kr. chleba. A na to všechno musím vydělat. (…) Věru, neměl jsem takový rok jako letos a divím se, že jsem vydržel. Neobědval jsem 150kráte. (…) A věřte mi, že co jen budu moci, že Vám oplatím všecičko. (…)

Od r. 1912 bylo mu – už jako vysokoškolákovi – oporou, radostí a nadějí vysocké “ďůče”, o sedm let mladší, oddaná sokolka, “jeho” Mařenka. Jejich rozvíjející se láska měla rámec hor, podhorského kraje, vysockých luk, mezí, polních cest, vysockého parku; od tohoto prostředí byla neoddělitelná. Byl to pro otce zdroj čistoty, ryzosti, Pravdy, Krásy a Lásky, psané s velkým písmenem. Z té doby (1913) je např. tato pasáž z otcova psaní:

Jsem šťasten, že mám Tebe a že mám ještě moje dobré rodiče, kteří v stáří svém nemohou, čím by pomohli, sami potřebují už pomoci, a přece tolik, tolik pomáhají. Budu jim za to vděčen jako Tvým, kteří Tebe tak čistě vychovali, kteří Ti nebrání v Tvé lásce ke mně pro zájmy zisku – takových rodičů je tolik! … Jak jsem Tvým rodičům vděčen, že hledí jinak na duši své drahé, vlídné dcerky, že ji nechají kvést, jak sama chce a jak to nejsilnější a odvěký zákon, láska, poroučí. Viď, Mařenko moje, my našim rodičům vždycky a všude ukážeme, jak je máme rádi. Važme si jich a ctěme je.

V návalech zoufalství Zdeňkových válečných let byl tento prohlubující se citový vztah pro otce “hlubinou bezpečnosti”. V tzv. Ersatzkommandu v Kadani, kde se v provizorních, téměř nesnesitelných podmínkách špinavých, zavšivených baráků formovaly setniny – “marškumpačky” – do pole na frontu, čekal Zdeněk se stýskáním sice, ale s typickým pro něho optimismem na svůj další osud. Mařenka zatím mřela úzkostí ve Vysokém.

V Kadani 3. 2. 1915

Děvčátko moje zlaté, jakou jsem měl radost dnes ráno po tágvachu, když ozvalo se: Rón! a když stiskl jsem v dlaních drahé Tvoje řádky (…) Dýchlo cosi na mne, znaveného tu tím životem, z Tvých drahých slov láskou, nadějí, štěstím. (…) Jsi netrpěliva, viď (…) A já též, ale cosi v duši mně dodává síly a vytrvalosti. (…) Je to nejhlubší a nejčistší láska k Tobě, (…) je to přesvědčení, že naše společná dráha života není ještě u konce a jaro našeho mládí že nám pokvete dál do slunečného léta.

A Mařenka píše z Vysokého 11. 4. téhož roku:

Tedy zase jsi tam v tom hnízdě nepěkném, kterého jsme se oba tolik báli a které přineslo nám ty hrozné chvíle zklamání. Však přežije se to a snad čeká nás zase šťastnější život příští, po všech těch útrapách, které musíme přestát. Vždyť máme i malou jiskřičku naděje – nepatrnou, však přece.

Moji rodiče měli to štěstí, že první světová válka, která se položila do cesty jejich vroucímu vztahu, se po roce plném nejistot pro ně utvářela snesitelně. Zdeněk, tzv. jednoroční dobrovolník, byl pro nevyléčitelnou oční vadu odvelen do Pardubic k stavbě a údržbě karanténních baráků, kde setrval až do března 1919. O úlevě, kterou oba pocítili, svědčí jejich dopisy z července 1915. Zdeňkův z Pardubic z 11. 7. 1915:

Tohle, co tu vidíš (…), to je asi polovička všech zdejších objektů a pořád a neustále se staví, dosud je to asi pro 50 000 lidí. (…) Na Kadaň se tu nechce ani vzpomenout. Zítra budu přidělen k určitému odboru od vrchního inženýra. (…) Baráky s kruhy jsou cholerové, ostatní pro raněné. (…) Dnes odpoledne jdu na výlet na Kunětickou horu – už se těším. Uvidím zas jednou v dálce Krkonoše (…)

A Mariin:

Vysoké n./Jiz. 18. 7. 1915

Oba jsme jako znovuzrozeni. Ta radost moje, když zvěděla jsem z řádečků Tvých, co se událo, jak náhle mimo nadání změnilo se postavení naše – ta radost z toho byla nevýslovná. Zdá se mi, že podobnou radost snad ještě nikdy jsem neměla. Poskakovala jsem, zpívala, vypravovala jsem tatínkovi, mamince a všem a celý den mluvila jenom o Tobě.

Po válce se Zdeněk vrátil ke studiu, aby ho co nejrychleji dokončil po nucené pauze. V korespondenci převládají úvahy o budoucím životě osobním i občanském. 5. 3. 1919 z Pardubic píše:

Máničko, my jsme mnohokrát smutnili, že nám život utekl neužit. I to to. Poznávám, že jsme ani ještě pro ten život pravý nebyli dost zralí a dost připraveni a že nemáme docela nic ještě promeškáno.

Po celý další – už rodinný – život měl trvalý a věrný, víc než šestatřicetiletý citový vztah mých rodičů vliv i na tatínkovu literární tvorbu. Jeho nepoddajný a vyrovnaný životní optimismus, který promlouvá jeho kladnými literárními postavami, jak pěkně ukazuje Vilém Kmuníček v jubilejním článku Být strýčkem Ondřejem, byl zakotven právě v této neotřesitelné citové a rodinné jistotě, která navazovala na jeho vřelý vztah k rodičům.

Do této harmonické rodinné pohody zasáhly ovšem i chvíle útrap. Pamatuju živě na události směřující k 15. březnu 1939. Na podzim r. 1938 zábor Krkonoš, hraniční kůl na Tříčských vrších, který tak bolestně jitřil mé rodiče, neboť stál v místech, která oba tak milovali od svých prvních setkání.

Na počátku protektorátu mluvil otec při odhalení bysty Viktora Dyka ve vysockém parku v podobném vlasteneckém duchu, jako psal před zatčením své úvodníky Ferdinand Peroutka. Po 17. listopadu 1939 pomáhal otec pronásledovaným studentům najít ubytování a zaměstnání. S pí Očadlíkovou aj. připravoval v rozhlase během války vlastivědné regionální pořady. Po otřesech nad postupem nacistických vojsk na západ i východ zase začaly od r. 1943 klíčit naděje pro nás všechny.

Otec při intenzívních přípravných pracích k stavbě přehrad se zejména po 2. světové válce v literární činnosti omezoval na příležitostné články, proslovy a promýšlení chystaného románu, který se měl jmenovat Horáci. Pro pracovní přetíženost ani nechtěl dbát varovných příznaků nemoci a po dvou záchvatech mozkové mrtvice už přijel do svého drahého rodiště jen zemřít, nedoživ se šedesáti let.

Při čtení otcových dopisů z mládí mě zaujal jeho hluboký a opravdový cit, vyjadřovaný lyricky jímavě, a zase radostně, někde až bujně, jeho objektivní postoj k vlastním nesnázím v různých pražských podnájmech, kde se netopilo, trápil obtížný hmyz; strava – kromě občasných obědů v menze či očekávaných bedniček z domova – byla jednostranná: černé “kafiště” a chleba, někdy s tvarohem, svérázně připravovaná “rympulice”, např. k mléku přikusovaná mrkev (“šťavnatá, vysocká”) či semlbába z tvrdé “štědrounice” se zapečenými uzenkami z domova. Jak humorně dovede líčit údiv bytné nad touto krmí i častou nelibost sousedů, když z plna hrdla popěvoval v čest své milé: Mářo, Mářo, Mařenko roztomilá! – Ale již v těchto čistě osobních dopisech z prvních let pražského pobytu mě upoutal otcův živý zájem o sociální problémy. Např. při procházce večerní Prahou pozoruje a výstižně komentuje zevnějšek, postoj a celkovou orientovanost různých společenských tříd od “smetánky” až po nejchudší vrstvy. A zvláště za 1. světové války jsou v jeho vřelých láskyplných dopisech celé stránky věnovány úvahám o válečných útrapách, postřehům o mladých lidech sehnaných ze všech koutů Čech a Moravy, aby – vytrženi ze svých domovů – se rychle změnili v manipulovatelné vojáky, posílané na frontu, odkud je – v pardubické nemocnici a karanténních barácích – viděl vracet se zbědované či zmrzačelé. V krátkých charakteristikách různých typů vojáčků i starých záložníků jako by prohlédaly už postavy Rónových pozdějších próz.

Se vším otcovým konáním a myšlením, s jeho pocity a s osobními i pracovními plány však byla vždy spjata jeho milá, snoubenka, žena, od jeho bytosti už neodlučitelná. V lednu r. 1919, ještě z Pardubic, jí píše:

Promýšlel jsem všelicos a bylo mně, jako bych hovořil s Tebou na některé z našich podvečerních procházek. A ze všeho toho chaosu, který je nám dnes prožívati, zbyl mně jasný, pevný střed, pramen vší síly a zdaru: náprava v základech rodiny, v soužití muže a ženy, rozumějícím, pochopeném a hlubokém. A ať aplikuji cokoliv…, aplikuji vždy na naše soužití, na naše nestrojené, nesobecké a opravdové přátelství duševní, které jsme pojmenovali tak hezkým slovem: láska. Jest mi pracovati. Mám tolik sklonů i nadání k pracem různorodým, z kterých mnohé musím minouti, abych se neroztříštil ve střepy, byť pěkně malované, přece jen však střepy. Pracuj na základech tohoto soužití, hmotných i duchovných, aby silná jednotka nás dvou byla světlem do mlh, pevným bodem v chaosu.

A opravdu. V lásce k své ženě nalézal otec jakoby celoživotní kompas, který mu pomáhal zachovat si vždy svůj osobitý pohled na věci a zůstávat samým sebou přes všechny společenské změny kolem. Ty nesčetné milostné verše, roztroušené po dopisech a památníčcích, ta oddaná vyznání v nepřeberné korespondenci, stejně tak jako maminčiny prosté, ale vždy upřímně míněné reakce na ně, snažící se pochopit a rozvinout to nejopravdovější, co v otci bylo, jsou pro mne svědectvím toho, co už letmo naznačil při maminčině pohřbu v r. 1973 jeden z jejích vrstevníků a někdejší redaktor regionálních časopisů p. Cyril Metoděj Metelka, tříčský rodák: Bez vztahu k Mařence Zajíčkové by nebylo onoho vyhraněného spisovatele Zdeňka Róna, jak ho známe: humanisty, přenášejícího se přes všechny protichůdné ideologie, co jich proměnlivá doba za jeho života přinesla. Byl vyhraněný Čech a horák, byl poctivý technik a literát, byl účinně sociálně cítící občan i muž dbající o štěstí své rodiny. Ale především byl člověk vnímavý ke všem krásám světa a vyznávající lidskou spravedlnost.

Zdeněk Rón musel stále v sobě bojovat zápas, který je častým tématem jeho románů a fejetonů v denním tisku: mezi konzervativní snahou zachovat svůj milovaný kraj neporušený civilizací a mezi uvědomělým přiznáním práva tomuto kraji na technický pokrok, ať už šlo o zavedení elektřiny do nejzazších vesniček, o přestavování roubených chalup, o nahrazování starého malovaného nábytku novým, pohodlnějším, a vůbec o zavádění různých novot. V r. 1923 v časopise Čas ve fejetonu Armáda světla se obráží tento jeho duševní boj. Po prvním úleku nad řadami sloupů elektrického vedení, které “počáraly svými dráty radostný milý rodný kraj jakoby podrápanou dívčí tvář”, si přiznal, že by bylo hříšným sobectvím pro svůj požitek z neporušené přírody upírat světlo těm sourodákům, co tu zůstali, aby si tu hledali svůj denní chléb, zatímco “nás pět bratří odešlo dolů do světa za bělejším chlebem”.

Nebo ho velmi popuzovala snobská móda ponejvíce Pražáků mít nějaký “originál z Podhůří” v městském bytě mezi moderním nábytkem. Mrzí se na koupěchtivé zájemce i na povolné, ba ochotné horáky, kteří rádi výhodně prodají staré “harampátí”, jak o tom hovoří ve fejetonu Jasnýma očima, uveřejněném v Národním osvobození v r. 1925:

Rádi byste nás viděli pod doškovými střechami, v zášeří povalových sednic, při louči, bibli, přeslici, v brslenkách, salupech a kuklách. Unuděni vším pohodlím města chtěli byste si spravit chuť kdesi v samotách novým nedotčených. Bubláte, že vám zkazili výhledy s hor řadami sloupů elektrického vedení. Což, vám je tu v létě hej. (…) Ale buďte tu s námi po srpnu do jara, a poznáte, jaké dobrodiní nám sem ti inženýři a montéři přinesli. Říkáte – zabitá krása. A při petrolejkách a olejových mrkátkách u tkalcovského stavu a koral zničené oči – to není zabitá krása?

Nejtíž se loučil s roubenými chalupami, které tak rád fotografoval a z nichž uspořádal za války výstavu v malém sále vysockého “Krakonoše”. V prosinci r. 1939 se ve fejetonu Dům jako píseň vyznává ze své lásky k nim. V prvním roce protektorátu doléhal smutek nad ztrátou tradičních hodnot tím tíživěji. Ale nezbylo, než mužně se vyrovnat i s tím.

Jistě byly všechny ty chalupy krásné, jak vyšly z rukou stavitelových. Ale to dnešní tiché, snivé, přítulné, a zase trochu nadzemské kouzlo dodala jim patina mnohých let. Těch let, kdy urostly a zestatněly ony hrušně, javory, lípy, jabloně a modříny, které pro své vnuky a pravnuky ke svému domu zasadil praděd. Kdy deště a sněhy na kost vypraly dřevo lomenic a kdy stářím do hněda a černa potemněly trámy stěn. Kdy do došků střech se nasadil jiskrně zelený mech a dužnatý netřesk. (…) Otec si pochvaloval došky, a syn byl šťasten, když si ušetřil aspoň na tu šerednou lepenku, na ten pustě černý dehtový papír. (…) Ale až ty trámy sežere červotoč a až se našetří nějaký ten tisíc, co říkáš, mámo, shodíme to. Proč si nepozabydlet v cihelném. Je to parádné, u Turnova to již po vsích také mají. (…) Ještě červotoč nerozežral všechno trámoví. Ještě ve zlých časech musí ledakdes vystačit i s doškem. Ale na dlouho-li! (…) A tak tedy přece jen tak pomalu, pomaloučku na rozloučenou s tím, co bylo, jest a nebude.

Také trochu na tatínkovu památku jsme s mužem jednu z roubených chaloupek na “horské” straně Vysokého zčásti zakonzervovali a dnes se z ní těší už tatínkovi pravnuci.

Závěr otcova života spadal do osudného roku 1948, kdy po druhém záchvatu mozkové mrtvice pod vlivem rozčilujících únorových událostí se jeho stav prudce zhoršoval. Ještě v dubnu, tři měsíce před smrtí, napsal třaslavým rukopisem chabnoucí rukou mamince báseň na rozloučenou. Nemohu než ji ocitovat:

Bez názvu

Musíme po zákonu,
byť se nám nechtělo.
Nežli se rozloučíme, o křížek prosím
na ústa, na hruď, na čelo.

Let sedmdesáte je lidský věk,
někomu víc a méně jinému.
Je líto dříve odejít
i duchem silnému.

Je líto Tebe opustit
v lásce a za lásku,
je líto neříc’ – vydržím!
na modrých očí otázku.

Dožívám spravedlivě.
Dal jsem, co moh’ jsem dát.
A moje prosba poslední:
Smířena v dobrém vzpomínat.

Tvůj Zdeněk

Ing. Zdeněk Rón, kolega ruralistických spisovatelů Knapa, Prokůpka, Křeliny a dalších, za komunistického režimu léta vězněných, zemřel 13. července 1948 ve svém rodném městě Vysokém nad Jizerou. To jej krátce po nacistické okupaci jmenovalo čestným občanem. Kdo ví, nebyla-li jeho časná smrt pro něho vysvobozením před podobným osudem, který postihl jeho renomovanější literární přátele a známé.

Maminčin dopis otcovu příteli spisovateli dr. Josefu Knapovi zprostředkuje závěr jeho života takto:

Prodělával těžké depresívní stavy, kdy se bál budoucnosti a ztrácel vůli a chuť žít. A to byl počátek konce. (…) V červnu dojížděl tři týdny ještě do úřadu. Pracovat ovšem nemohl, ale ani tam se nerozptýlil, spíše ještě hlouběji upadal do své těžkomyslnosti. (…) Měl těžké kornatění cév (…) V jednom případě z tisíce pokračuje tak prudce. (…) Posledního června odvezlo nás úřední auto do Vysokého. (…) Zdeněk scházel den za dnem a již sám cítil blížící se konec. A nechtělo se mu nás opustit. (…) Poslední odpoledne jsem mu na zahrádce předčítala. Říkal, že to jaksi nechápe, ale že chce slyšet můj hlas. (…) Usnul na věky (…) Krásně, klidně usnul, tak, jako krásně žil.

Při vzpomínce na drahého mně otce nemohu nemyslet na všechny jeho přátele a příznivce, z nichž někteří ho osobně ani neznali. Především jsem velmi vděčná panu Vilému Kmuníčkovi, moravskému literárnímu historikovi, za několik studií o díle Zdeňka Róna, v nichž se dovedl vmyslit a vcítit do otcových záměrů a pocitů, do jeho celkové orientace a naladění. Vážím si iniciativy docenta dr. Vladimíra Wolfa, s níž vyzvedl Rónovo dílo z čtyřicetiletého umlčení. Děkuji vysockému rodáku dr. Václavu Lukášovi, dnešnímu skoro devadesátníkovi, který do svého trvalého zájmu o Vysoké zahrnul i mého otce, k němuž měl přátelský a úctyplný vztah. Dr. Karolu Bílkovi, vedoucímu depozitáře Literárního archívu PNP ve Starých Hradech u Jičína, jsem povděčná za laskavou ochotu a utřídění tatínkovy pozůstalosti, která po mnoha peripetiích putování z místa na místo konečně došla scelení a spočinutí, snad i možnosti být kamínkem v mozaice kultury severočeského podhůří. Můj dík jim a všem, kdo měli mého tatínka rádi.