VRAH

      – Co si přejete?
      – Mohl bych tu dostat nocleh?
      Je to ostýchavé, jako prve ono nesmělé přecházení po síni červenodolské Rychty – od dveří ke dveřím, jediných neotevřel, na tmu nezaklel. A hostinská dřív, než-li řekne svoje – ano, – nebo – ne –, jde do kuchyně pro petrolejku, vysoko ji zvedá před obličejem příchozího, prohlížejíc si ho ostře a opatrně – teď, co regulují dole u řeky, přejde tu všelijaké světoběžné sebranky. –
      Oči. Ne, drzé nejsou ani šmejdivé. Tak jaksi smutně, skoro bázlivě ulpívají na rtech hostinské. Tvář. Hladce vyholená, bledá – ani jeden z těch, které kdy rychetská paní odbyla vyhýbavým – všecko obsazeno –, ani jeden z nich se tomuhle nepodobal. Není to obličej, zhrublý světoběžnickou lhostejností, nic urputného a sprostého v něm. Takovýhle úsměv, tichý, nepodplácivý, spíš prosebný – tím dovedou promluvit ústa jen dobrého člověka. A hostinská svítí, ještě svítí, ještě nezve – pojďte dál –, neboť hostinské, kterou živí hospoda, nestačí jistota, že ten cizí je dobrým člověkem, že zloděje by si to do domu nenasadila. Hostinská musí vyslídit, není-li to ptactvo nebeské, které si nenashromáždilo ani na večeři, ani na nocleh a přece by se rádo pořádně nakrmilo a vyspalo v suchu. A tak tedy s obličeje po šatech. Hle – klobouk. Nový. Límeček čistý, kravata nová. Podle šatů žádné panstvo. Takovýhle mnoho neutratí, ani zatopit si v pokoji nedá, ale zaplatí pořádně. Ostatně, za ten jeho zimníček by tu mohl spát a jíst dobrý týden.
      – Něco se najde. Pojďte dál. Teď v zimě jsou hosté v kuchyni – v lokále netopíme, nikdo tam není. –
      – I – co pak to –
      Cizinec se příliš do kuchyně necpe a v jeho nedořečené větě jakoby přání – já raději do lokálu – dál od lidí –
      – Jen pojďte – pro jednoho tam svítit nebudeme. Tamhle za kamny je stůl – to místo v čele je pro pana inženýra – ty dvě u kamen pro pana strážmistra a pro pana revidenta. Budete něco večeřet?
      – Budu. –
      – Vajíčka? Salám? Kotlety? –
      – Cokoliv, paní –
      Je to divný host, poručit si nedovede – a snad ani neví, jak vajíčka, salám, nebo kotlety chutnají, tak nevybíravě se tváří. Hle – teď se rozhlíží po kuchyni, a jak udiveně – anebo jen chytrácky?
      Zájem hostinské o cizince znovu žhaví. Pořádný host si poručí pivo, cigáro si zapálí, noviny si přečte – a tenhle nic. Jen bloumá, jako by nikdy neviděl kuchyň. A o čem teď přemýšlí, dlouze a nehnule zadíván do plamene lampy – to by ráda rychetská věděla –
      – Je tam šeredno, viďte –
      – Eh – to nic –
      A honem zamlouvaje myšlenku, neznámý dotvrzuje:
      – Ano, je tam šeredno. –
      – Z daleka? –
      – Ani ne –
      Teprve teď host lapá po novinách, listuje v nich, těká z nadpisu na nadpis; ale hostinská hned poznává – ten chlapík jistě nečte, to on jen, aby mluvit nemusel –
      – Pán je asi od regulace –
      „Pán“ ani ano, ani ne, prsty bubnuje o stolní desku a najednou, odsunuv noviny, táže se, skoro prosebně a jakoby žádal za přímluvu:
      – Paní, prosím vás, nevíte, berou-li tu do práce? –
      Hostinská, co chtěla vědět, ví – myslí si –: tomuhle jen obyčejný salám a pokoj u záchoda, bez kamen. Tenhle již se tu, v Červeném Dole, vícekrát neukáže, neboť
      – co pak vás, človíčku, napadá! Teď to skoro stojí, teď nikoho, až na jaře. Ale to vám zrovna povídám, ani se netěšte – předem zdejší lidi, pro ty je regulace! A těch je víc, než dost! Až přijde pan inženýr, on vám to řekne.
      Zesmutněl. Víc. Zpřísněl, prsty se znovu, úderněji rozbubnovaly na stolní desce a v tvrdém sevření rtů domřel ten tichý, důvěřivý úsměv. Celý cizincův obličej tím zhrubl, i oči, teď nehnule upřené kamsi do kouta – ne to již není pohled dobrého člověka! Hle, teprve teď si hostinská všimla oholené hlavy – hu, jako trestanec, či co – A dobře, že již jde muž, je jí tu úzko s tím člověkem –
      Na síni cosi šušlají, pootevřenými dveřmi pozorně sledujíce hosta – To je divný chlap! Ne, takovéhle nocležníky nemají v Panské domě rádi. A hostinská se mrzí – že jsem ho jen brala, že jsem ho nehnala hned!
      Co se nezví po dobrém, zví se úředně. A proto s talířem nakrájeného salámu a kusem chleba předkládá hostinský neznámému knihu cizinců, pero a inkoust, připomínaje důrazně:
      – Co je teď tu ta regulace, musíme vést zápisy jak se patří –
      Cizincův ustydlý, nevšímavý klid bortí se v náhlé rozpaky a vyplašené oči těkají z hostinského na záhlaví rubriky a zase na hostinského, jemuž připadá, že snad ten člověk ani číst neumí.
      – Na první řádku přijde jméno a příjmení –
      Ten ulekaný nic. Nemluví, nepíše a jakoby na jehlách seděl – počkej chlapíku, na tebe si dáme pozor!
      – Umíte psát?
      Host se mdle usmál, a načrtav na kraji novin lehko a krasopisně několik písmen, položil pero a oběma dlaněma prudce stiskl spánky.
      – Zapsat se musíte a všecko řádně vyplnit. Jméno, zaměstnání, odkud a kam. Jinak tu nemůžete spát.
      Poroučivý, bezohledný ton řeči hostinského vyvolává podivnou odezvu u hosta. Ten, prudce zvednuv hlavu, shrnuje všecky vrásky kolem očí a úst k úšklebku, zle škodolibému a rychlými tahy vyplniv prázdné rubriky, podává hostinskému zpět knihu cizinců, do níž se takto zapsal:
      Jméno a příjmení:   J a n    R y b e c k ý
      Zaměstnání:   v r a h
      Cestuje odkud:   z    t r e s t n i c e
      Cestuje kam:   n  e v í
      I při špatném osvětlení petrolejkou jest dobře vidět, jak hostinský zbledl, jak třeští oči, hned do knihy, hned na Rybeckého, cosi nesrozumitelného koktaje. A do toho ustrnutí hostovo zpytavé:
      – Co tomu říkáte, pane hostinský? Teď již tu budu moci spát?
      Hostinská, kutíc cosi u kamen, zvědava, proč na tuhle otázku muž neodpovídá, jde, aby nahlédla do knihy, v níž hostinského ukazovák bezradně se chvěje na onom:    v r a h.
      – Kriste pane – děsí se rychetská, spínajíc ruce.
      – Já si to hned myslela – no, to je pěkné nadělení! V Panském domě – u poctivých lidí – a takovýhle člověk!
      A pěstmi hrozíc těsně u čela Rybeckého, chrlí ze sebe nenávistným pláčem roztřasená zlá slova:
      – Že se jen, člověče, opovažujete sem – fuj, styděla bych se mezi počestné lidi! Už, už se mně kliďte – hned! Pro vrahy není Panský dům! –
      – Ale, ale, paní hostinská, co pak tak zhurta? –
      Revident je vždycky zvědavější, než-li ti dva druzí, inženýr a strážmistr, denní hosté a strávníci v Panském domě, právě vcházející do kuchyně.
      – Bodejť ne – takovou ostudu! Ještě nás tu vymorduje –
      – Tak tak – žasne revident. A strážmistr, pronikavě zíraje na Rybeckého, zakrývajícího násilně lhostejným úsměškem rozčilení, suše, po četnicku zvídá:
      – Co pak se děje –
      Hostinský stejně, jako prve ženě, ale již pevnějším prstem ukazuje strážmistrovi Rybeckého cestovní deník.
      – Ukažte mně svoje papíry –
      Má je v pořádku, to vidí i revident, strašně zvědavý, nahlédající přes rameno strážmistrovo do lejster.
      Hostinský i žena věsí se ustrašenýma očima na četníka, skládajícího lhostejně papíry a vracejícího je Rybeckému.
      – Proč jste se tak hloupě zapsal?
      A Rybecký, jehož škodolibý úsměšek zhořkl ve vyčítavý, smutný úsměv, spíš účty klade, než odpovídá:
      – Doma? Bratr? Příbuzný? I toto!    V r a h !    A pryč, pryč od nás! Známí? Přátelé z mládí? Fuj, že se nestydíš k nám přijít –    v r a h u ! !    – Obec? – Pan starosta pokrčil jen rameny, a kdyby mu to úřad dovolil, vyjekl by, co si myslil:    V r a h a    do obce?! To jeho – je nám líto, pane, všecko obsazeno – to bylo tak vylhané! – V místě, kde jsem pracoval dřív, ani slyšet nechtěli – toť se ví, čest firmy a jistota – ani tam mne potřebovat nemohli, třebas pan šéf zalitoval – škoda vás, byl jste dobrým pracovníkem – Tluču se po světě, za prací – dali by ledakdes, ale, jak otevru tohle –
      A Rybecký, pěst na propouštěcím listě, druhou ruku nataženu ke dveřím, hlas bolestný a zajíkavý –
      – marš! Těm, kteří nevědí, koho jsem zabil a proč, těm se nedivím. Jsou vrazi všelijací a jistota je jistota. Ale ti doma, ti známí – eh –
      Hostinský se rozpačitě poškrabává na temeně a jeho ženě z té přezvědavé duše promluvil revident, vpadající do Rybeckého žalobného zamlčení nedočkavou, horkou otázkou:
      – A koho jste zabil –
      – Beztoho je v tom ženská – dodává přesvědčivě strážmistr, usedaje ke stolu, vedle inženýra, zabořeného do počtů ve svém zápisníku.
      – Je. Ale tak, jak vy si to, pane strážmistře, asi myslíte, tak to není. Já nezabíjel ze žárlivosti –
      – A proč – proč? dotírá revident, horečně nedočkavý a hostinská se uděsívá svým vlastním dohadem:
      – Panno Maria – on snad –
      Rybecký nejspíše zná již dobře tyhle rychetské i jejich zlé nápovědi. A proto tolik hořké jistoty v jeho:
      – I ne, paní, nemějte strachu. Pro peníze to také nebylo.
      Teď chytá zájmem i u inženýra, doposud neúčastného.
      – A tedy jen tak, pro radost? –
      – Jste tomu, pane, hodně blíž, než-li pan strážmistr a paní hostinská. –
      – Ježíši Kriste – z radosti lidi mordovat – Ježíši Kriste! –
      A hostinská, lomíc rukama, jako by nad zabitým hořekovala.
      Revident, šeptaje cosi uhlouplému hostinskému, pochybovačně šermuje u čela ukazovákem a strážmistr, pokrucuje hlavou, tvrdí s důrazem zkušeného:
      – Člověče, to mně neříkejte, že byste zabíjel jen tak, pro radost! To má jistě svůj háček –
      – Pane strážmistře, zabil jste již někdy vzteklého psa?
      – Pes a člověk – v tom je přece jen trochu rozdíl, nemyslíte? –
      – Je. Když zabijete vzteklého psa, dostanete pochvalu. A za to, že jsem chtěl radikálně pomoci od lidské bestie, dostal jsem při všech polehčujících okolnostech sedm let těžkého.
      Četník by cosi namítal, ale Rybecký již vysvětluje:
      – Já vím, anarchie, že ano – spravedlnost na svou pěst, viďte. Ne, nereptám. Nadarmo mně neslevili tři roky. A nebýt toho soudu veřejnosti, stokrát tvrdšího nad soud podle zákona, mít možnost, sehnat si svůj chléb, jako dřív a třebas nesnadněji a sušší, ale sehnat si jej – věřte, snad bych ani nelitoval, byť jsem se v té své radosti tak šeredně zklamal, já, špatný znalec lidí. Ale –
      Rybeckému do horké pomlky vpadá revident nepovolným:
      – A nepoví, co vlastně vyved’ a nepoví! –
      – Proč bych nepověděl. Ostatně, nic detektivního, pane. Chcete-li – prostá vražda – jak bych to dnes řekl –
      A Rybecký s úsilím člověka, jenž více myslí, než mluví, těžko pachtí se za výrazem, přerývaje dlouhými pomlkami věty, sotva načaté.
      – Z hlouposti – vpadá strážmistr do té poslední a v jeho nápovědi víc jistoty zkušeného, než otázky.
      – Ano, z hlouposti. Prostá vražda z hlouposti – ochotně a rád přisvědčuje Rybecký.
      – Tak nějak to řekl jeden z pánů porotců, asi ten, jenž svým „ne“ chtěl dotvrdit, že jsem o mnoho větší hlupák než zlosyn. Buďsi. Hlupák. To už je výslužka každého, komu odvaha zkrachovala do tak planých konců, jako mně. Konečně, jaká pak odvaha. Praštit ožralu klackem, kterým se sápe na ženu a děti, to je snadnější, než se na tu hrůzu rok dívat. Kdybych se byl nastěhoval do nového bytu, na mysli moudré a opatrné – co tě nepálí, nehas –, kdybych zavřel okna, spustil záclony a u kamen, při čaji, putoval s Flamarionem po hvězdách, nemusel bych se dnes tak divně zapisovat do knihy cizinců. Ale to již je tak osudem někoho, tíhnout jen k té zemi a jen k těm lidem. Jak vám to povědít, celou tu tichou historii podivného utrpení – což té tam naproti a těch dvou dětí, na tom nic podivného – těch svatých žen a dětí, které umořil táta alkoholík, těch v nebi asi na potkání. Ale unikum – vzácný případ – vysvětloval pan obhájce, tu mou cestu od prvního poznání do té rány, která zabila. Já vím, již se nudíte – je to tak jednoduché – nemohl se na to dívat, šel a praštil ho. Co je na tom. Jen ta hloupost člověka, jenž se pletl do věcí, po kterých mu ničeho není. Ale na omluvu páni –
      A Rybecký ustrašenýma, bolestnýma očima se doprošuje o zájem těch, kteří si myslí, že již vědí konec a kteří již i zívají, jako vedle ten pán, ten ještě před chvilečkou tak strašně zvědavý.
      – Jsou takoví hlupáci, kteří se domnívají, že pravý život má jen tyhle dvě složky – být hrdinou a nebýt bez hříchu. Já jeden z nich a snad nejhloupější. A proto jsem byl tenkráte tak nešťasten, já, jehož dosud největším hrdinstvím byl tu a tam nějaký ten hlad, když nebylo výdělku, ani přítelíčka. A hřích? Můj bože – těch mých sedm denních mne nepřipravilo o titul spravedlivého a ten osmý, jenž by hnul tou mou přepoctivou, ctnostnou šedivinou? Kde se jej dopídit v té mé chudé, nevýbojné samotě, kde se spálit v tom mém zkomíravém vlažnu? Ano, zvenčí to muselo přijít a tak divoce, rabijátsky – celé noci jsem musel u okna vypouslouchat řádění lidské bestie tam naproti – vypouslouchat a proplakat, abych poznal, jak jsem hříšný, jak sobecky nečinně, zbaběle tu civím v té své pohodlné pavučině. Je to směšné, viďte, ale nemohu si pomoci, věřte, pánové, tenkráte jsem byl snad nejšťastnějším člověkem na světě. Pro to poznání své slabosti. A pro tu naději, která den po dni rozrůstala do zarputilého odhodlání – budeš hrdinou – musíš být hrdinou! – Utluče-li ten chlap svou rodinu dřív, než ty se rozkýváš, běda ti! – A tak tedy jednoho dne, kdy tam naproti dětská hlava zakrvavěla, stal jsem se oním smutným hrdinou, tím smutnějším, čím planější byl výsledek mého spasitelství. Pravda, zabil jsem saň, ale bez princeznina vděku. Měli jste ji slyšet, tu ještě plnou modřin, když jsem přivedl stráž a pak i  u soudu. – Ty zvíře, tys mně zabil muže – ach lidé, pomoc – on mně zabil muže! – Ta mně přitížila –
      – Jo jo – naprázdno povzdychl pan revident, jehož zvědavost, nasycena nijak zvláštní pochoutkou zlhostejněla.
      – Husa hloupá – soudí hostinská, kladouc do rendlíku o dvě kotlety víc, než obyčejně.
      – Čím jste? – přerušívá inženýr hořkou pomlku Rybeckého.
      – Vrahem – jak jsem řekl –
      – Hloupé řeči – to je pan inženýr od regulace – rozumíte? – důtklivě připomíná strážmistr, ulpívaje při tom na inženýrovi přimlouvavým pohledem.
      – Pan inženýr od regulace, kde, berou-li koho, berou jen zdejší lidi – drtí Rybecký výčitkou naléhavost strážmistrovy nápovědi, ohlédaje se při tom po hostinské.
      – Ne-li, paní hostinská –
      Ale hostinská, jako by se nepamatovala, čím odbývala jednoho ze sta, kteří na červenodolské regulaci od vánoc darmo hledali práci.
      – Co pak já vím? To je věc pana inženýra –
      Rybeckého lhostejný smutek zesvětlívá do prudkého, nedočkavého zájmu.
      – Že byste mne vzal, pane inženýr?
      – U které firmy jste byl –
      – U Schöna, pane inženýr – Schön a spolek –
      – Na březovské lokálce –
      – Ano, ano –
      – A čím? –
      – Figurantem, prosím, k měření mne páni brali. Pak jsem přišel do kanceláře, to víte, má-li člověk v čem zalíbení, dohrabe se, jen chtít. A mně se tak líbilo potýkat se s čísly! Na logarithmickém pravítku jsem se naučil, na stroji, kubatury jsem počítal – řekli by vám, pane inženýr, o Rybeckém, kdybyste se zeptal –
      Slova, věty Rybeckému tekou, valí se, a jak jarně, ledy to praskají – na novou cestu, do nového jara –
      Počkat. Ještě ne.
      – Co je tohle? – ptá se inženýr suše, načrtnuv do zápisníku jakýsi obrazec.
      – To je regulovaný profil. Tuhle dno, tuhle bermy a zde svah v pětačtyřicítce.
      Rybecký je jistě ve svém, tak mu oči rozjiskřily.
      – Vypočítat plochu –
      A před Rybeckým se zabělalo logarithmickým pravítkem – rozumíš mně? umíš se mnou? Jak bych neuměl – i vítám tě, starý známý – šup a šup – prosím: 48.057 kvadrátních metrů. Správně?
      – Na centimetr. Ráno se přihlaste u mne v kanceláři. –

      ČERNÁ SOBOTA
      
             
      Nad rozvodskou dolinou prška jarních hvězd. V každé kalužce z březnového sněhu je jich na hrsti, lidé se jimi brouzdají, plné oči jich má Karla na čekání pod javorem – a jen ta Pavlova sobota černá. Černá v hospodě, černější doma a nejčernější na břehu, nad tůněmi, lhostejnými Pavlovi ještě včera, kdy zamrzlé, nepopadly, nestáhly, nezardousily, byť přes ně si nadcházelo na cestě za děvčetem sto takových Štítarů, kluků zlodějských. Ale dnes? Pavel, synek z pískařské chalupy větří, co dovedou větřit jen takové vodácké smysly na pozorné, vytrvalé číhané. Dnes již neuvidíš až na dno, neutečeš před žravými bolestmi aspoň na chvíli, tam kamsi, za střelitými pstroužky, do zahrad vlajících řas a vesele zeleného vodního lupení. Podivná horečka chvátí dnes řeku. Jiskrná hlaď na tišinách uslepla naryzlými sinavými skvrnami, občas blábolíc tupým, dlouhým rupnutím. Tiché šelesty plíží se naříkavě pod vrbinami podél břehu. Jarní míze s hor, té dravé, nestačí tepna, zamořená zimou. Dere se, tlačí, leptá, bije, chce se jí volných a širokých břehů – a dobude jich. Zítra, vítězná, bude hřmít přívalem dolů, do světa, zítra si již nebudou Rozvodští nadcházet po ledu, zítra by Karla již nečekala pod javorem, zítra by šla najisto níž po vodě, k mostu, a po mostě vstříc tomu – oh, tomu –
      Dnes však, vodácky nevědomá, potuchy nemajíc o zabijácké novině pod ledem, čeká u javora. Šla by dolů, přes led by šla a na druhou stranu, milému v ústrety, kdyby –
      Bojí se mne? Štítí se mne? Hryže ji svědomí, že mučí člověka, který ji na kolenou prosil o lásku? Nejde. A kdybych šel nahoru, k javoru, uteče. Ten kluk Štítarů, ten mě ji ukradl, ten ji zmámil tou svou sobotní frajeřinou! Klobouk v ruce, již zdaleka na ni líčí kudrnatou, černou palici, v pasu houpavý panák. Oh, Pavel ví, kdyby si stokrát řekl – nevšímej si, nesliď, napij se a lehni si – nevyhraje, musí za nimi, ať o ty střípky tajných šeptů se po tmě, na slíděné, znovu a znovu pořeže, ať. Jen když jí bude na blízku, když uslyší její hlas a její dech, aspoň úkradem, bože, bože můj – a co pak mohu já za to, že jsem zrzavý, co pak mohu    j á   za to, že při odvodu řekli „neschopen“, že kde kdo se ušklíbl nad kriplem s hlavou, vraženou do ramen a rukama až po kolena? Rukama, které by dovedly stejně horce pohladit, popadnout, sevřít, jako ty zlodějské, ty Štítarovy? A které –
      Co – již jsi tu zase, ty střečku z roští za rohem stodoly, ty bláznivý, navádějící marnou láskou a hanbou rozjitřeného, aby po druhé nenechával doma nože? Pomstít se, vrazit Štítarovi čepel až po střenku do zad?
      A Karlička? A Pavel? – Ne, tahle rána by nepomohla Pavlovi na lavičku za humny na místo Štítarovo, ta by skončila Kartouzy. A ani za to nemůže Pavel, že ruka, která by do Štítarových zad dovedla zajet až po střenku, nadobro by uslábla při pokusu, oddělit chorou hlavu a choré srdce smyčkou. Kdyby byl takovým silákem, již dávno by se vypravovalo o rezavém hlupáku z rozvodské pískárny, který si pro jedno kvítí smrtelně sáhl na kobylku. Ale Pavel je tak žebrácky chud na tyhle síly. A to, co ho zaléhá dnes, co mu bystří vodácké smysly, to není síla, to jen slaboch chňapá po cizí pomoci. A jedno mu, že tuto, čistou, nemravně zašpinívá, na to dnes nemyslí, jak by on, vrah, mohl být i jen blízek místu, kde Štítar smrtelně padl do jeho léčky, jak by tu mohl pískařit a jak by ho, podlého, snesla na sobě ta, kterou pro své nekalé zámysly znásilnil – laskavá dobrá řeka. Pavlovi sinavě do tmy zablýsklo nápadem o Štítarovi, probořeném na ledě. A to by již nebyli dva na jednu, jeden vítězný a druhý sbírající pokradmu ubohé drobečky – to by ten ponížený mohl být – a co – mohl být – jistě by byl povýšen a ten povýšený – rup!
      Probořit se na tůni, kterou Pavel vybral na podzim na dobré čtyři metry, to je jistota nejjistotnější. A Pavel? Naseknutý led nejsou probodená záda. Ne, Kartouzy z toho nebudou, jen volné místo vedle Karličky na lavičce.
      V maličkém Pavlově světě prudce rozbujívá jedovaté koření, muka srdce po něm jíhnou v krásné snění, květ na květu – má drahá, má milá – ty – ty – tím nejkrásnějším, tím nejdůvěrnějším – ty – podaruje tě šťastný Pavel.
      Do černé soboty hvězdy se rozsvěcují, plny jich kalužky na ledu nad tůněmi, Pavlovi oči se v nich brouzdají, myšlenka na rozletu do jarní noci, do radostného – ne. Nikam.
      Sestřelena výkřikem parní píšťaly, jako kámen padla zpět, do hnízda – ty pitomo, co bloumáš? Neslyšíš, jak na druhém břehu za kopcem, povykuje lokomotiva – už ho vezu – už ho vezu –? Proč tu civíš po celý den, proč se ti uši až rozbolavěly úsilným slíděním za znameními, v nichž tvá jediná naděje? Led, jako struna napiatý přívalem; proč sis do olšin schoval vodáckou sekeru, čekající již od rána na práci? Že na práci vrahovu? A zač mají v pískařském baráku na Rozvodí stokorunový paušál?
      „Při nebezpečí velkých třenic ledových odsekávat břehy, aby kry nenakupily se nad tůněmi v rozvodské zátočině.“
      Jest povinností Pavlovu naseknout led právě zde, na nejhlubší tůni. Že tu lidé chodí? Na zakázaných cestách chodí každý na své nebezpečí. Proto zrušili tu, u pískárny, převoz a proto vystavěli čtvrt hodiny níž nový most, aby se bezpečně a pohodlně chodilo Rozvodským ze světa domů. A kdo si chce nadejít? Kdo se nemůže dočkat lavičky za humny?
      N a   z a k á z a n ý c h   c e s t á c h    c h o d í    k a ž d ý    n a    s v é   n e b e z p e č í !
      Jedněm, těm Pavlovi lhostejným, těm možno křiknout vstříc –   h e j   –    z p á t k y !    – a Pavel by křičel, z plna hrdla by křičel.
      A Štítara?
      Abych ho nad tůně nedostal!
      V úporném semknutí myšlenek rudě si črtá do tmy plán:
      Sekerku ssebou – a na druhou stranu. Po vodácku. Lehko, kočičím krokem – chlapcům z pískařského baráku první zmrazek dost silný, aby se po něm dostali z břehu na břeh. První, daleko přede všemi, jako vždycky, poběží silnicí od nádraží Štítar. Neměj strachu, že dnes bude jinak, že ti kdosi rychlejší zhatí plán. Pod javorem čeká Karlička. Že je tma? Poznají-li tvé uši menšího nepřítele na den cesty, takovou jarní horskou vodu, aby nepoznaly nepřítele nejúhlavnějšího! Co – že již jde? – Ne, to jen neklidná voda ťuká pod vrbami. Až ho ucítíš v zákrutu na srázu, rozžehneš lucerničku a klidně, jako pírko přes led. Možná, že by se dal Štítar přes led i bez téhle vábničky, ale jistota je jistota. A možná, že by přešel i suchou nohou, jako ty, po jarním ledu může umět chodit i takový zámečník, ale po ledu, jarní vodou napiatém a nad tůněmi sekerou štíplém, po tom  aby  již  jen duch –
      Nad tůněmi sekerou štíplém – hle, jediný klíč k tvému – buďto – anebo! Vezmeš sekerku na nejdelší topůrko, nízko a krátce tneš, abys hluku nenadělal, zapáčíš –
      Stalo se. I toto se stalo – rup – a pryč, střelou pryč z té strašlivé houpačky – A Pavel běží, letí – je na břehu?  – Ne – není na břehu – to vratké pod ním, to není pevná půda – dál – Kristepane – dál – V polou úprku strání nahoru, k javoru ho dohonilo, co se tak zoufale rozběhlo večerem ze spoda, z řeky, z té léčky, až příliš dobře stražené, nežli aby nepolapila.
      – Pomoóc – pom –
      A zoufalejší, údernější – Jendo – Jendoó! ho strhlo ssebou zpět, po strání od javoru k řece – Karlo – Karličko – počkej – no, tak počkej – neběž – utopíš se – Kar – –
      Na lavičce za humny místa až dost.
      Ty dva, Pavla a Karlu, vylovili ráno v jednom klubku zpod olšového kořání a Štítara ani nenašli. Ledy ho zatáhly bůhví kam.

  

      MYŠI A MYŠIČKY

      – Vytopím je jako myši! –
      Tak, po vodácku, Kačecího rybníka baštýř Rejsek, posedlý mstivou odplatou za šeredné překvapení, jaké mu vracejícímu se ze zajetí připravila jeho žena a jeho třemošenský kolega. Bašta při Kačecím rybníce, jako vykradené hnízdo. A ona, ta zle lamentící při mužově odchodu do pole, ta s milánem v baště pod Třemošenským. Ona a s ní všecko, což její bylo, jen ta komisní mládenecká postel, studená a pustá, přivítala Rejska, nahlédajícího do zamčené a podivně zamlklé bašty, když blahé jistoty pln přiběhl přes pole od nádraží, rovnou domů, ke své – eh –
      – Bác, bác? Trefíš – netrefíš. Flinta hajnému a baštýřova msta ve vodě.
      Hle – cesta vodní krysy hlinitou hrází rybničnou. Dutinka po vyhnilém koření. Voda se do nich natlačí, louží a leptá. A dobrého baštýře pozornosti ať takových pecek ujde co nejméně. Těžko je vyslídíš, ale vyslídíš je přece, máš-li vodní čich, pravý baštýřský. Mokvající místečko na zevní straně hráze. Náhodný potůček u paty. Zbahnění louky. Vývařiště myšinou. Slabounké šelesty v hluboku, jakoby na plicích při nejprvnějším počátku nemoci. Baštýři, hledej, sliď, neboť tvá vůle, tvůj chléb a konec konců tvůj život v tom, jak brzo zvěstuješ inženýrovi, že tam a tam stůně hráz a jak stůně.
      Před válkou byl by Rejsek vědomím nebezpečí polekaný letěl, co dech by stačil, do kanceláře k inženýrovi a – pane inženýr, zrovna uprostřed, na největší hlubině pecka! Za čtvrt trouby propouští! A bylo by se s chorým místečkem hráze doktořilo tak či onak, jak by oni dva, baštýř a inženýr usoudili.
      Dnes Rejsek radostí jen vyjekl, když přišel na bolák, jehož zanedbání by mohlo znamenati smrt. Zanedbání – a což, až se Rejsek v boláku tom porýpe, až jej zjitří – poletí to všecko, Kačecí do Třemošenského a třemošenská hráz nejprohnilejší ze všech dvanácti.
      Nemilosrdné, vojácky pusté: – Hej – rup! zaošklivělo na rtech krutým úsměškem potřísněných, jako by se hráz již bořila a oči vítězně rozsvíceny, jako by viděly zlého díla korunu.
      Plánu, jejž Rejsek vymyslil, nechybělo než jedna dynamitová patrona a slušná větší voda, nejlépe přívalová, po prudkých deštích. A i tu dynamitovou patronu sehnal kačecký baštýř, třebas bylo mu odvážiti se i tak ošemetného podniku, jakým je krádež ve skladišti trhacích hmot panského lomu. Ale měl ji, milovanou.
      A hodiny, pak celé noci nespal úzkostí, pomůže-li mu ta podivná milá, aby z pecky byl průlom.
      A když jakž takž se utěšil úsilně v paměti sháněnými úvahami o jistých účincích dynamitové patrony (viděl kdysi, co utrpí ten žďabec v jednolité žule!) – dolehla starost druhá, horší.
      Kdy?
      Již třetí měsíc Rejskova baštýření a těch několik přepršek za řeč nestálo, ani jich rybníky neucítily. Selhávaly stoleté pranostiky. Noviny nedovedly říci jiného než beznadějné: ráz počasí potrvá. I cosi jako modlitba v koutečku duše zaskomíralo. Modlitba člověka v rozvratu. Bolesti docela nové ráže žerou a leptají a ženou zoufale bezradného, aby zažebral:
      – Vody, vystupte – samy vystupte, když nejdou deště!
      Ale vody lhostejné k Rejskovým bolestem hnily a hnily jako v každém suchém roce.
      A tak, vehnán do slepé uličky, voják ztracenec, odhodlal se vyraziti na vlastní pěst. Pustí i ten močál – ať se stane, co stane.
      A vydrží-li Třemošenská?
      – Eh – Ta prohra tě aspoň naučí nebát se dna na nejhlubším –
      Rejsek slídí pod Třemošenskou, jsou-li ti dva doma. Jsou. Ani se z bašty nehnuli – tak jim stačí ten jejich nový svět. A Rejsek, do nepříčetnosti pobouřený, skoky od Třemošenského ke Kačecímu, dynamitovou patronu v dlani a v hlavě, krví nalité, vířivé mstivé rudo.
      Je dobrá hodina i toho štvavého letu Rejskova od hráze ke hrázi. A čím prudčeji vyrazil, tím dále Kačecímu místo, kde uštván klesá jako podťat, tělem i duchem k smrti usláblý. Tělem, až se jako kus dřeva čelem do trávy svalilo, vyčerpané. A duchem, že mstivé rudo špinaví v nebohou, bezzájmovou šedivinu, že branka do duše dokořán a nehlídána, vejdi kdo vejdi.
      Vešel nejbližší: Rejsek člověk, prosťáček, jenž neví o ničem jiném než o svém lidství. Člověk prosťáček nastavující srdce všude, ať ráně, ať pocelu. A člověk prosťáček, posedlý živelným, podvědomým strachem na prahu každého činu, o němž jeho srdce rozsoudilo, že zločin.
      A tak ta druhá polovice cesty z Třemošenského ke Kačecímu cesta kajícího, k pláči smutného i rozradovaného. A zase těžká noc, tvrdý den a zase rudý večer pod okny třemošenské bašty. A znovu zastavení, kdy se pod křížem padá –
      V ty psí dny, kdy člověk v rozvratu a člověk prosťáček bili se o Rejska, rvali se a křepčili, navštívil hráz Kačecího dětský smích a povyk.
      Má-li baštýř vodní čich a vyčíhá pecku, vyčíhá ji i pěšácký kluk, dědic vodařiny bůh ví po kterých předcích. Takovou podařenou pecku, dávající již za dvě trouby, střízlivě počítáno.
      Ten starší, kalhoty i rukávy vyhrnuty, pečlivě zkoumá v hluboku pramene, ucho přikládaje a čije směr. A ten maličký, ze široka rozkročený, očka poulí na tu hbitou, třpytnou krásu a jen:
      – He – Pepa – heč –
      Rejsek, zoufající u propusti nad vodní mírou, suchou již pod pět metrů, skoro vděčen tomu: – He – Pepa – heč –
      Když člověk ustupuje, až hanba, i na dětský hlas se vymluví.
      – Zatracenci – co ti tu –
      A zbystřený sluch lapá rozumy staršího:
      – Ty chytrej – to bys nekřičel heč, až by pecka povolila –
      Do Rejska jako když nůž vrazí. Co – pecka –
      Od vodní míry k pecce minuta. Rejsek tam za čtvrt a po dravčím:
      – Parchanti – co vy –
      Na ostatek mu nezbylo času, neboť:
      – Že si nedáš na hocha pozor! –
      To skokem za maličkým, zapadlým hlavičkou rovnou do bahna. Jakž jinak mohl skončiti tu, na bahnisku pod peckou, bezhlavý úprk roběte před tváří tak zlostně našklebenou –
      A v Rejskovi dušička se jen jen tetelí strachem – Krista pána, co by to bylo – utopil se v blátě – takové robě –
      – No – neplač, Pepíčku – neplač –
      Na srdci, jako když obruč praskne, aspoň jedna. A to – neplač, Pepíčku – bylo tak konejšivé, jak jen dovedlo rozkvést na rtech děcko chlácholícího Rejska, jemuž se vždy tak chtělo být tátou.
      – Pane Rejsek, máte v hrázi pecku. Za dvě trouby dává –
      Tak ten starší, ucho na zemi a ruku po rameno v otvoru.
      – A – zdá se mně – hučí to u výpusti, na nejhlubším. Kdyby to prasklo –
      První, co po hochových rozumech napadlo teď víc zahanbeného baštýře, než užaslého Rejska nenávistníka, bylo:
      – Kdyby tu byl teď inženýr, jistě by řekl: – Rejsku, vy takhle hlídat hrách a ne rybník, když takovouhle díru, za dvě trouby a u výpusti, propasete.
      Hocha by pak pohladil po tvářích a pochválil by: – Dobře, Toníku! Bude z tebe baštýř –
      A tak se Rejsek bázlivě přesvědčuje, jsou-li tu opravdu jen děti a on. Chtěl se nuceně zasmát, aby tu hloupou chvilku nějak rozbil, ale v přímosti pohledu pěšákova chlapce, tak dětsky hluboce jistého svým poznatkem, nechtělo se smíchu z hrdla.
      – Ale pro pána, snad tu před dítětem nezhloupnu docela – pro smích – děsí se Rejsek. A honem – co by –
      – To víš, čekám zrovna na tebe. A víš ty, kluku, proč se nepospíchá se správou?
      Toník se ptá očima.
      – Vidíš, ty Tondo, nevíš –
      A Rejsek shání v hlavě, proč se nepospíchá, ale najednou hlava tak pitomá. A také, co by vymyslela, jakou lež, když o téhle pecce měl již dávno říci inženýrovi a když již po ní nemuselo být ani památky.
      A tak vysvětlení spolklo netrpělivě pobízivé:
      – A jděte odsud – co tu slídíte – ještě, aby se Pepíček utopil! No – tu máš, Pepo – to já jen tak –
      Začalo to korunou do dětské dlaně vtisknutou, bilo to do svědomí několika minutami úděsu z představy špinavé zátopy, plné takových nebohých dětských myšiček Pepíčků, Rejskem k smrti vyplavených – a skončilo to úprkem na úřad k inženýrovi, s hlášením, že pecka a jaká! Za dvě trouby dává.