Při příležitosti 60. výročí úmrtí (13. července 1948) a 120. výročí narození (23. května 1889) rozhodli jsme se připomenout podkrkonošského autora Zdeňka Róna, a to náčrtem vztahu tohoto spisovatele a jeho rodiště. Vysoké nad Jizerou nacházíme v pozadí celého jeho života i díla. Účastní se studentského života ve Vysokém, s Vysokým je spojen i svým životem rodinným, vztah k Vysokému formuje jeho literární práce, z nich jmenujme především sbírku K pramenům a román Větrov. Z. Rón se ne nevýznamně účastní společenského a kulturního života vysockého a Vysoké, Rónovo rodiště, místo jeho celoživotních návratů, úmrtí i posledního spočinutí, si jej stále vděčně připomíná.

Zdeněk Rón ve Vysokém prožil nejen svoje dětství, ale svými aktivitami se sem stále vracel. Měl zde svoje rodiče, přátele, z Vysokého pocházela i jeho žena. Tomu odpovídá i jeho tvorba, v níž se jako hlavní inspirační zdroj jeví Podkrkonoší, život horského lidu, potažmo samo Vysoké.

Jednu z význačných etap vztahu Rón–Vysoké tvoří Rónova účast na studentském životě Vysokého. Po svém starším bratru Karlu Rónovi, iniciátorovi řady studentských akcí, se k účasti na této činnosti dostává s bratrem Bohumilem i Zdeněk Rón. Ten se na ní podílí zejména přednáškami a dramatickou tvorbou. Studentstvo např. r. 1908 sehrálo v divadle v přírodě kus Zdeňka Róna Pro svobodu.¹) Z. Rón se jako asi šestnáctiletý stává kronikářem Pamětnice Studentstva ve Vysokém nad Jizerou. Několik let vydává se svým bratrem Josefem a s Jar. Nečáskem silvestrovský studentský časopis Rámus. Připravil také několik vlastních programů, zábavných večerů a akademií, napsal aktovku a poté delší celovečerní hru. 3. prosince 1911 proslovil řeč na slavnostní akademii ke 125. výročí ochotnického divadla ve Vysokém nad Jizerou. V r. 1912 se na Petruškových vrších účastní karikatury pražské sletové scény Marathon a 23. srpna 1913 byla ve Vysokém sehrána Rónova divadelní hra Pohádka o štěstí.²)

Vysoké dalo základ i Rónovu životu manželskému. V roce 1912 se sblížil s vysockou rodačkou Marií Zajíčkovou. Korespondence s ní mu poté pomáhala překonat strasti odloučení za studií (rodiště na něj nezapomínalo ani občasnými bedničkami s přilepšením) a v době 1. světové války. Po válce a ukončení studií se Rón ve Vysokém 8. 5. 1920 s M. Zajíčkovou oženil.

Jak se celým dílem Zdeňka Róna prokázalo, jako celoživotní program vznikla ve Vysokém nad Jizerou v roce 1921 báseň Horácká země (coby básnická prvotina Rónova zveřejněná v Národních listech). Slovy C. M. Metelky řečeno, v ní „nejen že přesvědčivě vyjádřil svůj horský původ, ale i to, že z horského podkrkonošského kraje pramení a má a bude růsti celé jeho dílo. Už v této básni řekl Zdeněk Rón jasně, že zde kotví svými základními zážitky, protože tady viděl a poznal a prožil tuhý a úporný zápas člověka s životem, s chudou, kamenitou půdou, zde viděl českého člověka na stráži v národním boji.“.³)

Zaměstnání Z. Róna z Vysokého odvedlo jinam, ale už z jeho knižního debutu Za člověkem (z roku 1924) je zřejmé, že své Podkrkonoší neopustil. Naopak úsilí o jeho pozvednutí se stalo jeho všepronikající snahou. Kronikou Podkrkonoší za 1. světové války se stává dvojdílný román Průvan v podhoří (1928, 1929), vážou se k němu i povídky sbírky Než bude pozdě (1931), Vysoké najdeme dokonce i v „pražském“ románu Něco vydržíme, kde jsou zvěčněny vysocké Korábovy břízy a kluky i studenty z Vysokého milovaný cikánský plácek, a Strážov – to je samo Vysoké nad Jizerou⁴), a tak bychom mohli ve výčtu realistických prací pokračovat. Série příběhů strýce Ondřeje (Jasno na horách, 1940, Od jara do jara, 1942) pak za války posiluje české čtenáře optimistickým vyzněním příhod dobrého ducha Krkonoš.

Jestliže opomíjíme řadu konkrétních detailů v toku Rónova díla, jak vyrostlo z jeho vysockých kořenů, jedno svědectví o vztahu Zdeňka Róna k Vysokému opomenout nelze. Je jím básnická sbírka K pramenům (1940). Je dáno zvláštní povahou skutečně básnického textu, že jej lze vykládat z mnoha hledisek a úhlů, záleží jen, kterou stranou zrcadlících plošek poetický krystal natočíme. Co však nelze v případě Rónovy sbírky přehlédnout a co prostupuje každým slovem básníka Róna, je láska k domovu, k těm životodárným pramenům, z nichž se napájela jeho duše po celý život, v nichž hledala sílu při všech životních zkouškách a nesnázích a k nimž se Rón vracel z cest po dolení zemi. Těžko se hledá konkrétní doklad, protože sbírka jako celek (ostatně jako celé Rónovo dílo) vypovídá o jeho vztahu k Vysokému; motivy jsou natolik básnicky obecné, že dávají spíše jen tušit, kde se vzaly, odkud vyrostly, kde jsou jejich prameny. Z toho všeho si připomeňme Vysoké alespoň v tom, jak Róna naučilo mluvit a žít:

PROSTĚ, ACH PROSTĚ –

Prostě, ach prostě říci
tu radost, na světě že jsem,
že lidské srdce mám, že piji z pramenů,
že miluji tě, rodná zem’.

Prostě, ach prostě zaznít
jak v stříbro jív když jarní vítr dých’
a v blescích dunět, burácet a bít
při svíčkách hromničných.

Prostě, ach prostě vstávat
jak z jitřní rosy den
a navečer i navěky dát dobrou noc
vyrovnán, usmířen.⁵)

A jak si Rón předsevzal, tak se nám ve své sbírce i představuje jako básník vytříbené formy a hutné zkratky, když vyslovuje nejhlubší a nejniternější pravdy své životní zkušenosti, kořenící v kamenité zemi Rónova rodného kraje, která právě proto dává obdivuhodné plody zemité moudrosti.

Přímo Vysoké samo se stává podnětem k sepsání románu Větrov (1941), který čerpá z konkrétní historické události ze života Vysokého, rozsáhlého požáru tohoto městečka v roce 1834 a jeho zmrtvýchvstání při obnově vlastními silami pohořelých. Toto téma Róna provázelo od nejútlejšího dětství. Říká k tomu: „Když jsem jako dvanáctiletý hoch nemohl nepsat již jen školní úlohy, byla neustálým tématem mých nezralých plániček táž dějová náplň, která po letech uzrála ve Větrov.“⁶)

Rón cílevědomě vydal román za okupace, aby příběhem vysockých dodal národu naději v době temna. Jak těžce Rón nesl německou okupaci, dosvědčuje próza K jitru, odraz prožitků souvisejících se záborem pohraničí, jak se konkrétně projevil v samotném Vysokém.

Po zásluze dostává Zdeněk Rón dne 5. června 1941 „čestné Wysocké měšťanství“ a „we Wysocké městské knize zaznamenán jest“. Jsou to poslední dny oficiálního „přátelství“ nacistického Německa a Sovětského svazu, na který Hitler 22. 6. vojensky zaútočí. (A Rón přitom na jaře 1941 vydal románovou kroniku Větrov, kde se několikrát opakuje motiv putování českých podkrkonošských muzikantů – také harfenic! – do dalekého Ruska.) V září téhož roku nastane konec probenešovsky orientované Eliášovy vlády, když se zastupujícím říšským protektorem stává esesák Heydrich. Generál Eliáš je zatčen, odsouzen k smrti a naplno se rozjede program totální germanizace, jemuž se Rón a jemu podobní snaží nadále čelit pěstováním české kultury.

Z činnosti spjaté s Vysokým připomeňme dále, že již v r. 1920 přivádí Rón do Vysokého básníka Antonína Sovu a že v roce 1936 je hlavním řečníkem při odhalení Sovova památníčku ve vysockém „vlasteneckém“ parku. V roce 1939 se tamtéž podílí na zasazení plakety Viktora Dyka s Dykovým protiokupačním mottem. O Velikonocích roku 1940 uvedla Pěvecko-divadelní jednota „Krakonoš“ ve Vysokém nad Jizerou premiéru Rónovy hry My všichni, vychovávající ke statečnosti, obětavosti a vzájemné pomoci, napsanou nářečím Vysocka, ve které Rón vyzpíval svou lásku k rodnému kraji.⁷) Během 2. světové války uspořádal Rón mj. výstavu fotografií krkonošských roubených chalup v malém sálu vysockého „Krakonoše“.

Vděčné Vysoké pak na Róna nezapomnělo ani v tíživé době po únoru 1948 a 30. 5. 1949, při příležitosti odhalení pamětní desky Z. Rónovi na jeho rodném domě, uvedlo Rónovu hru Očistec.

Po čtyřiceti letech komunistické vlády a vymazání Róna z českého povědomí, v době rozpačitého přešlapování normalizačního režimu pak bylo Vysoké první, které slavnostním večerem připomnělo 30. 7. 1989 při 100. výročí narození jeho památku. Akce se vedle Rónovy dcery Jasněny Kohoutové-Rónové a jeho zetě Jaroslava Kohouta zúčastnili i Cyril Metoděj Metelka, dr. Václav Lukáš a pisatel těchto řádků. C. M. Metelka už v r. 1939 zveřejňoval ve svém listu Týden horských okresů obsáhlou studii Zdeněk Rón, básník rodné horské země a radosti ze života. Dr. Václav Lukáš se stal iniciátorem obnovy „Rónovy lavičky“ u Marinkova kříže.

Vysoké nad Jizerou v rámci oslav 650. výročí svého městského titulu péčí pana Miroslava Slavíka, člena Městského zastupitelstva Vysokého nad Jizerou, jmenovce Zdeňka Róna pana Josefa Róna, Jasněnky Kohoutové, JUDr. Václava Lukáše a Michala L. Jakla, pracovníka Vlastivědného muzea pro Vysoké nad Jizerou a okolí, připravilo otevření Vyhlídkové cesty Zdeňka Róna. Zároveň ve vysockém zpravodaji Větrník vyšla stať Jasněnky Kohoutové-Rónové Ještě k našim letošním výročím. 16. dubna 2006 pak žáci 3. a 5. ročníku ZŠ Vysoké nad Jizerou dosázeli Rónovu cestu jeřáby. 19. dubna 2008 byla na vernisáži výstavy Vlastivědného musea pro Vysoké nad Jizerou a okolí „Proč bych já to pole voral, když mám doma pytel koral...“ vzpomenuta i osobnost Zdeňka Róna. Jeho úmrtí připomenul Michal L. Jakl a přednesl Rónovu báseň o návleku koral Navlíkačka⁸). Text této básně spolu s portrétem básníkovým od Jaroslava Skrbka je součástí expozice.

Tak se dostáváme až do současnosi, kdy si opět připomínáme rónovská výročí. Zdeněk Rón si zaslouží naši vzpomínku, Vysoké zase poděkování.

Poděkování

Za zredigování, opravu překlepů a cenné doplnění, zejména co se týče okolností udělení Rónova čestného občanství, se cítím povinován poděkovat dr. Jaroslavu Kohoutovi.

Prameny

Tato webová stránka, 16. 12. 2007.

¹) Zdena Hochová-Brožíková: Prázdninový život studentů na „Větrově“  (dokončení),  Týden horských okresů, roč. IV, č. 29, 28. 7. 1934, s. 2.

²) Cyril Methoděj Metelka: Zdeněk Rón, básník rodné horské země a radosti ze života, Týden horských okresů severočeských, 1939, č. 23.

³) Tamtéž.

⁴) Cyril Methoděj Metelka: Zdeněk Rón, básník rodné horské země a radosti ze života, Týden horských okresů severočeských, 1939, č. 25.

⁵) Zdeněk Rón: K pramenům. Verše. Praha, Josef Krbal, Lázně Bělohrad, 1940, s. 87.

⁶) „Větrov“ na cestu mezi naše čtenáře. Člověk je dobrý a zaslouží si důvěru. Spisovatel Zdeněk Rón o svém nejnovějším díle. Lidový deník, 17. 8. 1941. Vilém Kmuníček: Větrov Zdeňka Róna. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Sv. 4. Bystrá n. Jiz. 1991, s. 63–73.

⁷) -Cm-: Zdeněk Rón na jevišti a v rozhlase. Beseda, I, 1939/40, č. 7, s. 198.

⁸) Z hor jsme. Sborník vydaný u příležitosti zbudování pamětní busty na rodném domě dra Karla Kramáře. Sebral a uspořádal ing. C. Ant. Vodseďálek. Sdružení studentstva ve Vysokém nad Jizerou s okolím, Praha 1927, s. 39n.

Poznámka

Tato stať (s drobnou úpravou) vyšla ve sborníku Z Českého ráje a Podkrkonoší, sv. 21, Semily – Turnov 2008, s. 244–247.