22.–23. dubna 2005 se v Sedmihorkách konala konference Ruralismus, jeho kořeny a dědictví, na níž byly předneseny následující diskusní příspěvky týkající se Zdeňka Róna, které posléze vyšly ve sborníku Ruralismus, jeho kořeny a dědictví, Semily 2005 (Z Českého ráje a Podkrkonoší, supplementum 10), s. 145–148 a 149–152.

Vilém Kmuníček: Zdeněk Rón a ruralismus

Konstatování Josefa Knapa o Zdeňku Rónovi, že v letech 1925–1930 našel své krajanské literární druhy kolem časopisu Sever a východ, lze doložit např. publikačními možnostmi, jež Z. Rón využíval, dochovanou korespondencí s Josefem Knapem a dalšími ruralisty i vlastním Rónovým vyjádřením. Ruralistické podněty pak po povídkových názvucích zformovaly jeho román Jaro a prameny. Rónova cesta však posléze vedla dál, za hranice ruralistických tezí.

Jaroslav Kohout: Zdeněk Rón (1889–1948), prozaik s duší básníka, technik s vyznáním samaritána

Třebaže neúnavnému podkrkonošskému regionalistovi a hlasateli vstřícné lidskosti, hydrografovi pražského Zemského úřadu Z. Rónovi se za života dostávalo hojného čtenářského zájmu i odborného literárního uznání, je po půlstoleté absenci na kulturním fóru jeho dílo jen předmětem zájmu literárních historiků a filologů. Přesto by tento stoupenec ruralistického směru a důvěrný přítel některých jeho protagonistů, především spisovatele a organizačního iniciátora Josefa Knapa, měl co říci dnešku. Za živé považujeme zejména jeho verše sovovského ražení (sbírka K pramenům, 1940), kronikářsky koncipovaný román Větrov (1941) o osudech jeho rodiště Vysokého nad Jizerou kolem zničujícího požáru r. 1834, jakož i texty zobrazující meziválečné poměry vsí a měst severovýchodních Čech a idealizované vzory nezdolných životních optimistů. Rónův myšlenkový odkaz se řadí do linie liberálního, sociálně zjitřeného humanismu, který v duchu demokratické ČSR usiloval o realizaci křesťanských ideálů v moderní sekularizované společnosti. S ruralistickými snahami uchovat zdravé tradice venkovské vzájemnosti se u něho pojí porozumění pro technický pokrok a zároveň pro citové zvroucnění vztahu člověka k člověku a světu.