Systematické vymazávání podkrkonošského spisovatele Zdeňka Róna (1889–1948) z paměti českého národa ve čtyřicetiletí po únoru 1948 se nezastavilo před ničím, a je tedy pochopitelné, že tehdy zmizel i z výčtu těch, kdož naplňovali program ruralismu. Že však Zdeněk Rón, přinejmenším částí díla, k ruralistům patřil, už na první pohled naznačují takové indicie, jako je systematické publikování knižních prací v ediční řadě Sever a východ – sbírka povídek Proudy a přístavy (1928), román Průvan v podhoří (1. díl 1928, 2. díl 1929) – či v knižnici Hlasy země nakladatelství agrární strany Novina (romány Jaro a prameny (1. vyd. 1936, 2. vyd. 1937), Radost na světě (1938), Větrov (1941)), nebo otiskování prózy a veršů i ukázek z větších literárních prací, úvah a fejetonů v listu agrární strany Venkov.

Zdeňka Róna k tomuto směřování předurčoval nejen původ (nezámožná rodina z podkrkonošského městečka, pro niž bylo existenční nutností obhospodařovat nějaké to políčko, a rodinná písmácká tradice), ale i pozdější povolání vodohospodářského inženýra, jež mu jednak zprostředkovávalo přímý kontakt s venkovem a zároveň jej díky potřebnému vzdělání uvedlo do pozice, ze které byl schopen reflektovat potřeby venkova na vyšší úrovni, jak praktické, tak i literární.

Služba venkovu a venkovskému lidu se díky zmíněné Rónově životní zkušenosti položila do základu toho, co vůbec iniciovalo Rónovu tvorbu, i celého jeho díla. (Reflexi těchto tvůrčích pramenů a zdrojů, vyslovenou jako program, můžeme shledávat už v rané Rónově básni Horácká země z roku 1921.) Že šlo o službu venkovu podkrkonošskému, nebylo na závadu, naopak. Dávalo to jeho dílu charakteristické zabarvení a příchuť, specifičnost, která tvořila nezaměnitelnou součást ruralistického vícehlasu. Ovšem zároveň to znamenalo, že Rónovo dílo vesměs k ruralismu spíše jen tendovalo, zatímco v intencích ruralistické teoretické výbavy byla vědomě napsána práce jediná, jež pak ale ruralistické postuláty naplnila beze zbytku. Tím máme na mysli Rónův román Jaro a prameny.

Téma (podkrkonošského) venkova se však v čisté ruralistické podobě objevuje už ve sbírce Než bude pozdě. Takovýmto exemplem se, zřejmě bezděky, a proto umělecky zcela precizně, stala povídka Hospodář¹. Rón v ní soustřeďuje pozornost na generační svár, konkrétně mezi moudrou, vědoucí, ale ve svém důsledku ostatní svazující autoritou otce – selského hospodáře a klíčící sebevědomou osobností jeho syna, který se proti otcově komandu, byť oprávněnému, vnitřně vzpírá a bouří. Svár hrozí propuknout navenek něčím strašným, ale Rón, ač napětí vyostří až k tragickým obavám, dokáže příběh dovést k pointě, která celé vyprávění mění v oslavný chorál toho, co nám zprostředkovává v církevní rovině prosba Dědictví otců zachovej nám, Pane.

Časově následující a dalo by se říci programový je pak román Jaro a prameny² (zpočátku psaný pod názvem Být hrdinou). Snaha napsat skutečný ruralistický román vede k takové výstavbě vyprávěcího schématu, jež umožní optimistické vyznění příběhu v ruralistickém duchu. Tím máme na mysli zejména happy end (hrdinův návrat z města do hor a k venkovské milé a převzetí rodinného hospodářství), umožněný až nečekanou smrtí hrdinova bratra, jež se může jevit jako zásah deus ex machina.

Jak jsme už naznačili, Rón v tomto románu rozpracovává ideu návratu k rodné půdě. V základu ústředního příběhu leží hrdinovo rozhodování mezi městem a rodnými horami, které je v rovině milostné doplněno o jeho volbu mezi městskou a venkovskou dívkou. Skrytá hrozba města se temně rýsuje pod příběhem zkaženého Rikiho, který zaviní smrt své milenky. Specificky rónovské je pak hledání optimistického řešení sociálních problémů společnosti, jež na příběhu nemocného Françoise Rón nachází v dobročinnosti bohatých.

Rónovu ruralistickému románu se dostalo kladného přijetí, což dosvědčuje nejen zájem čtenářské obce, zřejmý z toho, že si vyžádal opětovné vydání této Rónovy práce, ale také ocenění prózy v roce 1936 Švehlovou literární cenou, o kterou se Rón podělil s Josefem Koudelákem (próza Pacholek Jordán).

Zdeněk Rón si ovšem posléze uvědomuje, že striktní ruralistické postoje jsou pro něj příliš svazující a vedou jej k vnitřním sporům. Projevuje se to jednak už dříve v některých fejetonech, kde se zamýšlí nad vpádem elektrifikace do idylické, dosud panensky čisté horské krajiny (Armáda světla³), nad výprodejem tradiční výbavy horských domácností a jejím nahrazováním moderní konzumní produkcí (Jasnýma očima⁴) či nad útokem nových technologií proti dosavadní výstavbě někdejších horských roubených chaloupek s doškovou střechou (Dům jako píseň⁵).

Rozpor mezi (ruralistickým) lpěním na tradici a možnostmi, které (horskému) venkovu nabízí industrializace, řeší ve prospěch civilizačního pokroku román Radost na světě⁶. Tím se Rón vlastně probourává ven ze sevření ruralistických idejí, a podobně se staví i k ruralismem nastolenému problému, zda město, či venkov, který má pro ruralistu jediné řešení: venkov a návrat k rodné hroudě. Ne tak Zdeněk Rón, alespoň v románu Větrov⁷. Postavil jej totiž na rozhodnutí ukázat, že vyhořelé město se na spáleništi znovuzrodilo díky spolupráci lidu selského a řemeslného (viz dopis J. V. Sedlákovi z 15. 12. 1939⁸); dospěl tedy, domyslíme-li to, ke kompromisu – ne město, ne venkov, nýbrž obojí ve vzájemně prospěšné koexistenci.

Takto tedy ústí Rónovo setkání s ruralismem v Rónově díle.

Vedle samotného Rónova díla dokládá Rónovu těsnou spolupráci s ostatními ruralisty zejména dochovaná Rónova četná korespondence s Josefem Knapem, příležitostná s Janem Čarkem, Františkem Křelinou, či pracovní korespondence s J. V. Sedlákem, která mj. řešila i problém kolem Rónova románu Větrov. Ten se při přípravě vydání setkal v téže edici Noviny Hlasy země s románem dalšího ruralisty Jana Knoba a ústředním tématem jeho románu byl také velký požár, celé vesnice. Po výměně názorů s J. V. Sedlákem⁹ pak Zdeněk Rón ustoupil od již avizovaného názvu Křest ohněm a zvolil definitivní název raisovský, takže nic nebránilo, aby Jan Knob ponechal svému románu název Z plamenů roste.

Také odpověď Zdeňka Róna na přímou otázku Proč máme rádi venkov?¹⁰ je v tomto směru příznačná:

„Proč mám rád venkov. A spíš, proč musím mít rád venkov, své hory především. Sám to ani dobře nevím, jako neví skřivan, proč se znovu a znovu vrací do své rodné brázdy, byť ho v ní mnohdy čekal jen mráz a hlad. …vím, že bych měl venkov, hory, řeky rád i tehdy, kdybych byl čistokrevným Pražanem.… Weekend, tramp, zlatá sobotěnka s nedělí, vánoční, velikonoční a prázdninové stěhování městského národa ,z dusných města zdí‘, řečeno s básníkem, to všechno není valnou většinou nic jiného než odpověď … na onu prostou, ale tak radostně závažnou otázku: Proč mám rád venkov. Ach proč, nikoliv jen pro ono sladké nic nedělání, jež jest nejen touhou, ale i potřebou unavených a vyčerpaných. … Zem Páně všude. Ale mám-li pozorně naslouchat jejímu hlasu a chci-li tomu hlasu rozumět, musím, musím z hluku, z chvatu, z rámusivého tempa velkoměstské ulice ven, do zbožného ticha krajiny. … A dal-li jsem hned na počátku své tvorbě heslo Za člověkem, nelze za tím člověkem nejít, nejít vždy, všude až do hlubin a až do konce.“

Cesta Zdeňka Róna, kolegy ruralistických spisovatelů Knapa, Prokůpka, Křeliny a dalších (podle svědectví jeho dcery Jasněny Kohoutové-Rónové¹¹), na venkov, do rodných hor za člověkem, skončila brzo po únoru 1948. Kdo ví, uvažuje jeho dcera, nebyla-li jeho časná smrt pro něho vysvobozením před takovým osudem, jaký postihl jeho renomovanější literární přátele a známé.¹²

Jestliže komunistický režim Zdeňka Róna z řad ruralistů vymazal, oni sami jej vždy měli za svého. Dokládá to i nekrolog Josefa Knapa Romanopisec našeho Podkrkonoší¹³, v němž mimo jiné praví:

„Věkem patřil Zdeněk Rón ke generaci Čapkově a Vančurově. Ale na křižovatkách četných programových směrů po první světové válce se nehlásil pod prapor žádné literární školy. …V letech 1925–1930 našel své krajanské literární druhy kolem časopisu „Sever a východ“ a přimkl se k nim s celou vroucností své čisté a mužné povahy. Později i on, syn truhlářův z horského městečka, se počítal mezi básníky českého selství, nemaje na mysli hnutí úzce stavovské, ale selství mravních zdrojů české vitality. …Nehlásil se do žádné literární školy, poznamenali jsme vpředu. Přesněji řečeno, do žádné přechodné, vykombinované literární školy. Jeho místo bylo v oné velké škole obecné, jež nepodléhá časovým kursům a kterou vyznávali spisovatelé všech dob: školu opravdové lidskosti.“

Celkové zamyšlení nad Rónovým dílem mě přivedlo na myšlenku, že moje dosavadní chápání ruralismu bylo zřejmě značně zúžené; ona definice založená na tematickém vymezení venkov a tradiční hodnoty měla v mé představě těžiště ve venkově, zatímco, jak si uvědomuji právě dnes, bylo podstatné zřejmě to, že na venkově se hledala opora pro tradiční hodnoty, což v první polovině minulého století nemuselo být tak výrazné, zvlášť když se to dělo paralelně s tvorbou religiózně orientovanou, vůči níž se tedy ruralismus profiloval spíš venkovem než tím, co bylo pro oba směry společné, totiž tradičními hodnotami. Dnes spíš vidím, že právě o ně už tehdy šlo a jde i dnes. Zdá se mi, že ruralismus mezi prvními zachytil trend rozbíjení dosavadních mravních hodnot, představovaných křesťanskou morálkou, který je charakteristický pro celé dvacáté století a dále se stupňuje i v století tomto. Ano, ohled na dobro a bližního, charakteristický pro křesťanství, to je to pokrokové, oč usilovaly (měly by usilovat) všechny revoluce a oč by měly usilovat demokracie.

Poděkování

Děkuji tímto prof. PhDr. Vladimíru Wolfovi, děkanovi Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové, za inspiraci, poskytnuté materiály a možnost vyslovit se k danému tématu a prom. hist. Karolu Bílkovi, předsedovi Pekařovy společnosti Českého ráje v Turnově, za všechny materiály, bez nichž by tento příspěvek nemohl vzniknout. Za všestrannou podporu pak patří můj dík paní Jasněně Kohoutové-Rónové a PhDr. Jaroslavu Kohoutovi.

Poznámky

¹ RÓN, Zdeněk: Hospodář. In: Než bude pozdě, Praha, Jos. R. Vilímek, 1931. Vilímkova knihovna, sv. 284, s. 67–77.

² RÓN, Zdeněk: Jaro a prameny. Román. 1. vyd. Praha, Novina, 1936. Knihovna Hlasy země, sv. 5. 2. vyd. Praha, Novina, 1937. Knihovna Hlasy země, sv. 5.

³ RÓN, Zdeněk: Armáda světla. Čas, č. 15, 18. 8. 1923.

⁴ RÓN, Zdeněk, Jasnýma očima. Národní osvobození, 6. 6. 1925.

⁵ RÓN, Zdeněk: Dům jako píseň. Národní listy, Praha, 9. 12. 1939.

⁶ RÓN, Zdeněk: Radost na světě. Román. Praha, Novina, 1938. Knihovna Hlasy země, sv. 16.

⁷ RÓN, Zdeněk: Větrov. Román. 1. vyd. Praha, Novina, 1941. Edice Hlasy země, sv. 31. 2. vyd. Blatná, 1949.

⁸ Viz literární pozůstalost Jana Vojtěcha Sedláka, LA PNP Staré Hrady, dopis J. V. Sedlákovi z 15. 12. 1939.

⁹ Tamtéž, viz dopis J. V. Sedlákovi z 21. 12. 1939, který dokumentuje, že právě bylo nastoleno zmíněné problematické téma.

¹⁰ RÓN, Zdeněk: Proč máme rádi venkov? Venkov, 29. 3. 1940.

¹¹ KOHOUTOVÁ, Jasněnka: Ještě k letošním našim výročím. I. část. Větrník. Zpravodaj Městského úřadu ve Vysokém nad Jizerou, roč. 2004, č. 9–10, září–říjen, s. 19–20. KOHOUTOVÁ, Jasněnka: Ještě k letošním našim výročím. II., závěrečná část. Větrník. Zpravodaj Městského úřadu ve Vysokém nad Jizerou, roč. 2004, č. 11–12, listopad–prosinec, s. 16. Vcelku na http://sweb.cz/Zdenek.Ron jako KOHOUTOVÁ-RÓNOVÁ, Jasněna: Ještě k našim letošním výročím, 17. dubna 2005.

¹² KOHOUTOVÁ-RÓNOVÁ, Jasněna: Vzpomínka. http://sweb.cz/Zdenek.Ron, 17. dubna 2005.

¹³ KNAP, Josef : Romanopisec našeho Podkrkonoší. Beseda, 6, 1949, č. 9–10, s. 125.