Základní orientace
V roce 1999 uplynulo
110 let od narození a v
předchozím roce 50 let od úmrtí podkrkonošského spisovatele Zdeňka
Róna, rodáka z Vysokého nad Jizerou. V některých případech je padesát
let od smrti dlouhá doba, zvlášť začíná-li ono období rokem 1948, což
bylo pro Z. Róna osudné. Čtyřicet let vlády komunismu znamenalo, že se
o něm čtyřicet let nemluvilo a nepsalo, natož aby byly vydávány jeho
knihy, což má svůj podíl na tom, že se jeho dílo stále víc propadá do
nepaměti, ačkoli si to nezaslouží. A dnes, více než po desetiletí
svobody, to vypadá, jako by se někdejší záměr nakonec přece jen podařil
a Zdeněk Rón je skutečně odsouzen k zapomnění.
Zde chceme podat
přehled o Rónově tvůrčí cestě,
přinést základní fakta, vrhnout dnešní světlo na autora 20., 30. a 40.
let, aby před našima očima povstaly alespoň hrubé obrysy jeho díla. To
bylo vždy organickou součástí Rónových životních snah, bylo jeho činem,
který měl pomoci Podkrkonoší, vlasti a člověku vůbec; to proto, že Rón
sám žil tak jako jeho kladní hrdinové, podle zásady včas na svém místě
vykonat, co je třeba. Odsud, ze své životní zkušenosti, čerpal náměty
svých knih – a právě tyto knihy byly řešením jeho vlastní životní
situace. Situace člověka, který poznal Podkrkonoší a jeho lid, viděl a
věděl, co potřebuje, člověka, který se rozhodl pomoci a hledal řešení
svízelů Podkrkonoší. A když podle svého mínění nalezl, dal o tom
ostatním zprávu.
Od samých počátků
Rónovy tvorby byl v centru jeho
pozornosti člověk, potažmo člověk podkrkonošský, realisticky
zobrazovaný v jeho radostech i strastech, jak jimi procházel veden
plamínkem naděje. Rón ovšem nezůstal jen u zobrazení, zároveň se snažil
svému člověku ukázat i cestu a nakonec i konkrétní řešení životních
problémů svého kraje. Promyšleně vedl čtenáře ke konstruktivním
postojům jak vůči tíživé realitě, tak vůči nastupující technické
civilizaci a dodával mu pro každou situaci optimismus.
Svůj životní a tvůrčí
program si Rón uvědomil a
zformuloval, jak dosvědčuje C. M. Metelka a J. Skrbek, v roce 1921,
tedy na samém začátku své spisovatelské dráhy, a cílevědomě jej plnil
po následující tři desetiletí. Pevnost a zralost tohoto postoje je dána
dosavadní životní zkušeností Rónovou.
Život a dílo
– Kořeny
Narodil se 23. května
1889 ve Vysokém nad Jizerou
v rodině truhlářského mistra Františka Róna. Měl ještě pět sourozenců,
sestru a čtyři bratry. Rónovo dětství tedy formoval drsný, tvrdý
horácký život, který jej naučil odvaze a vytrvalosti při zdolávání
překážek, dal mu do vínku skromnost a schopnost uskrovnit se a ukázal
mu v rodinné pospolitosti význam soucítění s ostatními, vždy
připraveného pomoci druhým a v případě nutnosti pomoc s důvěrou
očekávajícího. Rón tak byl zároveň obdařen darem vidění, schopností
spatřit lidské utrpení a jeho zřídla a pomoci hledat východiska ze
zdánlivě slepých uliček tvrdého osudu. Na tom mají v neposlední řadě
zásluhu Rónovi rodiče, kteří přes tíživost poměrů dokázali pro svých
pět synů vybojovat možnost studia, takže všichni dosáhli akademického
vzdělání.
Tato životní škola
dovedla Róna k pochopení, že
musí pro Podkrkonoší a jeho lid něco udělat. Jak a co, to mu poradil
jeho literární talent, který se mohl doma opřít o otcovu písmáckou
tradici a v širších, společenských souvislostech o kulturní život města
(i zde ovšem působil otcův vzor, jak šířeji dokládá J. Skrbek).
– Začátky
Publikovat Rón začal
už jako čtrnáctiletý – první
příspěvek mu otiskli v Národních listech pod pseudonymem Zdeněk Horský.
Za deset let nato, přesněji 23. srpna 1913, byla ve Vysokém sehrána
jeho divadelní hra Pohádka o štěstí, již
napsal jako student. Směr příští tvůrčí cesty předznamenává první
otištěná báseň Horácká země, pocházející z r.
1921. K témuž datu se vážou sociálně cítící verše, v nichž vzpomíná na
těžký existenční boj podkrkonošského lidu.
Rónovým debutem je
útlá sbírka povídek Za
člověkem (1924),
přípisem věnovaná rodičům. Už z ní je zřejmé, proč Rón bývá přiřazován
ke K. V. Raisovi, A. Staškovi či J. Šírovi. Na rozdíl od Raise je však
jeho zobrazení horského člověka realisticky krutější, přitom však
stejně jako Rais se Rón snaží objevit východisko z tíživé situace.
Ukazuje, že v těžkém osudu musejí lidé hledat a najít cestu k sobě
navzájem, aby obstáli. Jen to zachrání ztracence z úvodní rozměrnější
povídky před sebevraždou (podobný motiv se později objeví v románu Průvan
v podhoří a Od jara do jara), jen odsud mohou čerpat naději
hrdinové dalších tří povídek (jejichž témata naznačují možnost
vzájemného sepětí do delší dějové linky). A kdo to nepochopí, zahyne
stejně jako hrdina povídky předposlední. Závěrečná próza pak jako
hlavní příčinu lidského utrpení ukazuje tupou necitelnost. (V ní
obsažený motiv objednávání rakve se inspiračně opírá o fakt, že rakve
zhotovoval také Rónův otec.) Celá sbírka je zajímavá tím, že v ní Rón
bohatě a v této míře naposled k postižení atmosféry využívá
krkonošského nářečí.
O něco obsáhlejší
rozsahem i tematicky je
povídková sbírka Proudy
a přístavy (1926). Oproti předchozí je různorodější. Do čela
sbírky je jako předznamenání postavena povídka konfrontující plány o
budoucnosti hrdinů s jejich nečekaným tragickým koncem. Rón opět
sleduje těžké lidské osudy a fandí těm hrdinům, kteří se ve jménu
lidskosti rozhodují neuskutečňovat své plány na pomstu, ukojení
žádostivosti, ani své sny o štěstí či o cestách do světa, aby místo
toho pomohli nebo aspoň neuškodili. Kdo se vzpírá osudu a chce jej
obelstít za cenu ztráty cti, je potrestán. Z hlediska dalšího rozvoje
Rónova díla jsou zajímavé povídky Nebezpečné ráno
a Vývraty, jež sledováním vlivu válečných
událostí na osudy a mravní postoje hrdinů předjímají román Průvan v
podhoří. Bitva u Počátek pak zase
předznamenává jednu tematickou linii románu Radost na světě. Ve
sbírce najdeme také povídku, kde se v podstatě apolitický Rón zmiňuje o
politických stranách. Sbírka pochází z období šťastného rodinného
života Rónova, jak naznačuje jeho věnování některých povídek (ženě a
dceři).
– Reflexe života
za 1. světové války
V letech 1928 a 1929
se Rón ohlašuje po skromných
názvucích povídkových s překvapivě obsáhlou a vyspělou dvojdílnou
románovou prací Průvan v podhoří. Máme před
sebou prožitkový válečný (1. díl Průvan v podhoří) a poválečný
(2. díl Svěží den) deník podhorského člověka.
Samotné válečné události 1. světové války se zde proto objevují jen
jako historické pozadí, zatímco se Rón soustřeďuje na líčení osudů
obyvatel horské osady Třímany, kteří tu žili v poměrně klidném závětří.
Přesto i sem válečný vichr zasáhl, nejen tím, že odváděl syny do
válečné vřavy, ale i změnou ekonomické situace horáků, jež se odrazila
i v postojích morálních. Příkladem je ústřední příběh máslaře a později
hospodského Jiřiče, který se vzmohl jen dík keťasení s máslem a
podporou falešných hráčů karet. Jiřiče provází postava rozšafného
sedláka Klemeše, který je vylíčen jako příklad podnikavého a přitom
vždy čestně jednajícího člověka. Se zájmem sledujeme debaty, při nichž
Klemeš Jiřičovi radí, a uvědomujeme si, že o to asi Rónovi šlo: ukázat
horalovi, jak je třeba řešit problémy, před něž jej může život
postavit. Nehodlá přitom měnit společenskou realitu, nýbrž člověka,
jeho postoj vůči společenské skutečnosti, již bere jako samozřejmou,
danou. Tímto jsme si zatím povšimli jen jedné dějové linie, ale Rón
zalidnil román řadou dalších postav, zachycených s jejich individuální
i rodovou historií stejně realisticky a přesvědčivě, a zároveň se
snahou vést čtenáře ke konstruktivní mravní i praktické orientaci.
Některé typy přitom tematicky předznamenávají další postavy pozdějších
prací. Tak např. osudem postižená Bernaska zahajuje řetěz studií zlých
lidí, Horel předvádí touhu po dálkách, Spaderna je typ dobrého člověka,
který dokáže svými vyprávěnkami ze života utěšit a poradit jako budoucí
strýc Ondřej (Jasno na horách), boj o život v Praze studenta
Pavla Jiřiče (po mravní rozepři otcem vyhozeného z domu) se plně
rozvine v románu Něco vydržíme, z drobnějších putujících motivů
zde najdeme schéma dvojice bratrů, z nichž jeden zůstává doma a druhý
odchází do města (na studie), motiv odchodu harfenic do Ruska za
obživou, a jiné.
Dialogy postav se
opírají o podstatnou znalost
jejich psychiky. Textem se občas mihne výraz z krkonošského nářečí,
dokreslující prostředí hladce plynoucího a přitom dramaticky poutavého
vyprávění, jemuž se Rón naučil už ve svých povídkách. Není proto divu,
že Rón za toto dílo obdržel cenu České akademie věd a umění.
– Realita a naděje
Po románu vrací se
Rón znovu (a takto naposledy) k
povídkové formě. Objemná sbírka Než bude pozdě (1931) shromažďuje opět
povídky spjaté s Rónovým Podkrkonoším; z jednotlivých pečlivě sebraných
kamínků životních osudů horalů skládá obraz jejich života. Co různých
řešení života v horách, rozmanitých postaviček tu nalezneme: pískaři,
sedláci, obchodníci, železničáři, potkáme tu řezbáře, žebráka,
kůžičkáře, tuláka, minéra, muzikanta, slepce, mrzáka, sebevraha,
potulného harmonikáře, poběhlici, v klíčových okamžicích jejich osudu.
Smysl pro realitu nedovoluje vytvářet idealizované obrazy, prostě se
odvíjí děj epizod až k jejich pointě a člověk má pocit, že slyší
vyprávět, co se skutečně stalo, vzniká dojem, že Rón se inspiroval
skutečnými událostmi. Zobrazuje realitu bez příkras (tak si tu našel
své místo i sociálně kritický osten), ale zároveň vyhledává příběhy,
v nichž může vydolovat alespoň náznak životního kladu, dát
procítit smysl lidské odpovědnosti, morálky. Soustřeďuje se při tom na
člověka, na postižení duševních dějů, které jsou nejniternějšími
příčinami událostí vnějších. Častým motivem je téma vyrovnávání se
člověka s vlastním osudem, ať je to v povídkách, které líčí lidi sudbou
postižené, nebo v číslech uvažujících o přijímání dědictví těžkého
údělu života v horách, nechybí ani hledání smírných řešení problémů
milostných. Co všechno se podařilo Rónovi do těch drobných střípků
ukrýt – generační problémy vztahu otec–syn, sny horalů o Praze, o
dálkách, rozpor mezi horským venkovem a městem, sousedské neshody,
bratrská řevnivost, a pokud je v moci skutečnosti nabídnout východisko,
vede vyprávění k očistné pointě, v níž lidství znenadání vyvěrá, když
se zdá být nejhůř. Jednotlivé motivy se objevují i v následujících
románech.
Realistickou
přesvědčivost nelze upřít ani
komornějšímu románu Něco vydržíme (1933),
příběhu horalského chlapce těžce se probíjejícího na studiích v Praze
podobně jako hrdina o čtyřicet let staršího románu V. Mrštíka Santa
Lucia. Také Rón studoval v Praze a nic nebrání tomu, abychom se
domnívali, že zde Rón čerpá ze své vlastní životní zkušenosti. Na
rozdíl od Róna však urputný Toníkův existenční zápas vynucený sociální
nerovností končí porážkou – po smrti otce se musí vrátit domů, do hor,
aby vypomohl matce a sourozencům.
V této době se Rón
přiřazuje ke skupině ruralistů,
jež se vytvořila kolem knižnice Hlasy země, kde Rón také později
publikuje. Programu skupiny se Rón přiblížil již některými povídkami
sbírky Než bude pozdě. Ideu návratu k rodné půdě pak
rozpracoval v románu Jaro a prameny (1936;
věnováno ženě). V základu ústředního příběhu leží rozhodování
hrdinovo mezi městem a rodnými horami. Petr se zároveň ocitá ve dvou
milostných trojúhelnících, kde volí mezi městskou a venkovskou dívkou.
Skrytou hrozbu města naznačuje příběh zkaženého Rikiho, který zaviní
smrt své milenky. Remarquovský motiv nemocného Françoise slouží Rónovi
k předvedení myšlenky, že nadějí společnosti je dobročinnost bohatých.
Próza, zdá se mi, zůstává na povrchu jevů. Její happy end (návrat do
hor a k venkovské milé) je umožněn až náhlou smrtí Petrova bratra,
který měl původně převzít rodinné hospodářství.
Rón byl občanským
povoláním vodohospodářský
inženýr. Ze své bohaté životní zkušenosti v tomto směru vytěžil obsáhlý
román Radost na světě (1938; věnováno dceři).
(Je zajímavé, že tato závažná inspirace došla využití, opomineme-li
dříve zmíněnou povídku Bitva u Počátek a motiv turbíny z románu
Průvan v podhoří, už jen jednou – dala
ještě vznik básni Inženýr ze sbírky K
pramenům.) Román je nesen optimismem nové doby: přesvědčením, že
všechny sociální problémy budou rozřešeny technickým pokrokem. Právě o
tom má román čtenáře přesvědčit. Dramatické napětí v něm vzniká
střetáním starého myšlení s novým. Mladý inženýr vytipuje jako vhodné
pro hráz budoucí elektrárny místo spjaté pověrou s hrozbou trestu tomu,
kdo se je pokusí svým zásahem znesvětit. V blízkém Hučinci žijí ještě
příbuzní těch, kdož byli Čertovou skálou “potrestáni” za svou
troufalost, a tak se brzy polarizují síly pro a proti elektrárně, pro a
proti pokroku, který slibuje lepší život, ale zároveň hrozí zrušením
starých, zavedených pořádků. Nejdříve je třeba přesvědčit zúčastněné o
prospěšnosti podniku pro horaly. Přesto však práce začínají v
atmosféře, kdy opozice je připravena přičíst každé neštěstí za vinu
“svatokrádežným” budovatelům elektrárny. Tato scéna dává Rónovi možnost
rozehrát řadu dramaticky se vyvíjejících dějových linií, jež vedle
postižení řady typů možných postojů vůči elektrárně a industrializaci
zároveň tematicky pokrývají všechny možné aspekty budování elektrárny a
umožňují čtenáře nejen zaujmout, ale i poučit. Rón zde vytvořil řadu
postav a většině z nich přisoudil nějaký příběh. Milostný příběh
inženýra Víši a Anuše je provázen příběhem žárlícího Ondřeje a
paralelně s budováním elektrárny vede až k optimistickému zakončení
románu. Své příběhy mají i přívrženci elektrárny – pro pokrok zapálený
nemocný tkadlec Rejmon, zprvu nesouhlasící učitel Brutar, při stavbě
zmrzačený Lipen (jemuž v těžkém osudu pomůže solidarita přátel). S nimi
se prolínají příběhy odpůrců elektrárny – Zadlabilův, stárkův a
Piskačův (který je další Rónovou studií zlého člověka), z nichž každý
se musí vyrovnat s novou skutečností – a ti nejsveřepější při tom sami
sebe svými činy odsoudí k nejhoršímu.
Tvárně zvládnutý
román nachází východisko z
tíživých sociálních poměrů horského lidu, jak jsme již řekli, v
technickém pokroku. Obojí, totiž zdařilá forma i optimismus, zřejmě
přispělo k tomu, že byla románu 1. května 1939 přiřčena Baťova
literární cena.
– Okupace
Další Rónův román, Muži ve
vichřici, vychází už za okupace (1940), ale pokračuje ve
snahách, jež známe z děl napsaných za 1. republiky: také v něm hledá
Rón východiska z nepříznivých sociálních podmínek horalů a zde se je
snaží najít v dosud neodhalených, neuvědomených vnitřních možnostech
podhoří. Bylo by myslím chyba domnívat se, že Rón na změněnou
politickou situaci nereagoval. Jak uvidíme dále, opak je pravdou. V
tomto patrně předválečném světě románu (protože konkrétní historické
události, okupace, nemohly dojít realistického zobrazení) však za ohlas
doby můžeme pokládat jedině název románu a vývoj děje ke konstatování,
že i ve vichřici dokážou muži obstát.
Rón si v románu dal
za cíl přesvědčivě ukázat, kdo
a jak dokáže hospodářsky pozvednout podhoří. Jeho řešení spočívá v
předpokladu, že ti, kdož z hor vzešli, byli schopní a zbohatli, se mají
v roli investujících mecenášů vrátit – mohou financovat např. výstavbu
sanatorií, či hotelů a letovisek. Rón román rozdělil do dvou částí. V
první Ivan Ješek hledá, kde by sehnal peníze na vykoupení někdejšího
domova – hospody ve Slunečné, a nejen že se mu podaří prodat s
nečekaným ziskem obraz svého přítele, ale navíc se tak setká s lidmi,
kteří jsou ochotni a rozhodnou se investovat ve Slunečné. Dramatická
výstavba druhé části je pak založena na ohrožení plánů se Slunečnou
spekulantem Lumkem, který je nakonec poražen vlastní zbraní – Ivan jej
nechá při karbanu zruinovat partou falešných hráčů, svých známých.
Rón se tu svou touhou
po optimistickém řešení
dostal po mém soudu od realismu až na samu hranici nehodnověrnosti, jak
ji známe z červené knihovny. Přesvědčivé jsou spíše záporné postavy
(zlý Lumek, nepřizpůsobivý Tarant), kladné už méně.
Za okupace (od r.
1940 do r. 1944) vydal Rón ještě
dalších osm titulů, tedy v podstatě stejný počet, jako mu jich vyšlo od
r. 1924 do r. 1938. V čem lze hledat příčinu tohoto rozhojnění tvorby?
Myslím, že v ničem jiném než v tom, že Rón pochopil, že nemá smysl psát
do šuplíku v době pro český národ tak těžké, že je třeba lidi
povzbuzovat. Takový smysl mají skoro všechna Rónova díla vydaná za
okupace, takto je myslím třeba vykládat jeho práce z tohoto období.
Pod tímto zorným
úhlem je potom třeba číst např.
básně sbírky K
pramenům (1940), abychom je skutečně pochopili, abychom
poznali, jak je měl vnímat a vnímal čtenář za okupace. Na první pohled
jeho básně vypadají jako lyrika inspirující se horskou přírodou.
Věnování Josefu Knapovi by mohlo naznačovat, že jde o tvorbu v rámci
ruralismu a název sbírky že evokuje autorův návrat do hor, ke zdrojům
jeho osobnosti. Některé básně přitom rozvíjejí motivy z dřívějších
prací, název sbírky přímo odkazuje k románu Jaro a prameny. V
této úrovni pohledu zjišťujeme, že např. téma pramenů se jako symbol v
řadě básní promítá v mnoha významových, metaforických rovinách. Jednou
Rón hovoří o pramenech svého já, o horách, jež jej zformovaly, jindy o
zdrojích životní naděje, zvláště na jaře, kdy prameny znovu ožívají a s
nimi i celá příroda, nebo zase shledává, že řeky “dolní země” pramení v
horách, a tak se báseň od básně význam slova “pramen” prohlubuje a my
vidíme, že do čela sbírky bylo postaveno oprávněně. S prameny se tu
objevují hory a mění se v symbol výšin, k nimž s úsilím člověk směřuje,
objevuje se protiklad země horní a dolní, těžký život na horách však
nachází svou paralelu i dole, ovšem Praha a daleké obzory dál zůstávají
zdrojem touhy, snů a naděje. Tak přírodní popisy dostávají další,
lidský rozměr, druhý význam metaforicky vypovídající o životních
hodnotách. Po noci nebo zimě přichází den nebo jaro a odsud lze čerpat
naději i pro zvládnutí těžkých chvil v životě – Rón klade čtenáři před
oči obraz mostu po povodni, který se nedal, držel a vydržel… A nesmíme
zapomenout ani na další rozměr, který sbírce dává i v ní obsažená
kouzelná lyrika milostná.
Ano, tyto verše mají
svůj význam i mimo konkrétní
historické souvislosti, mají všeobecně lidskou platnost, ale čtenář za
okupace v nich nacházel ještě víc: posilu a naději v těžké době temna.
Právě proto Rón umístil na začátek sbírky báseň Ty
svá, ty má, ty naše! – apoteózu vlasti, vyznání lásky rodné
zemi. Proto zde nacházíme básně připomínající význačné postavy české
kultury – B. Němcovou, A. Sovu, K. H. Máchu, to oni, jejich knihy jsou
prameny, z nichž lze pít “za žárů poledních”, ve chvílích pomnichovské
beznaděje. Ostatně verše celé sbírky lze pokládat za jinotajné
(metaforicky se vztahující k protektorátní skutečnosti).
V roce 1940 vyšel
také román Jasno na
horách a vzápětí
se dočkal dalších vydání. Příhody strýce Ondřeje měly úspěch, o jejich
hrdinu byl zájem, což určitě souviselo s tím, že pro jeho autora
zaujímal strýček Ondřej v plejádě postav, jimiž je jeho dílo zalidněno,
zvláštní a klíčové místo: Rón si uvědomil, že právě k tomuto hrdinovi,
po řadě náznaků v předchozích prózách, směřovala jeho tvorba, že
strýček Ondřej se stal ztělesněním ideálu člověka, o jaký Rón usiloval
i svým životem. Takový smysl má jeho vyznání (jež dokládá J. Hybler),
že sám by chtěl být strýčkem Ondřejem.
Kdo je strýček
Ondřej? Dobrý duch Krkonoš. Nikoli
bytost nadpřirozená, nýbrž člověk z masa a kostí s tuhým horáckým
kořínkem, zapuštěným hluboko do kamenité půdy rodného kraje. Člověk,
který v horách vyrostl, zná je, dovede v jejich drsných podmínkách žít,
neleká se nesnází, umí je s přehledem zvládat. A to hlavní: smysl svého
života našel v pomoci druhým, ať jsou postiženi nepřízní osudu, nebo
špatnými činy zlých. Strýček Ondřej dokáže s humorem vždy najít
východisko. Zkrátka strýc Ondřej je ten, koho Rón celým svým dílem i
životem hledal: dobrý člověk, který rozumí lidem, chce a dovede jim
pomoci a ví si vždy rady. Víra v dobro je poselstvím, které nese jak
svým současníkům, tak i dnešku a nám všem.
Strýc Ondřej natolik
Róna zaujal, že věnoval
úvodní kapitolu, nepoměrně obsáhlejší než ostatní, téměř kronikářskému
vylíčení Ondřejova původu, aby zachytil i ty nejdrobnější pramínky a
zdroje, z nichž se zformovala osobnost tak žádoucí. Rón tím, zdá se, i
dokládal, že takový člověk jako strýc Ondřej je možný, že jeho
literární postava je jen odleskem lidí skutečných.
Po této realistické
expozici následuje řetěz lehce
a s humorem vyprávěných příhod, v nichž ústřední roli vždy hraje zásah
strýce Ondřeje, který překvapivě prostě a samozřejmě roztíná gordické
uzly spletené zlými lidmi či osudem. Ondřejovy příběhy zaujaly
protektorátního čtenáře svým nezdolným optimismem, humorem, který
dokázal přesvědčit, že zlo může být vytrestáno a dobro může zvítězit,
stačí se jen poučit z Ondřejovy moudrosti a jednat. Nebylo myslím bez
významu a mohlo mít symbolický smysl, že Rón na závěr knihy povolává
právě Žida, aby ten označil a zesměšnil posledního z potrestaných
darebáků.
Rázovitá postava
poctivého horala Ondřeje byla
Rónovi natolik blízká, že napsal ještě pokračování Ondřejových příhod Od jara do jara,
jež vyšlo v r. 1942. Opět jsme svědky realisticky líčeného života
horalů (jak jej známe už z Rónových povídek) a pomocných zásahů
Ondřejových. Strýc Ondřej se zároveň projevuje jako dovedný vypravěč
příhod ze života.
Podobně jako jiný
podkrkonošský spisovatel, Jan
Weiss, věnoval Rón také jeden svůj román, vydaný za okupace, svému
rodišti, kterým se v práci inspiroval. Rón ve svém románu Větrov
(1941) vychází z kronikářských zápisů o požáru Vysokého nad Jizerou
v r. 1834. V rámci příběhu rodiny Karlíčka Habrovce (příběh tvoří svou
kronikářsky zpracovanou částí také expozici) sleduje Rón řadu osudů
pohořelých, jejich úsilí o znovuvybudování vypáleného Větrova. Rón
ukazuje, jak tragická situace vedla k vyburcování toho nejlepšího v
lidech, ke vzniku vědomí sounáležitosti a snaze vzájemně si pomoci, k
mobilizaci všech sil na udržení a obnovení života ve Větrově. Heslo
“Byli jsme a budeme!”, dodávající naději nevzdávajícímu se společenství
Větrovských, chce posílit také protektorátního čtenáře a ukázat mu, že
i v tíživé společenské situaci lze pomýšlet na lidský život, pokud se
lidé solidárně semknou. Přesvědčení, že co nezvládne jedinec, zmůže
lidská pospolitost, tu zaznívá podobně jako v První partě K.
Čapka. Své smysluplné místo zde mají myslím i motivy Ruska, které se
pro Habrovcovu dceru, budoucí harfenici, stává příslibem lepší
budoucnosti.
V roce 1942 vychází
Rónova divadelní hra Očistec, poctěná I.
cenou v Dramatické soutěži
Máje. Její dramatičnost je postavena na zápletce vycházející z příchodu
utajené nemanželské dcery do domácnosti jejího otce sedláka Kristena.
Ke smírnému vyřešení možných konfliktů dochází dík suverénnímu
zvládnutí situace chápající Kristenovou ženou. Z hlediska zamýšleného
působení textu za okupace je myslím zajímavá zřetelně se vydělující
pasáž, v níž v závěru hry jedna z postav promlouvá, zdá se, slovy, jež
měla posílit protektorátního diváka:
Jo, lidi jsou na
světě tuze často jiní, než si
o nich myslíme. Obyčejně se říká, že horší. Ku příkladu i jen mrknout
do novin, do všelijakých těch různých zpráv, a člověk aby věřil, že je
to tu jen kreminál a peklo. Ale být trochu zvědavější a nakouknout
nejen do novin a do lidských řečí, ale i do samotných lidí, pozorně,
rozšafně do nich nakouknout, á, pane, najdeš nejen Věřiny maminky a
Věry, ale i takové panímámy Kristenové, ať už zatím zůstanu jen u téhle
trojice. Jenže, jak říkám, musí se nakouknout a dokouknout –
Hra byla po válce 30.
5. 1949 uvedena při
příležitosti odhalení pamětní desky Z. Rónovi, a lze se domnívat, že
mohla být v nově nastalé situaci po únoru 1948 hrána právě proto, že
citovaná pasáž, zejména pak v Rónově případě, byla opět aktuální.
Rámcová novela Z ruky do ruky
(1943) spojuje motivem putující tisícikoruny řadu lidských příběhů;
podobně byly např. do textu Od jara do jara řazeny vyprávěnky
strýce Ondřeje nebo už do Průvanu v podhoří příběhy z úst
Spadernových. Co do rozměru je výjimkou příběh úvodní, který zabírá
polovinu knihy. Rón se v něm soustřeďuje na zachycení duševního světa
zlého člověka. Ostatní příběhy jsou drobnější co do rozsahu i významu.
Rón v nich postihuje některé typy vztahu k penězům a přitom kreslí
rozmanité lidské charaktery.
Rónova okupační
tvorba pokračuje útlou prací Přítel nejvěrnější
(1944). Její hrdinové jsou
dva: dobrý člověk Rydval, a ten nachází smysl života v péči o malého
Mašulku, kterého sledujeme od narození přes první slova a krůčky až k
prvním setkáním se zlem. Rydvalovy a Mašulkovy příhody nepřímo ukazují,
kde hledat útočiště, klid a mír v rozkotaném světě a oč v něm má smysl
usilovat.
Po mém soudu
nejvyspělejší je Rónův poslední román Září (1944).
Rón v něm staví
dobrého člověka (jako v Očistci je to opět žena) proti lidem
zlým a dává z jejich střetu vyjít vítězně nesobeckému, obětavému,
nezáludnému, čistému lidství. Román se soustřeďuje na psychiku postav,
jež líčí v jejich nejhlubších, nejjemnějších a nejskrytějších kořenech,
ať je to původ, vliv rodiny a výchovy, osudné životní zážitky, či
pudová a citová určenost charakteru.
Mladý Václav Málek se
jako učitel vrací do hor,
kraje, v němž vyrostl jeho otec, a aniž to tuší, stává se tím aktérem
dramatu kdysi rozehraného mezi násilníkem Ramešem a Málkovým otcem. Pro
Václava se najde světnička u Jányšů. Jányšová, bezdětná v manželství s
podivínem Jányšem, přijímá osiřelého Václava jako syna a nachází v péči
o něj smysl života. Tím se ale dostává do zorného pole mstivého Rameše
a s ním spolčené Pejskarky (podobný tandem nacházíme už v práci Z
ruky do ruky), kteří se snaží poštvat Jányše proti jeho ženě a
Václavovi. Na tomto dějovém schématu zakládá Rón dramatické napětí své
prózy a cílevědomě je stupňuje až do závěrečné pointy, kdy Jányš
pochopí, jak se věci mají, a Rameš zjistí, že svůj život, založený na
touze pomstít se za zmrzačení, prohrál.
Příběh se odehrává na
pozadí horské přírody, na
půdě horské osady. Realisticky líčené prostředí, postavy i děj umocňují
jeho přesvědčivost, takže závěr, v němž zlo je v zápase s dobrem
poraženo, dodává v době okupace víru, že jakékoli vítězství zla je
dočasné.
Co si myslí o
okupaci, může Rón otevřeně říci až
po válce. Je možná trochu paradoxní, že oproti prózám z protektorátního
údobí se vyslovuje dílem tak malého rozsahu, jako je povídka PMP a tři hvězdy (1946). A možná právě
znovunabytá svoboda je příčinou: teď už není třeba lid posilovat,
dodávat mu víru v budoucnost, odvahu bojovat. Je-li tu místo pro nějaký
úkol, pak je to potřeba dát nastupující generaci srozumitelnou zprávu o
těžké době českého národa a ukázat jí, jak bylo třeba se v takových
chvílích chovat. Splnit tento úkol se podjala právě próza PMP a tři
hvězdy. Mohli bychom tu srovnávat s jinými pracemi pro mládež, ale
vždy bychom došli ke zjištění, že Rónova povídka je méně přesvědčivá:
výstavbě vyprávění, jeho plynulosti je totiž podřízen výběr motivů do
té míry, že některé z nich zaznívají disharmonicky – čtenář obeznámený
se situací je vnímá jako méně reálné.
– Epilog
Po románu Větrov
plánoval Rón podle J.
Hyblera třídílný román čerpající z historie Semil, smrt mu však
znemožnila záměr uskutečnit. Jako každoročně o dovolené přijel i v létě
1948 do rodného Vysokého nad Jizerou, kde 13. července 1948 zemřel a je
zde také pohřben. Je symbolické, že skonal právě v období historického
zlomu, a nemůžeme myslím přehlédnout analogii s osudem Karla Čapka.
Poslání
Tím končí naše
setkání se Zdeňkem Rónem, horákem
věrným horám, z nichž vzešel, a který jim nikdy nepřestal být zavázán
za vše, čím ho obdařily. Proto se rozhodl splácet a splatit dluh svému
milovanému rodnému kraji. Proto se snažil být světlem ve výškách, být
optimistou, být skutečným strýčkem Ondřejem. Tak o smyslu svého
usilování hovoří podle J. Hyblera a tak také skutečně žil.
(…) sotvaže mu
narostla spisovatelská
křidélka, musel, musel již v své prvotině za člověkem, za svou láskou,
ať někdy i hořkou a záludnou. A tak tomu bylo i ve vší jeho tvorbě.
Jako by Rón hovořil o sobě, jako by vysvětloval celé své dílo, když
říká: (…) nejvytrvalejší a nejodvážnější cesty byly odvždy za
člověkem. A ovšem, nejen takové, aby klouzaly po povrchu, nýbrž
především ony do hloubek, kde je domovem stejně veliké světlo jako
prudký, úděsný stín. Kde se zápasí a tone v proudech i
zachraňuje v přístavech. Kde se až příliš snadno podléhá a
titansky mnoho vydrží. A kde po velikých a krvavých smutcích se tak
často rozzáří takovou radostí na světě, že ji nedovede pochopit
ten, kterému je na světě nevrle proto, že málo trpěl, že neprošel
zkouškou.
Proto nám všem budiž
závazkem tato Rónova víra:
(…) vím, že vy všichni, kteří se na mne díváte očima horské země,
že mne nesoudíte proto, abyste mne odsoudili, ale jen proto, abyste mne
posoudili.
Dílo Zdeňka Róna je
všudypřítomnou snahou pomoci
horalům, Podkrkonoší a lidem vůbec. Sám skromně i hrdě k mravně
výchovnému momentu svých prací poznamenává: …v mých kalužích se Bůh
svým nebem zhlíží. A právě dík tomu všemu můžeme tvrdit, že Zdeněk
Rón svému předsevzetí být dobrým duchem Krkonoš, skutečným strýčkem
Ondřejem, čestně dostál a neměl by být zapomenut.
Poděkování
Na tomto místě se
sluší poděkovat doc. dr.
Vladimíru Wolfovi, děkanovi Pedagogické fakulty Vysoké školy
pedagogické v Hradci Králové, za obrácení naší pozornosti k osobnosti
Zdeňka Róna.
Soupis knižně
vydaných prací Zdeňka Róna
Za člověkem
Praha, Fond Julia Zeyera při České akademii věd a
umění, 1924. Bibliotéka Fondu Julia Zeyera, č. 26
Proudy a přístavy
Turnov, Müller a spol., 1926. Sever a východ, sv. 7
Průvan
v podhoří
Turnov, Müller a spol., 1928. Sever a východ
Svěží den (románu
Průvan v podhoří díl II.)
Turnov, Müller a spol., 1929. Sever a východ, sv. 30
Než bude pozdě
Praha, Jos. R. Vilímek, 1931. Vilímkova knihovna, sv. 284
Nikoliv nejmenší
Hradec Králové, Ing. Em. Hrubý, 1933
Něco vydržíme.
Román
Praha, Československá grafická unie, 1933
Jaro a prameny.
Román
Praha, Novina, 1936. Knihovna Hlasy země, sv. 5
2. vyd. Praha, Novina, 1937. Knihovna Hlasy země, sv. 5
Radost na světě.
Román
Praha, Novina, 1938. Knihovna Hlasy země, sv. 16
Jasno na horách.
Romance o lidech svého věku
Praha, Nakladatelské družstvo Máje, 1940
3. vyd. Praha, Nakladatelské družstvo Máje, 1941
4. vyd. Praha, Nakladatelské družstvo Máje, 1941. Světový Literární Klub
K pramenům.
Verše
Praha, Josef Krbal, Lázně Bělohrad, 1940
Muži ve vichřici.
Román
Praha, Pražská akciová tiskárna, 1940. Knihy Nakladatelství Pražské
akciové tiskárny, sv. 21
Větrov. Román
Praha, Novina, 1941. Edice Hlasy země, sv. 31
2. vyd. Blatná, 1949
Očistec. Hra o
třech dějstvích
Praha, Nakladatelské družstvo Máje, 1942. Divadelní knihovna Máje, sv.
148
Od jara do jara.
Román
Praha, Nakladatelské družstvo Máje, 1942
Z ruky do
ruky. Román
Praha, Pražská akciová tiskárna, 1943
Přítel nejvěrnější
Blatná, Jihočeské nakladatelství Bratří Římsové, 1944
Září. Román
Třebechovice pod Orebem, Ant. Dědourek, 1944
Dotisk 1945 Třebechovice pod Orebem, Ant. Dědourek, 1944
PMP a tři hvězdy
Praha, Orbis, 1946. Bojovníci, sv. 16
Rozhlasové hry
Z čista jasna
Napsána v r. 1940
První květ
Uvedena 6. 5. 1941
Kamarádi z Rohozné
Uvedena v červnu 1947
(V rukopisné pozůstalosti pod titulem Kamarádi z Rohorné)
Film
Kainovo znamení s alternativním názvem Ve
spárech hříšné ženy
Premiéra 29. 3. 1929
Ediční poznámka
Zde umístěný text vznikl v r. 2001 dílčím
zkrácením statě Viléma Kmuníčka, která vyšla pod názvem Optimista z hor
v roce 2002 v čísle 19–20 sborníku Východočeské listy historické.
Naposledy doplněno 26. 3. 2024.
|